„Jak jsi to tenkrát říkala?“
Překvapeně se k Tomášovi obrátím.
„Myslím to s tim Hemingwayem a jeho puškou. V kolika ji dostal?“
„Ve dvanácti.“
„Ve dvanácti…“ zopakuje zasněně. „A jeho táta, kterej mu ji dal, se podobnou zbraní potom zastřelil, ne? Pamatuju si to dobře?“
„Jo,“ přikývnu. „A nakonec se takhle zabil i sám Hemingway.“
Tomáš zabručí cosi o uzavřeným kruhu a oba se pak díváme na noční oblohu plnou mihotavých hvězd.
„Jestli tohle nebyl fakt dokonale pitomej dárek, tak už nevim co.“
„Jak tě to vůbec napadlo?“ otočím se k němu. Mám pocit, že oproti předešlým večerům je něco jinak.
Než odpoví, hřbetem ruky si přejede po čelisti. Jako vždycky, když přemejšlí.
„Ani nevim. Jen jsem si vzpomněl, s jakým zápalem jsi vyprávěla o jeho životě. Měl jsem tehdy dojem, že víš snad všechno na světě,“ s úsměvem si přihne z lahve becherovky. Během večera jsme ji skoro celou vypili.
„Ale prdlajs. Tyhle věci se akorát pamatujou líp než jiný.“
„Jako třeba to, že je důležitý v autě vozit tažný lano, co?“
„Třeba,“ přitakám a taky si cucnu. Decentně, jako dáma.
Tomáš udělá pár vrávoravejch kroků k řece a uleví si do vody.
„Tahle sebevražda…“ promluví zády ke mně, „to je ale pěkný svinstvo.“
Nevím, co na to říct. A tak jen poslouchám to jemný zurčení vody.
„No fakt. Nezdá se ti? Prostě si takhle řekneš: ‚Hele a dost,‘ do pusy si nacpeš hlaveň, zmáčkneš spoušť a… najednou prostě nejsi.“
Do nočního ticha se ozve zvuk zipu u kalhot a Tomáš se zarazí. Otočí se a já mám pocit, že mu došlo něco, nad čím nikdy nepřemejšlel.
„Takhle by to přece bejt nemělo, ne?“
Pomalu přikývnu, ale jsem si téměř jistá, že to nevidí.
„Vždyť z toho akorát vyplývá, že žít je vlastně daleko těžší než umřít. To nedává smysl! Proč by se jinak všichni smrti tak báli?“
Mám v sobě až moc alkoholu na nějakou smysluplnou odpověď. Tomášovi to ale očividně nevadí: položí se do suchý trávy, rukama si podepře hlavu a dlouho mlčí. Ani pít už nechce, jak mi naznačí, když mu podávám lahev.
Toho večera promluví už jen jednou.
„Něco ti povím,“ nadechne se zhluboka, „zabít se podle mě můžou jen srabi. Ti největší. A vlastně se moc neliší od všech těch lidí, co nikdy v životě nedokážou napřímo říct, co maj dovopravdy na srdci! Ti mě serou snad ze všeho nejvíc.“
Víc neřekne. Jen se zničehonic zvedne z trávy a bez rozloučení odejde.
Koho tím myslel? Nechápavě se za ním dívám, dokud ho nadobro nespolkne tma.
Ještě dlouho pak sedím na břehu a myslím na to, že o tomhle klukovi zřejmě nevím ani z půlky tolik, kolik bych měla. Jarní noc už jen dál chladne a ve mně se rozroste stud za všechno, na co jsem se ho nikdy nezeptala, ačkoliv si to zřejmě zasloužil. Nakonec mi tak nezbyde, než si to přidat do katalogu osobních selhání.
A že jsem jich za dobu, co se známe, nastřádala víc než dost.
***
Ta zima, kdy jsme se s Tomášem viděli poprvý, byla naprosto příšerná.
K překvapení všech tenkrát napadlo tolik sněhu, jako by se snad celá země v nestřeženým okamžiku přesunula někam na Sibiř. Bílý závěje se táhly daleko k horizontu, oblohou plula nekončící peřina nízkých šedivých mraků a všechno sevřel neústupnej mráz. A mrzlo tak intenzivně, že brzo nešlo s tou bílou pohromou jakkoliv zápasit. Já osobně jsem to vzdala vcelku záhy a celý dny strávila zalezlá v posteli s knížkama a čajem. Ostatně – co o Vánocích dělat jinýho, když člověk žije sám? Možná jsem si tu kalamitu nakonec i oblíbila.
Jak se ovšem ukázalo, moje zasněžený nicnedělání nemělo trvat dlouho. Právě tehdy jsem totiž dostala zprávu, že mě berou. A tím myslím svý první zaměstnání.
Kdesi za Prahou na malým gymplu, kam jsem po promoci poslala životopis, umřela češtinářka a tamní ředitel si jako náhradu vyhlídnul zrovna mě. Vidina, že už nebudu muset dělat korektury, mě lákala. Nebyla jsem si ale jistá, jestli skutečně mám na to, abych učila. Chvíli jsem si to zkoušela představit a na mapě jsem při tom sledovala tu maličkou tečku zapomenutou kdesi v Brdech, která by za normálních okolností rozhodně nebyla mojí první volbou. To ani omylem. Vlastně jsem se bála, že na podobný škole se proměním v jednu z těch učitelek v propínacím svetru, co nevraživě chodí po chodbách, při každým kroku zacinkaj absurdně objemnýma klíčema a na všechny strany volaj: „Kázeň!“, pokud se někdo jen opováží trochu zrychlit krok. Bohemistiku jsem se zdráhala studovat snad jen kvůli tomu.
Na nabídku postaršího ředitele, kterej po telefonu zněl až podezřele entuziasticky, jsem přesto kývla. Musela jsem si proto dát do pořádku svý starý auto a pustit se do příprav svýho budoucího pedagogickýho působení. Jak mi totiž ředitel Sedláček oznámil, měla jsem převzít hodiny češtiny a literárního semináře v posledních dvou ročnících. Rovnou plná palba, napadlo mě a rozečtenou knížku na zbytek Vánoc nahradila skripta z vejšky.
S blížícím se dnem nástupu pak ve mně bujela úzkost. A já si tak při každým pohledu z okna vlastně přála, aby nasněžilo ještě víc a já už nikdy nikam nemusela.
***
Navzdory nervozitě se první lednový pondělí nasoukám do omlácený toyoty a vydám do tý mimopražský divočiny, co mě poslední dobou straší v každým snu.
Po pár kilometrech mi překvapeně dojde, že nebejt mýho cíle, byl by to docela hezkej výlet. Bílý lány se jemně třpytí proti slunci, co občas vykoukne mezi mraky, stromy jsou obrostlý závějema a další sníh se jemně sype z nebe. Úplná pohádka.
Jakmile ale sjedu z dálnice, radost z mýho roadtripu mě docela opustí. Okresní silnice, který nikdo nestíhá pořádně prohrnovat, tu jsou nezvykle úzký. Kolem se z obou stran tyčí ledový hradby a já co chvíli cítím proklouznutí kol. Podle navigace zbejvá posledních pár kilometrů, utěšuju se. Cesta však klouže čím dál víc. Jedu sotva krokem a děsím se každýho dalšího svahu. Sotva se držím na silnici a v poslední zatáčce před zapadlým městem se bez varování naplní moje nejhorší obavy – řízení jednoduše nezvládnu.
Auto se zničehonic roztočí a já jen zběsile šlapu na brzdu. Snažím se trochu srovnat směr, ale je to houby platný.
Tak v týhle díře já umřu? probleskne mi hlavou a vzápětí se ozve rána.
Dobrý, žiju. Jen auto na tom už od prvního pohledu není zrovna nejlíp. Předek má promáčknutej od stromu, do kterýho jsem to napasovala, a zpod kapoty se hustě kouří. Zkusím nastartovat, jenže neúspěšně.
Nějakou dobu se klepu v mrazu, dokud z protisměru nevykouknou dvě žlutý světla. Auto zastaví, ven vyleze chlápek ve středních letech a hned po něm mladej kluk, co mu je dost podobnej. Jsou vysocí, maj ostrý lícní kosti a zářivě modrý oči. Nebejt věkovýho rozdílu, jsou takřka k nerozeznání.
„Jste celá?“ zeptá se ten starší.
Přikývnu a nesouvisle popíšu, co se stalo. On mávne rukou.
„To budou jen plechy,“ snaží se mě utěšit. „Máte lano?“
„Lano,“ opakuju.
„Na odtažení.“
„Lano… Na odtažení…“ koktám a bezradně se rozhlížím kolem sebe.
Chlápek se bez jakýkoliv škodolibosti zasměje a synovi prstem ukáže na kufr mýho auta. Tam ale krom nepořádku a prošlý lékárničky nic nenajdou.
„Tak vezmi naše.“
Kluk projde těsně kolem mě, usměje se a na okamžik si mě prohlídne. Jako by chtěl zjistit, jestli jsem podobně nablblá za všech okolností.
„Pod kopcem je servis. Hodíme vás tam. Vy asi nebudete místní, co?“
Zavrtím hlavou. „Jsem tady poprvý. Budu učit na gymplu.“
Chlápek se znovu rozesměje.
„Tomáši, slyšíš to? Vypadá to, že sis právě zařídil lepší známky.“
Cože? Nechápavej pohled promluví za mě.
„Stará Jeřábková byla naše sousedka. A Tomáše učila.“
No jo, malý město, dojde mi. Dřív než ale dokážu říct cokoliv nahlas, oba mě zavalí instrukcema, který musím dodržet, abysme cestou do servisu nebourali znovu. Kejvám a kejvám, ale za volant mýho auta se nakonec posadí sám Tomáš. Prej pro všechny případy. Já zvládnu tak akorát oběma poděkovat.
Než se zpoceným mechanikem ve městě všechno vyřídím, nějakou dobu to trvá. Nakonec pěšky dojdu k budově gymnázia a přemejšlím, jakej je na mě asi pohled: v jedný ruce nesu natrhnutou igelitku s přípravama a v druhý tažný lano, který jsem zapomněla vrátit. Jsem promrzlá, roztřesená, bez auta a mám hodinu zpoždění.
Lepší entrée jsem si ani přát nemohla.
***
Můj malej karambol mi ředitel s úsměvem promine. Nabídne mi kafe, vysvětlí pár základních pravidel a rovnou mi dá podepsat smlouvu. Patnáct minut nato už stojím ve třídě a snažím se o svoji první hodinu literatury. Pochopitelně za moc nestojí.
První týdny na gymplu jsou pak přinejmenším hektický.
Než mi opraví auto, vstávám den co den ve čtyři, abych stihla ranní courák do ústavu. Většinou jsem tam jedna z prvních, a to minimálně hodinu před začátkem vyučování. Ukáže se, že to je tak akorát chvíle na to, abych se vzpamatovala z časovýho posunu Praha – venkov a v kabinetě si vyposlechla každodenní nářky svých dvou kolegyň.
Jsou dvě. Jana (netěší mě sdílet jméno zrovna s ní) je zhruba padesátiletá svobodná matka, co každou přestávku dobrovolně tráví korzováním v přízemí aby, přesně jak mě děsilo, vynadala každýmu, kdo se jen zle podívá anebo nedejbože není přezutej. Ivana, její bezdětná kamarádka, dělá to samý – akorát na rozdíl od Jany jen v době, kdy jí to určuje její rozvrh služeb. Když nemusí, sedí rozvalená na svý rozvrzaný židličce a nadává každýmu, kdo se opováží vstoupit do kabinetu. Důvod pro spršku pasivně agresivních poznámek se vždycky najde. V tom Ivana vyniká.
Moje přítomnost naštěstí ani jednu nijak zvlášť neobtěžuje. Když sama nemusím vykonávat dohled na chodbách (dozor se prej říká pouze ve vězení, jak zdůraznil ředitel na poradě), většinou sedím tiše u okna, kde na mě zbyl stůl po nešťastný Jeřábkový. V tichosti si třídím svý poznámky do hodin a u toho poslouchám bučení krav z nedalekýho kravína (aby to bylo pestrý, výhled na něj zakrejvá prasečák, co o sobě dává vědět pro změnu svým odérem).
Do řeči se dáváme vlastně jen ve chvíli, kdy dojde na náš společnej předmět, literaturu. Jana s Ivanou v tomhle směru zcela souzní a hovor pod jejich vedením se pokaždý stočí k opěvování ruských, potažmo sovětských autorů. Školní knihovna, jak mi obě soudružky v přestrojení s patřičnou radostí ukážou, nabízí neobyčejný množství obskurních děl týhle bohulibý provenience, za jejichž velebení by kdekoliv v Praze hrozil minimálně vytýkací dopis. Tady ovšem ne. A mě to ani nepřekvapuje. Tak nějak to zapadá do místního koloritu.
„Ten Šolochov, to byl autor!“ pochvaluje se svazáckou hrdostí Jana krátce potom, co mi zkontroluje prezentaci na ruskou literaturu dvacátýho století. Sama jsem ho tam dala jen proto, že dostal Nobelovku.
„Kam se na něj hrabou nějaký Fitzgeraldové, Goldingové nebo všichni ti ufňukaní existencialisti. Osud člověka. To je příběh!“
Ze zdvořilosti přikývnu, myslím si svý a nechám Ivanu, aby Janě (jako už tolikrát) pochválila vytříbenej vkus. Obě se pak zaberou do rozhovoru o soudruhu Sokolovi a jeho heroismu a já se pomalu rozpouštím hanbou.
Jestli se mýmu kulturnímu šoku, kterej dennodenně prožívám, něco vymyká, jsou to především interakce se samotnýma studentama. Jen díky nim jsem se na škole v prvních týdnech nezbláznila. Jak se totiž ukázalo, studenti se na rozdíl od mých kolegů (ve většině případů) nezasekli v čase. Jsou vnímaví, otevření dialogu, zpravidla je zajímá všechno, co pro ně po nocích připravuju, a krom toho mě často překvapí svýma otázkama. Většinou pozitivně.
Někdy ovšem stačí málo, aby se diskuze zvrhla docela jinam, než jsem plánovala. Stejně jako během hodiny, kdy se v oktávě poprvý zmíním o beatnících.
„Ty se prej učit nemáme.“
„Kdo to říkal?“
„Mládková. Prej to byli feťáci.“
Ivana, kdo jinej. To mě mohlo napadnout.
„Drogy jim cizí nebyly,“ přiznám, „ale přesto svojí tvorbou dokázali ovlivnit celé generace autorů. To jako důvod, proč bychom o nich měli vědět, stačí, ne?“
„A nevadí, že vraždili svý manželky?“
Překvapeně se otočím k brejlatý holce v první lavici. Mám ji docela ráda, mívá zajímavý postřehy. Jen by možná nemusela na znamení svý výjimečnosti pořád listovat ve sbírkách od Bukowskiho a tvářit se přezíravě ke svýmu okolí.
„Myslíš Burroughse?“
Přikývne.
„On fakt někoho zabil?“ ozve se vzadu.
Uměla jsem si představit i lepší způsoby, jak uvíst novýho autora, ale rozhodnu se to přijmout jako výzvu.
„Byla to nehoda. Alespoň to tak sám Burroughs prohlašoval.“
„A co se stalo?“ zeptá se Tomáš. Ten, co mi začátkem ledna pomohl s autem.
Nadechnu se a pustím do výkladu. Jako obvykle si u toho dávám děsnýho bacha na spisovnost. Jsem teď přece češtinářkou z povolání.
„Ačkoliv věděl, že je homosexuál, hned dvakrát se oženil. Poprvé to udělal proto, aby pomohl jisté židovce získat americké občanství. Krátce poté se rozvedli. Naproti tomu druhé manželství trvalo déle, a dokonce z něj vzešel i syn, co se později také stal spisovatelem. Rodinné soužití ovšem skončilo ve chvíli, kdy se autor Nahého oběda – nutno dodat, že značně posilněný omamnými látkami – rozhodl se svou ženou sehrát scénku z Viléma Tella. Místo jablka posloužila šampuska. Bohužel se ale Burroughs netrefil a svou manželku na místě zastřelil.“
Ve třídě to zašumí.
„Tak to bysme radši neměli hrát žádný divadlo s Weissem!“
Pár lidí se uchechtne, ale zbytek se tváří stejně nechápavě jako já.
„Myslíš kolegu Weisse? Pana tělocvikáře?“
„Jo, tu obtloustlou cvičku,“ přisadí si jeden z třídních klaunů.
Pro tentokrát jeho poznámku vyřeším jen káravou domluvou (sama sobě se v duchu musím pro svoji vážnost smát) a radši se k ničemu z toho dál nevracím. Řeč svedu k dalším autorům, ovšem ještě několikrát mě napadne, co měla ta poznámka o Weissovi znamenat. Koneckonců to byl kluk jen o pár let starší než já, kterej tu skončil hned po vejšce, protože jinde místo nesehnal. Vlastně jsem s ním soucítila jako s nikým jiným v tomhle drolícím se skanzenu.
Po poslední hodině mě ještě ten den venku před školou odchytne Tomáš. V uplynulejch tejdnech jsem si všímala, že se v mý přítomnosti pokaždý lehce usmívá. Stejně jako teď. Nejradši bych se ho zeptala na důvod. Jestli je na mně něco vtipnýho, nebo je prostě takovej. Slova se ovšem ujme dřív než já.
„Nemáte něco od toho Burroughse? V knihovně jsem nic nenašel.“
Docela mě svým dotazem zaskočí. Nečekala bych, že zrovna Burroughs někoho takhle zaujme.
„Náhodou mám doma Nahej oběd. Musím tě ale varovat – není to čtení pro každýho.“
Tomáš jako vždycky nadzvedne koutky. Je to přesně ten bezelstnej úsměv (dost možná projev slušnýho vychování), do kterýho bych se někdy na gymplu docela určitě zabouchla. A ještě aby ne – Tomáš je pohlednej, má sportovní postavu, nedbale rozcuchaný blond vlasy a dokonale hladkej zátylek. Toho si bůhvíproč vždycky všímám. Jen teda nikdy u někoho podobně mladýho.
Ještě než odejde, vytáhne z batohu obálku nadepsanou mým jménem.
„Jo, a ještě něco – chtěli bysme vás pozvat na náš maturák. Máme ho na konci února. V sokolovně.“
Zaskočeně poděkuju a při pohledu na vstupenku přemejšlím, jestli už nejsem na maturitní plesy trochu stará. Najednou mi ale dojde, že mě poprvý v životě někdo nezve jako Janu, normálního smrtelníka, nýbrž jako paní magistru Heřmanovou, členku pedagogickýho sboru. Rázem mi připadá, že je mi asi sto padesát.
Ještě několik dní pak zvažuju, jestli mám začít shánět plesový šaty, nebo nějakou neprůstřelnou výmluvu, která mě z tohodle danajskýho daru vyváže.
***
Pár dní potom, co jsem Tomášovi předala svoji ohmatanou kopii Burroughse, dostanu soukromou zprávu na jednom ze svých profilů.
ta knížka se nedá číst! proč lidi mrhaj svůj čas tím, že píšou něco co nikdo další nedokáže rozluštit? dyť se tam jen souloží a nadává!
Nezdá se mi vhodný si s Tomášem dopisovat (tím spíš, když jeho zpráva obsahuje sloveso souložit), a tak počkám do dalšího dne. Příležitost k hovoru se naskytne (celkem příhodně) na konci pauzy na oběd. Jídelna je už prakticky prázdná, a tak Tomáše vybídnu, ať si přisedne k učitelskýmu stolu. Mezi sousty se mu pak snažím vysvětlit podstatu Burroughsovy knížky.
„Nahej oběd musíš chápat jako experiment. Hru. Jen těžko v tom textu najdeš nějakej smysl, pokud se budeš pídit po klasický naraci.“
„Hm. A to je co? Ta narace,“ zeptá se mě se svým obvyklým úsměvem.
Vlastně jen díky němu se mi podaří udržet na uzdě nově objevenej vnitřní hlas středoškolský učitelky, co má nutkání ho napomenout, že to už jsme přece probírali. Místo toho mu se vší trpělivostí vysvětlím, že jde o zprostředkování děje vyprávěním.
„Aha. Když já z tý knížky zatím pochytil jen asi deset různých výrazů pro gaye. A pak spoustu ukázek, co s člověkem udělaj drogy. Jinak si ty halucinogenní scénky vysvětlit neumim. Tohle má bejt jako všechno? Má vůbec cenu pokračovat?“
Zdá se mi, že ani netuší, jak těžkou otázku mi právě položil.
„Řekla bych, že jo,“ odpovím s prodlevou. „Možná to ale bude chtít nejdřív přečíst pár stravitelnějších knížek, aby sis to Burroughsovo novátorství dokázal užít.“
Ještě chvíli se mu snažím vyložit, co mě na týhle konkrétní knížce baví, a nakonec se domluvíme, že mu přinesu pár svých oblíbených kousků. Žvejká nudle s mákem, přikyvuje a nepřestává se usmívat. Jako by mi tím něco naznačoval. Jenže ptát se nemůžu. Nesmím. A tak dělám, že to nevidím, a nakonec souhlasím, že si taky přečtu něco na jeho doporučení.
Druhej den mi přinese Hru o trůny. Fantasy. Toho jsem se bála snad ještě víc, než kdyby mě někdo nutil číst podruhý Zbabělce od Škvoreckýho. Ty jsem kdysi protrpěla stejně osudově jako první menstruaci.
Přesto se dám do čtení. A překvapivě dojdu k názoru, že mě to baví.
Tomáš je z mýho zjištění úplně odvařenej. Občas, když mám volno a jsem sama, za mnou zajde do kabinetu, povídáme si o jednotlivých scénách a doporučuje mi knížky, který si prostě musím přečíst Pokaždý ho potěší zjištění, že něco neznám, a opakuje mi, jak musím přijít na jejich maturák, protože půlnoční překvapení bude mít něco společnýho se Cersei a Jaimem.
Jenže teď, když už vím, o kom je řeč, se začínám bát. A důvodů je víc.
***
Jak tejdny ubíhaj, všechno si začíná sedat. Už pomalu dokážu odhadnout, co během hodin nezmiňovat, abysme se příliš nevzdalovali od tématu, a koho se radši na nic neptat, protože to nemá cenu, pokud nechci propadnout pocitům naprostý marnosti. A to člověk, kterej má na starosti tři desítky mladých lidí, co jsou technicky dospělí, ale duší zůstávaj dětma, jednoduše ocení.
Jedinou jistotou je pro mě Tomáš, kterej zvedne ruku pokaždý, kdy už to vypadá, že si na otázky budu muset odpovědět sama. Nemůžu sice říct, že by měl vždycky pravdu nebo svý odpovědi dokázal vyjádřit s elegancí velkýho myslitele, ale za jeho snahu jsem vděčná. Stejně jako za ten nekonečnej úsměv, kterýho si všímám čím dál víc. A na kterej teď často myslím, když se vracím domů nebo se na konci dne sprchuju. Nebo kdykoliv jindy. Třeba když mi zase napíše.
Zprávy teď chodí skoro každej večer. Vždycky se točí kolem knížek, filmů a seriálů, a já na ně začnu odpovídat. Neřešíme přece nic osobního. To by mi zřejmě přišlo za hranou. Kdyby třeba napsal, že mi to ve škole slušelo nebo že se těší za mnou do kabinetu, to by teprve bylo nepřípustný. Takhle ale ne.
Dokonce ho nechám, aby si sem tam postěžoval na mý kolegy. Jednou tak přijde řeč na biologa Pospíšila, kterej studentům zadal za úkol, aby ve dvojicích přinesli na laborky živou rybu. A to jen proto, aby ji ve škole zabili a on pak mohl domů donést spoustu zbytků, ze kterých, jak se nám chlubil u oběda, udělal deset litrů polívky. Nevěděla jsem, koho je mi líto nejvíc. Jestli studentů, ryb, nebo kolegy Pospíšila.
Tak jako tak se historka stane prvním tajemstvím, který s Tomášem sdílíme.
***
prijdete zejtra? musite! Cersei by jinak byla smutna.
Přesně tohle mi Tomáš napíše den před maturákem. Koukám na jeho zprávu snad hodinu, než se odhodlám reagovat. Čím víc si totiž dopisujem, tím víc si nejsem jistá, o co vlastně jde. Pořád sice platí, že se ani v náznaku nezmiňujem o svým soukromí, ale kdyby někdo naše zprávy spočítal, určitě už by šly do stovek. A možná ještě o řád víc. Ale to zní tak absurdně, že bych to ani nemohla nahlas přiznat.
Nakonec se rozhodnu ho nezklamat. Abych ale nešla sama, jako doprovod pozvu kamaráda Filipa. Je dost pohlednej, nezadanej, zábavnej, a hlavně – na kluky. To ale nikdo vědět nemusí. Jen ať si všichni myslí, že dokážu žít partnerským životem. Nebo společenským. Ani jedno totiž už roky není pravda.
Jakmile dorazíme do sokolovny, oči mi zaslzí z přemíry kolínský a parfémů. Krátce zamávám všem svým svěřencům, kteří jsou z mýho příchodu až podivně nadšení, a snažím se najít bar.
„Určitě si musíte dát i s náma!“
„Jo! Určitě! Třeba zelenou,“ chechtaj se dva stejně poďobaní kluci ze septimy.
Samozřejmě jim jejich nabídku odkejvám, ale nechci, aby se Filip nudil, a tak se od něj nehnu. Letmo zahlídnu Tomáše, řítícího se naším směrem se dvěma panákama rumu. Jakmile ale uvidí, že nejsem sama, překvapeně se otočí a zmizí.
„Ty vole, dyť jsou to všechno děti!“ šklebí se Filip, když se uklidíme do tmavýho rohu na balkoně, kde překvapivě nikdo další není. Oba u toho cucáme pivo (on nealko, protože nás poveze domů) a já si začínám bejt čím dál jistější, že tohle celý byl jeden opravdu blbej nápad. A krom toho Filip krátce po začátku plesu dole zahlídne jednu svoji starou známost.
„Jen ho běž pozdravit. Mně to nevadí.“ Vidím, jak to s ním šije.
Nakonec tak na vlastní žádost osiřím já. Rychle si dám další dvě piva a ples ubíhá stejně jak tisíce před ním. Předtančení, rádobyvtipný představování, přípitek a proslovy. První se slova ujme ředitel, mezi řečí pochválí dvěma maturantkám jejich výstřih a sál se tomu k mýmu překvapení směje. Vzápětí se do mikrofonu rozkoktá i třídní Pospíšil, kterýho jsem po příchodu letmo pozdravila na baru a namouduši jsem měla pocit, že pořád smrdí po rybách.
Jelikož se Filip dlouho neukáže, posadím se venku na lavičku. S pivem v ruce se třesu zimou a bavím pozorováním místní omladiny, co se pořád courá sem a tam a občas po skupinkách zalejzá do křoví poblíž. Zajímalo by mě, co tam asi dělaj, a nakláním se jejich směrem jako pavlačová drbna.
„Maj tam schovanej chlast.“
Otočím se a připitoměle se usměju na Tomáše. Ani jsem ho neslyšela přijít.
„Proč si ho nekoupí vevnitř? Vždyť tu všechno stojí třetinu toho, co v Praze.“
Pokrčí rameny. „Studenti, no.“
Má pravdu. Na vlastní maturák jsem si před lety donesla lahev s broskvovou vodkou a slavnostně ji během večera vyzvracela do svýho psaníčka. Snad kvůli všem pivům, co už jsem dneska stačila vypít, historku řeknu i nahlas. Tomáš se jí směje jako pominutej a nabídne mi jointa. Nestačím se divit.
„Kdes to sebral?“
„Od Weisse.“
„Kolegy tělocvikáře?“
„Jo. Dealuje pro celý město.“
„Kecáš.“
„Nekecám. Se koukněte támhle,“ pokyne hlavou k lavičce kus od nás.
A skutečně – kolega Weiss tam stojí se dvěma studenty a vytahuje z kovový krabičky bledý smotky. Jako by se nechumelilo.
„Tráva je standard. A pokud se přidáte do jeho partičky, sežene vám i víc.“
Podívám se na něj napůl s obavama a napůl karávě.
„Ne, tak to není! Já od něj krom trávy nikdy nic jinýho neměl. A tohle je můj třetí špek v životě,“ dodá omluvně. „Nechával jsem si ho na dnešní večer.“
Zní přesvědčivě.
Škrtne zapalovačem a mně už zase slzí oči. Tentokrát kvůli dýmu z mariány, co se mi rozvalí pod nosem. Dám si práska a Tomáš se znovu rozesměje na celý kolo. Pozoruje mě, jako bych patřila minimálně na Discovery Channel – češtinářka, co hulí marihuanu. Osmý div světa. Exponát do cirkusu.
„Ty, kolik ti vlastně je?“ zeptám se, jako by to byla teď ta vůbec nejdůležitější věc.
„V květnu mi bude devatenáct.“
„Hm…“ bůhvíproč si vzpomenu na svou bouračku. „A v lednu už si měl řidičák?“
Tomáš se zašklebí.
„Ne? Kam jsem se to jen dostala!“ směju se a on si přisedne blíž.
„Nechcete sako? Klepete se jak osika.“
Něco uvnitř mě zpozorní. Přesto přikývnu. A při oblíkání si k saku krátce přičichnu.
„Už toho litujete?“
„Hm? Čeho konkrétně?“
Znovu nadzvedne koutky.
„No, tak obecně. Že jste se rozhodla učit zrovna tady.“
Pokusím se mu vysvětlit, že jsem neměla úplně na výběr. Že mi to spadlo do klína jako něco, s čím jsem nepočítala. On se zatváří nezvykle vážně.
„Jo, to znám. Člověk je takhle občas postavenej před hotovou věc, na který nejde nic změnit.“
Přemejšlím, na co asi naráží. Nepřijde mi ale vhodný vyzvídat.
„Ten kluk…“ vykoktá pak ze sebe, „to je… váš přítel?“
Varovnej ukazováček vzadu v mý hlavě sebou znovu nervózně zaškube.
„Ale ne… Jen kamarád. O mě by nestál.“
„Cože? Kdo by o vás mohl nestát?“
Otočím se přímo na něj a mám dojem, jako by jeho oči, upřímný a bytostně nezkažený (aspoň mi tak po všem tom pití připadaj), říkaly něco, s čím si nevím rady. Dokonce i to zjevný klišé mi od něj nezní ani trochu otřepaně.
Mám chuť ho obejmout.
Jako by si toho sám všimnul, přivede řeč zpátky k plesu. Asi abysme se vyhnuli čemukoliv, co není neutrální a sterilní, jak by to mezi učitelkou a studentem mělo bejt. I když je mezi náma rozdíl sotva šesti let. Nato se zvednu a vrátím mu sako.
„Uvidíme se po půlnočním překvapení?“
Souhlasím.
Uvnitř nemůžu nikde najít Filipa. Jak ho znám, už je někde zalezlej s tím svým objevem a dělaj bůhvíco. Nemám mu to ale za zlý. Za celou dobu, co jsem seděla venku, mě ani jednou nenapadlo, jestli mě třeba nehledá.
Než dojde na půlnočko, stihnu vypít další dvě piva a studentama se nechám pozvat na pár panáků zelený. Brzo jsem opilá tak jako už roky ne.
Pořád za mnou někdo chodí, zve mě na pití, já mám s každou další rundou pocit, že jsem strašně vtipná, a kdykoliv zahlídnu Tomáše, spiklenecky se na sebe usmějeme. Jako bysme teď měli nějaký tajemství, který před světem musíme chránit.
O půlnoci pak konečně dojde na to, čím mě tak dlouho napínal.
Každej na parketě je teď převlečenej do středověkých hadrů a mně až po chvíli dojde, že maturanti rozehráli parodii na Hru o trůny. Rodiče a prarodiče najednou sedí jako přimražení, koulej očima a docela jistě netuší, co se děje. Zato omladina je z týhle frašky naprosto odvařená. A já se bavím s nima. Když ale přivřu oči, mám pocit, jako bych se ocitla uprostřed jakýsi vcelku dobře odehraný dekadentní hry. Chyběl už jen Burroughs se šampuskou.
Pořád vyhlížím Tomáše, abych zjistila, že prostor dostane až jako poslední. Je převlečenej za Cersei a jeden z jeho poďobaných spolužáků hraje rachitickýho Jaimeho, její lásku a bratra v jedný osobě. Chvíli něco plkaj o rodinným poutu a nehynoucí lásce, já se směju jak pitomá a nakonec přihlížím, stejně překvapeně jako ostatní, jak se ti dva začnou líbat. Vzápětí začne hrát cosi od Michala Davida a já sál radši opustím.
Když Tomáše potkám znovu venku, zdá se ještě o dost opilejší než já. Opět má na sobě sako, kravatu uvázanou kolem zápěstí a co chvíli se o mě opře, jak sotva stojí na nohou. Pořád se směje tomu, co se stalo vevnitř, a já si ho dobírám, že si to určitě užíval.
„Měli jsme domluvenej scénář, ale nenapadlo mě, že mi fakt nacpe jazyk do pusy!“
Vytáhne z kapsy novýho jointa a já mám dojem, že jestli jen jednou potáhnu, mý tělo to nevydrží. Přemlouvat se ale nenechám. Posadíme se kus od haly, nikde nikdo a já se pořád dívám Tomášovi na rty, kdykoliv si mezi ně vloží smotek.
„Chceš vědět tajemství?“
Přikývnu.
„Mně ta pusa s Honzou nevadila.“
Rozesměju se jako ta nejposlednější nána a pak se obrátím zpátky k němu. Zdá se, že to myslí vážně.
„Tak to by sis v tom měl udělat jasno.“
„Jo?“
Přikývnu. A pak ještě jednou. Čekám, kdy mu dojde, na co narážím. On se pak na okamžik zarazí. Tak konečně.
Nahnu se k němu a dostanu tu nejneohrabanější pusu svýho dosavadního života. Tomáš se na mě podívá, jako by si nebyl jistej, kdo vůbec jsem, a dá mi ještě jednu.
Lepší. Mnohem lepší.
Celá se třesu a mám pocit, jako by se to nedělo mně samotný. Když ovšem otevřu oči, zahlídnu Janu s Ivanou. Stojí kousek od nás zabalený do kožichů a měří si nás pohledem. Nato beze slova projdou kolem a já se stydím jako nikdy předtím. Najednou si sama přestanu bejt jistá, kdo vlastně jsem. A co tu vůbec dělám.
***
Celej víkend přemejšlím, co si počnu, až mě vyhodí. Jak to vysvětlím našim. Jak se asi budu moct podívat maturantům do očí. A co s nima bude, když se jim necelý tři měsíce před maturitou znovu vymění učitelky. Je mi zle.
Od Tomáše navíc nepřijde jediná zpráva. Hypnotizuju telefon, jako by síla mýho přání nezůstat v tomhle tichým vakuu mohla něco změnit, ale nic se nestane. Celou sobotu po plese tak doprovodí akorát zvuky mýho zvracení a občas taky vzlykání, u kterýho ovšem nedokážu určit, jestli důvodem je moje lítost nad sebou, nebo nad mým okolím. V neděli pak fyzickou kocovinu vystřídá čistě ta morální.
Návrat do školy přesto k mýmu překvapení neproběhne úplně nejhůř. Jen v kabinetě je poněkud ticho. Jana s Ivanou divně špulí pusu, a kdykoliv se odvážím promluvit, obě nakloní hlavu trochu stranou, jako by odteď zvažovaly, jestli každý slovo, který vypustím do světa, není lež. Po tom, co viděly, by to tak přece bejt mohlo.
Naproti tomu někteří studenti jsou teď výrazně vřelejší.
„Pěkně jste to rozjela! Kdy zas dáme zelenou?“
„Musíte s náma do Galerky!“ pokřikujou směrem ke mně na chodbě.
Všem těm vtipálkům samozřejmě řeknu, že se určitě domluvíme, jen ať už na chvíli zavřou pusu, ale sama tuším, že zůstane u slibu. (Galerka je jedna ze tří místních hospod. A spolehlivě jediná, kde vám nalejou, i když vám do plnoletosti ještě jeden dva roky chybí.)
Už se zdá, že všechno bude úplně v pohodě, ale cestou z oběda potkám ředitele.
„Á, slečna Heřmanová!“ volá na mě zvesela a ve mně hrkne. „Doprovodíte mě do ředitelny?“
S obavama přikývnu.
„Ono vám beztak nic jinýho nezbyde, když jsem váš ředitel, co?“
Předstírám pobavení.
Posadím se do křesla a jako vždycky si zvykám na ten pach staroby, co tu čpí z každýho kusu omlácenýho nábytku. Anebo z ředitele. To jsem ještě nezjistila.
„Tak jak jste si užila ples?“
Popravdě netuším, zda je to výzva k pokání, anebo jen trocha pondělního small talku. Podle Sedláčkova výrazu se ale přikloním k druhý možnosti.
„Možná jsem to trochu přehnala.“
Ředitel se směje, jako bych řekla bůhvíjakej vtip.
„To sakra! Ale co si budeme povídat,“ přisedne si blíž ke mně, až se dotkneme kolenama, „minimálně jednomu studentovi jste splnila jeden z mých snů.“
„Vážně?“
„Co vás nemá! V jeho věku jsem na nikoho jinýho než na mladý učitelky nemyslel!“ řehtá se a já si trochu odsednu. Naštěstí si toho nevšimne.
„Víte, znám jeho tátu. Kdybyste chtěla, můžu vás trochu nasměrovat. Určitě pro vás bude mít pochopení. Mladá, štíhlá, usměvavá! Co na tom, že o pár let starší? Zas máte zkušenosti!“
Je mi do breku. Ještě pár okamžiků předstírám, že ředitelovu šílenou nabídku zvažuju, ale vzápětí se změní téma. Na stole mi přistane nová smlouva. Prej jsem se osvědčila. Zaváhám, v čem přesně. V mravním ohrožování mládeže? V šoku ji bez váhání podepíšu a doufám, že mě brzo nechá zas jít.
Jakmile doučím, sednu si do auta. Z parkoviště vedle školy se ale celou věčnost nikam nehnu. Střídavě sleduju telefon a skupinky studentů, co vychází z budovy, a vyhlížím mezi nima Tomáše. Měla bych s ním promluvit.
V rozvrzaných dveřích se nakonec objeví jako jeden z posledních. A spolu s ním i Honza, co hrál Jaimeho.
Trochu se přikrčím, aby na mě nebylo vidět, a sleduju, jak se ti dva vydaj směrem do centra. Jdou pomalu a každou chvíli se zastaví. Něčemu se smějou, sem tam do sebe strčí, až ten druhej skoro skončí ve sněhu, a já si přijdu téměř dojatá.
Vtom mi ale začne docházet, co tu vlastně dělám… Schovávám se v autě, pozoruju studenta, kterýho nemůžu celý dny dostat z hlavy, a přemejšlím, co všechno bych mu chtěla říct, kdybych měla šanci. Přitom mi při pohledu na něj dojde, že je to jen obyčejnej kluk, co má před maturitou, a nic z toho, co se mi honí v myšlenkách, by do jeho světa zasahovat nemělo. Tím jsem si jistá.
Co jsem vůbec čekala, že se stane? Že na mě po škole počká? Že budem pokračovat v tom, co jsme zpití a zhulení rozehráli venku na lavičce? A co by bylo pak?
Připadám si jako stalker a už zase se mi chce brečet. Jenže ani tentokrát přesně netuším, kvůli komu.
***
Můj život teď dostane pravidelnej rytmus: ráno sednu do auta, ve škole se tiše aklimatizuju, poslouchám Ivanu s Janou, jak nadávaj na celej svět (jedinej rozdíl je, že už mě do hovorů cíleně nezapojujou), odučím si svoje, vyhnu se Tomášovi a jedu domů. Tam odpočítávám div ne každou hodinu od naší poslední zprávy, co přišla těsně před maturákem, a zalezlá v posteli se snažím nebejt.
Cosi mě na tom všem podivně svrbí. V průběhu týdnů, co se prolnou s příchodem jara, se tak několikrát přistihnu, jak Tomášovi napíšu div ne román, ve kterým se snažím popsat stav, do kterýho jsem se dostala. Pokaždý ale všechno před odesláním zase smažu. A vlastně to dělám tak často, že už si tu zprávu pamatuju slovo od slova. Jako bych skutečně psala knížku a zasekla se na nekonečných revizích.
Nejvíc mě pak matou naše společný hodiny, během kterých zažívám doslova koktejl podivnejch pocitů. Tomášovi se vyhýbám pohledem, ale kdykoliv vím, že to sám neuvidí, nesleduju nikoho jinýho. Krom toho jsem ho přestala vyvolávat, ačkoliv on se dál hlásí. Dokonce se i usmívá, když náhodou přece jen dojde na oční kontakt. Přijdu si tak naprosto zoufale. Jako bych se znovu stala patnáctiletou holkou, která dává najevo svůj nezájem, ale přitom každým gestem prozrazuje pravej opak.
Cosi se zásadně změní až po hodině, kdy dojde řeč na Nabokovovu Lolitu.
„Lolita, světlo mého života, žár mých slabin,“ začne číst jeden z rozumnějších studentů, u kterýho nepředpokládám, že z přednesu udělá úplnou frašku. „Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na ‚–tři!‘ ťuká o zuby. Lo. Li. Ta. Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy vstoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí byla vždycky Lolitou…“
Dál ho neposlouchám. Hlavou mi zní něco jinýho: Tom. Tomík. Tomáš. A pak už jen ty dvě slabiky: To – máš. A ještě jednou. Jen co se trochu vzpamatuju, ukáže se, že je to jedna z těch chvil, kdy jsem fakt ráda, že ještě pořád žijeme ve světě, kdy člověk druhýmu nevidí do hlavy. Před partou třiceti lidí bych jinak vypadala doslova jako cvok.
K mýmu překvapení mi ale v podvečer přijde zpráva od Tomáše. První od plesu. Chvíli ji neotvírám a trochu se bojím, co je uvnitř. Jako by snad doopravdy věděl, na co jsem dneska myslela.
dobrej večír. mám pro vás ten nahej oběd. nemáte náhodou doma lolitu? v knihovně nabokova nevedou. Mládková řekla, že neměl utíkat z ruska. jo, a možná bysme někdy mohli na pivo do galerky nebo tak. mám překvápko od weisse
Tak dlouho rozmejšlím, co mu na to napíšu, až se nakonec omezím na docela bezpohlavní „jasně, donesu.“ O pivu ani slovo a o tom všem, co mám v hlavě, už vůbec ne. Mám pocit, že je to snad první dospělá věc, kterou jsem za poslední měsíce udělala.
Druhej den u nás na Barrandově zajdu do knihovny a ve škole nazítří vypůjčenou Lolitu předám Tomášovi. Přijde mi až neuvěřitelný, jak málo stačilo k tomu, aby to vypadalo, jako by se nikdy nic nestalo.
„Bude to stejně úchylný jako Nahej oběd?“ ptá se s úsměvem.
„Jak se to vezme.“
„No ne, fakt. Ze čtení Burroughse jsem měl pocit, jako bych si fakt něco šlehnul.“
„To docela sedí,“ směju se. „Z Nabokova budeš mít zas osypky. Možná se ti totiž občas stane, že sám sebe přistihneš, jak fandíš jednomu výřečnýmu hebefilovi.“
„Komu?“
Tomášův netušící výraz mě bez vší škodolibosti znovu pobaví.
„Dělám chytrou, co? Přitom nebejt týhle knížky, sama taky nevím, co to hebefilie je. Každopádně – jedná se o náklonnost k dospívajícím holkám.“
Tomáš uznale přikývne a knížku si vloží do batohu. Opatrnost, s jakou to udělá, ve mně vyvolá dojem, jako by se Lolity začal trochu bát.
„V pátek jdeme na pivo. Půjdete s náma?“ zvedne pak ke mně oči.
Nevím, co mu na to říct. Zamumlám proto jen něco o tom, že si ještě dáme vědět, a jdu si po svých. Od tý chvíle ale pochopitelně jen vyhlížím jakoukoliv zprávu, ve který by mě pozval podruhý. Oficiálně. A ona skutečně přijde.
Ještě ten den proto narychlo poprosím Filipa, jestli by mi v pátek večer neudělal taxíka, a on překvapivě souhlasí. Dojde mi, že si určitě domluvil něco s tím svým šamstrem z minula, ale to mi v ničem nepřekáží. Naopak. Aspoň na sebe nebudem nijak vázaný. Jsem si totiž jistá, že se budu muset napít, abych tenhle večer ustála.
A skutečně: stačí mi dvě hodiny a opiju se snad ještě víc než na plese. Toho večera se v Galerce sejde snad půlka (téměř) zletilý části školy a já sedím u stolu s Tomášem, Honzou, dvěma dalšíma klukama z maturitního ročníku a s kolegou Weissem. Odteď vlastně Petrem, jelikož si konečně potykáme.
„Ty, Jani, máš kde přespat?“ ptá se mě u další rundy zelený a jedno víčko mu při tom zvláštně cuká. Buď se snažil mrknout, anebo mu jen tělo vypovídalo službu.
Zmíním se o Filipovi a odvozu, ale Weiss si vede svou.
„Ale hovno. Kam by ses tahala. Jdem pak ještě ke mně na vodnici. A postel mám dost velkou.“
„Minule se tam vešly i Fanka se Sabčou ze septimy, co?“ dobírá si ho Honza.
Petr s hrdostí přikývne. „A vešla by se tam ještě jedna septimánka, kdyby na to došlo. Nebo oktavánka. Vlastně i sextánky by dostaly prostor, kdyby projevily zájem,“ rozesměje se a celej stůl spolu s ním. Včetně Tomáše. Já se snažím držet vážnou tvář, ale někde hluboko cítím, jako by se odpočítávaly poslední minuty do zániku mojí pracovní smlouvy. Že jsem součástí tohodle, bych zkrátka nikomu nevysvětlila.
V hospodě se zdržíme do zavíračky a k vlastnímu překvapení se nechám ukecat na pokračování. Petr nás dovede do zatuchlý garsonky kousek od řeky. Z oken se po chvíli valí hustej dým, kterej vylepšil něčím ze svý kolekce rekreačních drog, okenní tabulky cinkaj pod náporem agrárního rocku a já ležím na posteli. V místnosti je plno lidí a některý ani neznám.
Na chvíli zavřu oči, a když je zas otevřu, dojde mi, že někdo leží vedle mě.
Tomáš.
Všichni ostatní na sebe cosi pořvávaj u stolu, brečí smíchy a já se pokouším vymyslet, co přesně mu řeknu. Je otočenej ke mně a jen se usmívá. Stejně jako já je na plech, a tak mám pocit, že vlastně ničemu neuškodí, když budu mlčet. Jsem si skoro jistá, že beztak máme naprosto jasno, jak se věci mají. On ví, že bych plkala o tom, co se stalo minule. Zřejmě by mi vysvětlil, že nevěděl, co s tím, a tak se prostě stáhnul. Všechno v cajku, jsme zas zadobře. Tohle všechno si tím tichým pohledem řekneme.
Náš moment se ovšem přeruší ve chvíli, kdy se k nám přidá Honza. Lehne si na bok vedle Tomáše a jednu nohu si přehodí přes něj. Vzápětí, jako by na tom nebylo nic zvláštního, mu rukou zajede pod triko. Rozbuší se mi srdce. Zdá se, že nikomu nic z toho nevadí. A tak Honzu napodobím. Jsem tak mimo, že nemám výčitky. A to ani ve chvíli, kdy se pusou dotknu Tomášova dokonale hladkýho krku. Možná to někdo viděl. Ale mně je to fuk. Ať se klidně dívaj.
Dlouho nás tři ani nenapadne přestat. Jenže ve chvíli, kdy Tomášovi zamířím dlaní k podbřišku, mi konečně dojde, co se děje.
Rychle se zvednu z postele a s botama v ruce vyběhnu před barák. Kulhám směrem k řece, boty se mi podaří obout snad na desátej pokus a já se začnu smát jak smyslů zbavená. Jdu podél břehu a nakonec se posadím na lavičku u jezu, kterej nekonečně šumí do noci.
Je teplo. Točí se mi hlava. A vlastně mi nic nechybí. Teda krom zdravýho rozumu. Ten jsem nechala pod Tomášovým trikem v posteli kolegy Weisse.
***
Tomášovi zřejmě došlo, že nemá smysl mlčet. Hned druhej den mi proto napíše, že bysme se měli vidět. Navrhne setkání přímo v Praze, protože tam má cestu, a já jeho nápad přivítám.
Sejdem se na náplavce a mě už od začátku provází divnej pocit v břiše. Je to přitom jeden z těch krásnejch jarních dní, kdy to vypadá, že léto začalo o dost dřív, než mělo. Všechno kvete, lidi se na sebe po zimě zas smějou a to samý dělá i Tomáš. Na sobě má tentokrát upnutý bílý tričko a skvěle padnoucí džíny a já nedokážu pořádně myslet na nic z toho, o čem zřejmě bude chtít mluvit.
Chvíli se řeč točí o všem, jen ne o nás dvou nebo minulý noci. To mi vyhovuje. Jakmile ale Tomáš zvážní, něco těžkýho dosedne na dno mýho svědomí.
„Ten včerejšek… Já vlastně nevim, co na to všechno říct.“
„Ani já ne,“ přiznám a na nějakou dobu se mezi náma rozroste ticho.
Popravdě ničemu moc nerozumím. A nejvíc se nevyznám sama v sobě. Chtěla jsem se mu omluvit. Strašně jsem chtěla říct, že jsem si nic z tohodle všeho nepřála. Abych na něj celý dny myslela. Abych ho v opilosti osahávala. Abych si nepředstavovala nic jinýho, než že to samý dělá on mně. Jak ale přiznat svýmu studentovi něco takovýho? Slova mě opustila. A to doslova.
„Já jsem to takhle nechtěl... Myslím to, že vám motám hlavu.“
Jakmile řekne vám, dojde mi, jak hloupý je, že si po tom všem pořád vykáme.
„Jsem Jana…“ hlesnu a Tomáš mi podá ruku. „A můžeš bejt v klidu. Já jsem z toho v kopru úplně stejně jako ty.“
Opět se zarazím. Asi bych měla zmínit skutečnost, že se mi vždycky líbili starší chlapi. S žádným mladším jsem nikdy nic neměla. Ani jsem na to nemyslela.
Otočím se k Tomášovi a napadne mě, že beztak za to může ten jeho věčnej úsměv. Bez něj bych si ho možná nikdy nevšimla a on by zůstal jen klukem, kterej mi jednou odřídil nabouraný auto. A tím by všechno skončilo.
Koupíme si flašku vína a sedneme si stranou. Nohama houpáme nad Vltavou, pozorujeme poloprázdný parníky s turistama a občas si cucneme.
„Už jsi začal číst Lolitu?“ odvedu řeč.
„Jo, dost mě to chytlo. A často u ní myslím na tebe.“
Sakra, sama jsem si naběhla. Rázem se stydím až do nebe.
„Ale neboj. Tvý úmysly se mi zdaj v porovnání s Humbertem naprosto neškodný.“
Docela mě tím uklidní. Vlastně poprvý po dlouhý době.
Chvíli se bavíme o dalších knížkách. Podobně jako dřív. Tomáš ale brzo musí zas jít, takže většina všeho podstatnýho mezi náma zůstane nevyřčená. Přitom… takhle to skončit nemělo. Chtěla jsem říct nebo udělat cokoliv, co by ze vzduchu nechalo zmizet tohle téměř hmatatelný prázdno, který nás oba dusí.
Nakonec ale zůstalo jen u zbožnýho přání.
Nějakou dobu to sice vypadá, že jsme z nejhoršího venku – ve škole už se na něj zase dokážu podívat, občas si vyměníme pár zpráv a krom toho se skoro každej pátek večer potkáme v Galerce. Chodím tam pochopitelně jen kvůli němu. A pak taky kvůli vidině, že se něco změní a vrátíme se do doby před plesem, kdy se všechno zdálo jaksi čistý a nevinný.
Scénář se většinou opakuje – začneme v hospodě a pokračujeme k Petrovi domů. Tam dál pijeme, kouříme vodnici, občas jointa. Dokonce jednu várku sama zaplatím a připadám si jako ta nejhorší učitelka vůbec. Většina mýho okolí mi ale dává najevo, že je to přesně naopak. A to mi pro relativní klid duše stačí.
V průběhu týdnů si ovšem začnu všímat podstatný změny – na všechny akce teď přestane chodit Honza. A Tomáš se mi týden co týden zdá o něco míň sdílnej. Dokonce se občas stane, že zničehonic zmizí a já ho najdu sedět samotnýho na lavičce u řeky.
Stejně jako toho večera, kdy se mě zeptá, jak to bylo s Hemingwayem a jeho puškou.
Ještě pár dní nechápu, co ho tak rozhodilo, že se nakonec zvednul a odešel. A nerozumím ani tomu, na co přesně narážel tou větou o srabech, kteří nedokážou říct, co maj skutečně na srdci.
Ještě spoustu dní si ji dokola opakuju v hlavě a snažím se Tomáše přimět, aby se mnou mluvil. Aby mi naznačil, co ho trápí.
Proč se zdráhal odpovědět, ale pochopím až o několik týdnů později. A přesně ta noc, kdy k tomu dojde, se ukáže bejt začátkem hned několika nevyhnutelných konců.
***
V půlce května si s vypětím sil odbudeme maturity.
Pět dní se zkouší, brečí nervozitou, Jana s Ivanou se dočasně stanou těma nejdůležitějšíma lidma celý zeměkoule a já myslím jen na to, že je konečně po všem. A že vlastně poprvý ničemu neuškodí, když s naší malou partou všechno zapijem. Tomáš už totiž není můj student. Odteď je jen někým, koho jsem učila. Minulej čas, opakuju si dokola jako tajný zaříkávadlo.
Galerku tentokrát vynecháme a jdeme rovnou k Petrovi. Jeho byt se brzo naplní k prasknutí, až se orosí okna a ze stropu na nás kape vlastní pot. První část večera strávím trpělivým nasloucháním řečí, co se po zkoušce dospělosti daj očekávat, a párkrát se při tom s prosbou o záchranu podívám na Tomáše. Ten se ale tentokrát zdá poněkud vzdálenej. Víc než poslední dobou.
Nálada v zakouřeným prostoru se změní až ve chvíli, kdy jeden z maturantů zavede řeč na intimní zážitky spjatý s gymplem. Stačí chvilka a doslova žasnu nad rozměrem zkušeností, který někteří nabrali.
„Byla jste někdy v tý nepoužívaný učebně informatiky?“
„Myslíš tu s těma počítačema, co by mohly putovat rovnou do muzea?“
„Jo, tu,“ přisvědčí Marek, jeden z čerstvých absolventů. „Tak přesně před ní, v tý tmavý chodbě, jsem si to jednou rozdal s Marií!“
Všichni se smějou, ale mě víc zajímá, jak je to možný.
„Co by ne? O hodině je tam naprostej klid. Domluvili jsme si přesnej čas, ve kterým oba půjdem na záchod a… Marie mi tam pak pěkně posloužila. Přímo na lavičce.“
Kluci ho plácaj po zádech, holky se trochu červenaj a já přijdu o poslední zbytky iluzí.
Někdy po půlnoci, kdy už ztrácím nit v příbězích, co začnou prorůstat samy sebe, zjistím, že se Tomáš někam vypařil. Ve stavu příjemný oblblosti proto popadnu jednu z volných flašek becherovky a vydám se ven.
Najdu ho jako minule u řeky. Zdá se zamyšlenej.
„Říkal jsem ti, že mám dneska narozeniny?“ zeptá se, když si přisednu.
„No nekecej,“ odšroubuju zvesela závit. „Tak to musíme oslavit!“
Na můj popud se napije. Potom ještě jednou. Obvyklej úsměv se ale nedostaví.
„Děje se něco? Proč nic neříkáš?“
Místo odpovědi si hřbetem ruky přejede po čelisti. Pak dál mlčí. A to tak zarytě, jako by už nikdy znovu promluvit nechtěl. Jako bych tu ani neměla bejt. Nakonec se přece jen ozve.
„Táta se doslechl o mně a Honzovi.“
V první okamžik nevím, co říct.
„Páni…“ Dívám se na hladinu řeky a připadám si naprosto pitomě kvůli rozjařenosti, s níž jsem za Tomášem přišla.
„Nevím, od koho se to dozvěděl. Na nic se mě neptal. Prostě mi jednu natáhl a pak řekl, že pokud se nesrovnám, jdu z baráku. I kdyby to mělo bejt nohama napřed.“
Možná kvůli všemu tomu pití mi nedochází, na co přesně naráží.
„To nebude tak zlý. Uvidíš. Určitě to tak nemyslel,“ koktám potichu.
„Ale hovno!“ utrhne se na mě. Vytáhne z kapsy telefon a ukáže mi poslední fotku.
Dlouho si ji prohlížím, ale vůbec si nechci připustit, co by ten uzel mohl znamenat.
„Tuhle oprátku jsem druhej den našel na posteli. Jako bych si měl vybrat.“
Bezmyšlenkovitě ho chytnu za ruku. Překvapivě se nebrání.
„Táta to nemá v hlavě v pořádku. To už teď vim. Když nás máma opouštěla, já to pořádně nechápal. Bylo mi dvanáct... Myslel jsem, že to udělala jen kvůli jeho pití. Aspoň mi to sám furt opakoval. A tak jsem zůstal s nim.“
Přisunu se blíž. Cítím, jak se mi zrychluje dech.
„Vlastně netuším, kde teď máma bydlí. Nejsme vůbec v kontaktu…“ zarazí se. „Co budu dělat? Chtěl jsem jít na vejšku… Někam se pohnout…“
Zdá se mi, že se mu v očích zalesknou slzy.
„Vždyť sám ani pořádně nevim, co chci! Nebo koho… Tomu, co se dělo mezi mnou a Honzou, jsme se oba furt smáli. Nedocházelo mi, co to přesně je. A tak jsem to neřešil. A s tebou to bylo stejný. Nemysli, že jsem neviděl, že… nejsi v pohodě. Já jsem prostě nad ničim nepřemejšlel. Ale nikomu jsem ublížit nechtěl. Ani tátovi.“
Strašně si přeju vědět, jak správně reagovat. Jak ho utěšit. Dát mu naději. Místo toho ale dál mlčím. Hlavou mi už znova víří všechno, co jsem mu nikdy neřekla. Na co jsem se nikdy nezeptala. Třeba na ten večer, kdy jsem mu s Honzou zajela pod triko. Teď už je mi ale všechno jasný. A i když vím, že na něco takovýho rozhodně není vhodná chvíle, ze všech věcí teď myslím zrovna na náš okamžik v posteli kolegy Weisse. A pak se to stane – moje vzpomínka mě celou ovládne.
„Třeba bych ti mohla pomoct. Vyjasnit si aspoň něco,“ řekne kdosi za mě. Promluví sice mým hlasem, ale jen okamžik potom, co ta slova vklouznou do světa, jich lituju.
„Taky už mě to napadlo,“ hlesne.
Otočím se k němu a najednou se zdá, že je rozhodnuto.
I kdybych nakrásně chtěla přestat, teď už to nepůjde. Celá se roztřesu, jako bych se právě rozhodla jeden lidskej život navždycky poznamenat něčím, co nejde vzít zpátky. Kombinace alkoholu, Tomášova bezbrannýho pohledu a mý dlouho potlačovaný touhy přesně tohle udělat způsobí, že si pomalu lehnu na lavičku a vyhrnu si sukni…
Nad ničím dalším už nepřemejšlím. S nohama nataženýma k noční obloze nepochybuju jen o tom, že tam někde nad řekou se právě rozpustila moje představa pokřivenýho happyendu, co se ještě ráno nezdála jako úplná utopie.
Její místo ale nakonec nahradí jen bolest. Tupá a bezedná.
***
Co se stala ta věc na lavičce u jezu, mám pocit, jako bych skrze tu nekončící masu vody vplula do života někoho jinýho. Cizího. Jako by moje dosavadní bytí nahradila prázdná schránka člověka, kterýho ani při bližším ohledání nepoznávám.
Celý dny teď akorát probrečím.
Bulím a bulím a každá slza mě pálí jako ostří, co nanovo projede skrz všechny rány, co se nikdy nezahojily. Můj nářek mě ničí. Ničemu nepomáhá a akorát ve mně ve chvílích zoufalosti vyvolává neoprávněnej dojem, jako bych já snad byla ta, komu se přihodilo něco zlýho.
Přitom docela jasně, bez mlhy falešných nadějí chápu, že tak to není.
Toho večera, kdy jsem Tomáše nechala zabloudit do svýho nitra, jsem nadobro ztratila představu o tom, kdo jsem. Podvedla jsem totiž každýho, kdo se kdy domníval, že si zasloužím soucit nebo pochopení.
Nejvíc mě ale trápí, že Tomáš nic z toho zřejmě nechápe. Nemá mi nic za zlý. Dokonce se mi druhej den omluvil, že na mě všechno naložil… a že se mu nepodařilo dodělat to, co jsme začali.
Představa, jak kdesi v osamění bojuje s výčitkama a píše mi podobnou zprávu, mě drásá. Tím spíš, když si uvědomím, že má už tak hlavu plnou věcí, na který pro svůj věk nemůže stačit sám. Se kterýma jsem mu měla pomoct.
Pořád přemejšlím, jak z toho ven. Jak to napravit. A při pondělní cestě po dálnici si konečně uvědomím, že nejspíš existuje jen jedinej způsob.
Sotva se soustředím na řízení, jelikož se mi před očima odvíjí všechny ty okamžiky, kdy jsem selhala. Jako člověk. Jako učitel, kterej by měl studentům předávat svý znalosti. Kterej by je měl někam vést. Rozhodnu se proto, že bez dalších prodlev tohle všechno zarazím. A začnu rovnou výpovědí.
„Rozmyslela jste si to dobře? Nezvládla byste alespoň těch šest týdnů do konce roku?“ V očích ředitele vidím upřímnou starost.
Nezvládla. Nejde to, kroutím hlavou a už nemůžu mluvit.
Cestou z jeho kanceláře sotva vnímám okolí. Měla bych teď učit. Jenže už to nezvládnu. Ve třídě bude docela určitě spousta lidí, co něco tuší. Co nás s Tomášem mohli vidět. Věřím sice tomu, že nikomu nic neřekl. A klidně by mohl. Nic bych nepopřela. Ale přesto. Nedokážu se už na nikoho podívat zpříma. Tím spíš ne na Honzu ze septimy, kam bych teď měla mít namířeno.
Jana s Ivanou s kamennýma výrazama přihlíží, jak si balím věci, jak jsem zpocená a jak mi všechno padá z rukou. Nato si potřeseme pravicemi, měj se hezky a už se nevracej, říká mi jejich stisk, a já si naposledy projdu ty chodby obložený dřevem, co za teplýho dne, jako je ten dnešní, příjemně voní.
Když si skládám věci do kufru auta, všimnu si tažnýho lana. Toho od Tomáše.
Možná bych na něm měla taky uvázat uzel. Ten poslední, napadne mě. Když takový lano udrží auto, určitě by uneslo i mě…
Jsem to ale nána, napomenu se vzápětí a vzpomenu si na půlnoční proslov o srabech a Hemingwayově pušce. Dojde mi, že bych akorát napáchala ještě víc škod, než je nutný.
Při pohledu na lano mi ale z jakýhosi osvícení dojde cosi podstatnýho – možná bych přece jen v tomhle všem zmatku, v týhle morální bažině, do který jsem se potopila až po hlavu, mohla udělat jednu dobrou věc. První a zřejmě i poslední.
Přemejšlím jen pár okamžiků. A brzo jsem rozhodnutá.
Vrátím se do školy a v nepoužívaný učebně informatiky zapnu počítač. Ani v to už nedoufám, ale usměje se na mě štěstí, když se mi podaří přihlásit do systému. Můj profil ještě nestačili zrušit. Na kus papíru si proto z monitoru opíšu pár údajů. Následně list přehnu, vložím do obálky a o patro níž požádám kolegu Weisse, aby ji předal Tomášovi.
Petr se tváří překvapeně. Ptá se, co se děje a jestli o tom chci mluvit. Já už ale na místě dýl zůstat nemůžu. Naposledy se otočím a budovu gymplu nechám za sebou. A vlastně s úlevou.
Tuhle kapitolu jsem ani jinak skončit nemohla.
***
Celou věčnost nic dalšího nečekám. S nikým nemluvím.
Kdyby to šlo, nejradši bych někde na sobě našla tlačítko, co by mě aspoň na pár měsíců vyřadilo z provozu. Všechno by totiž bylo lepší než tohle bezedný vakuum, co spolklo můj život.
Aniž bych to předpokládala, něco se přesto změní jistýho srpnovýho večera. Celý to sice trvá jen pár okamžiků, ale pro mě má tenhle nádech nad hladinou cenu zlata.
Důvodem je zpráva od Tomáše.
Jani… za tu máminu adresu děkuju. doslova mě vytáhla z nejhoršího. táta by mi ji nikdy nedal. o tom nepochybuju. vážim si tvý pomoci
Mý pomoci? Ta dvě slova ve mně vyvolaj ticho, pro který se začnu bořit sama do sebe. A potom ještě hloubějc. Jako by už všechna dna přestala existovat.
V průběhu noci se Tomáš ozve ještě jednou.
víš… už pár tejdnů jsem ti chtěl napsat něco k tomu všemu co se stalo. určitě chápeš na co narážím. možná by se hodilo nějaký moudro nebo poselství, co? jako ve všech těch knížkách o kterých si nám kdy vyprávěla. problém ale je, že ať se snažim sebevíc nic mě nenapadá. tak mi to prosim odpusť. vim, že by ti to udělalo radost.
I tentokrát slovo převezme hluboký ticho. Nějakou dobu slyším vlastní dech. Čtu si vzkaz pořád dokola a mám chuť se na místě rozplynout. Zároveň ale toužím, aby tohle nebylo všechno. Aby se ještě ozval. Nemám sice sílu odpovědět, ale zároveň nedokážu tyhle dveře, co se mezi náma zčistajasna otevřely, jen tak zabouchnout.
On to nakonec vyřeší za mě. A sice ve chvíli, kdy pošle ještě jednu zprávu. Poslední. Jakmile ji dočtu, to trýznivý ticho, co celý týdny vyplňovalo veškerej můj čas, se nadobro rozběhne do nekonečných dálek. Něco je ale jinak. A to zásadně. Poprvý si totiž upřímně přiznám, že to tak má bejt. Že jsem nikam jinam dojít neměla.
víš… je tu ještě něco, co bych chtěl říct. napadlo mě, žes mi tu obálku mohla předat osobně. mělas dát vědět. ukázat se. to by udělalo radost zase mně, i když to možná zní jako fráze. ale neboj... já ti rozumim. víc než kdo jinej… jestli jsem si totiž z toho všeho něco odnesl, pak je to poznání, že některý věci do očí říct prostě nejdou… i když se snažíš sebevíc. tak já to (a neměj mi to za zlý) udělám za tebe: sbohem, Lolito. tvůj Humbert
Poznámka:
NABOKOV, Vladimir Vladimirovič. Lolita. 3. vyd. Přeložil Pavel DOMINIK. V Praze: Paseka, 2007. ISBN 978-80-7185-784-6.
Příspěvky
