Ok, ok, ok. Trochu clickbait titulek, uznávám, ale když půjdu do důsledku, tak je to vlastně pravdivý tvrzení. Následujících sedm knih je pro mě totiž velmi důležitých. Každá jiným způsobem. A jelikož myšlenkou na vydání vlastní knihy žiju už šestým rokem, není to vlastně tak přehnaný.
K sepsání těchto sedmi krátkých recenzí mě přivedla kamarádka Eva, která mě na Facebooku nominovala do knižní výzvy. Normálně se podobným věcem naprosto vyhýbám, ale v případě knížek jsem rád udělal výjimku. A výsledek proto můžete brát jako takové doporučení, pokud byste náhodou nevěděli, co zrovna číst.
Pořadí jednotlivých textů je v zásadě náhodné. Nic za ním nehledejte :)
1. Franz Kafka - Proměna
V textu není jediné slovo (věta, obraz), které by zde nemělo své místo. Příběh o muži, který se zničehonic probudí jako podivné nelidské stvoření, mě hluboce zasáhl svou průzračností ve formě i obsahu. Přitom výkladů existuje nespočet. Já osobně jsem knihu četl jako jasné memento člověka, který je druhým na obtíž. Který nemůže na svém stavu nic změnit a nemůže komunikovat se světem.
Kafka dle mého napsal věčný příběh, který budou obdivovat všechny budoucí generace. A věřím, že má co říct každému, komu není jeho okolí lhostejný.
2. Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha
Jakmile jsem měl dočteno, pochopil jsem, že tahle knížka je skutečnej úkaz. Literárně je to fantazie. Příběhem úlet. A zážitek byl jednoduše neopakovatelnej. Pro mě je Utrpení jednou z těch knih, co vás dostane do kolen svojí vizí, absurditou, přesto hluboce sdílnou myšlenkou, která míří k otázce, kde jsou vlastně hranice "normálního" myšlení a způsobu života.
Jasný, není to text pro každýho. Ale já ho chovám v hluboký úctě.
3. Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí
Nesnesitelnou lehkost bytí nám zadali na vejšce v týdnu, kdy jsem měl přečíst ještě další dvě knihy na anglistice, takže si pamatuju, jak jsem text dočítal na lavičce, deset minut před seminářem, protože jsem za každou cenu chtěl vědět, jak to celé dopadne.
Tenhle vztahovej a životní labyrint dvou párů (resp. čtyř individuí) mě pohltil tím, jak si na nic nehraje. Jak skrze jednoduchý slova říká velký věci o životě v šedesátých letech i o lidský povaze. A bavila mě taky forma - nelineární kompozice, vsuvky (které připomínají eseje), i celkovou náladou "meta-knihy", která sama čtenářům přiznává, že je "jen" knihu a ne realitou.
Krom toho mě velmi oslovilo titulní téma - ona nesnesitelná lehkost bytí. Ale tu budete muset v knize (a posléze i životě) objevit sami :)
4. Honza Průša - Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná
Důvodem je příběh za příběhem. A tím myslím okolnosti, které knihu jako takovou obklopují. Vysvětlím - s Honzou jsme dlouholetí kolegové z webu musicserver.cz, kam oba píšeme texty o hudbě. A když tenkrát Honza přišel na svém blogu s tím, že vydá knížku, byl jsem jeho nápadem a elánem nadšený. Při crowdfundingové kampani jsem ho okamžitě podpořil a o pár měsíců později se pak radoval z pocitu, že držím jeho knihu v ruce. Tehdy se něco zásadního ve mně zlomilo - došlo mi, že přesně tohle chci taky. A tím myslím psát knihy. Držet je v ruce. Podělit se se čtenáři. Něco jim sdělit.
Když to dokázal Honza, první autor z masa a kostí, kterého jsem osobně znal, najednou jsem cítil, že bych mohl taky. Takže vlastně v těch mých začátcích to byl právě Honza, který mi skrze svou knihu pomohl nastartovat svoji vášeň pro literaturu tímhle směrem.
Pokud vás o příběhu zajímá něco více, tady máte odkaz na recenzi, kterou jsem v roce 2014 napsal.
5. Vladimir Nabokov - Lolita
Příběh o starším muži, co psychicky vydírá a fyzicky trýzní příliš mladou dívku (jakkoliv mu někdy šla sama na ruku), zatímco vy jako čtenáři cítíte, že ji tak úpěnlivě miluje, je jednoduše vynikající. A zároveň pořád musíte žasnout, kolik nadhledu z autorovy strany podobnej příběh vyžadoval.
Rozhodně hebefilii nijak nefandím (stejně jako neschvaluji masové vraždění židů z druhé zmiňované knihy), přesto Nabokův text nepokrytě zbožňuju. Je poetickej, drsnej, absurdní a tak akorát šokující.
Dalo by se říct, že Lolita mě nejvíc ovlivnila proto, že mi samotnýmu dodala odvahu, abych se nebál psát o věcech, který mě podněcujou k myšlení, i když jsou dost možná za hranicí morálky. A vyvolat emoce ve čtenáři... to je základ celýho toho literárního umění.
6. Bianca Bellová - Jezero
A byla.
Příběh Namiho, kterej se protlouká životem poblíž vysychajícího jezera, z nějž mají všichni vyrážky a puchýře, mě uhranul. Všechno je v něm drsné, bez citů. A přesto zjistíte, že postavám nejde o nic jinýho než právě najít spojení s druhým člověkem. A vůbec nezáleží, jestli při tom žijete hluboko pod hladinou chudoby nebo sociálního exilu.
Jazyk je v novele prostý, plný dysfemismů. A příběh vlastně taky. A to mě na něm přitahovalo. Chtěl jsem vědět, jak to Nami zvládne. A pak taky jestli nám na světě furt zbejvá nějaká naděje na lepší zítřky. Tohle byl vlastně jeden z těch nejzajímavějších faktorů - příběh je totiž natolik univerzálně platný (což potvrzuje i skutečnost, že se jeho překladům ve světě tak daří), že vás z něj prostě musí mrazit. Zkrátka - pokud jste nečetli, vřele doporučuju.
A proč je pro mě osobně knížka tak důležitá? Ukázala mi, že můžu mít literární vzory nejen v historii. A to pro mě bylo nečekaný poznání.
7. Haruki Murakami - Kronika ptáčka na klíček
Mohl bych teď napsat, že mou nejoblíbenější knihou je právě Kafka na pobřeží, jenže já se autorovou tvorbou postupně pročetl až ke Kronice ptáčka na klíček. A ta ve mně zůstala takovým způsobem, že už roky se k ní v myšlenkách vracím. Skoro denně.
Znovu si vybavuju, s jakou lehkostí autor popsal něco tak šílenýho jako stahování člověka z kůže (který s hlavním příběhem nemělo mimochodem skoro nic společnýho). Nanovo si připomínám, jak uvěřitelně napsal postavu, která s ostatními komunikuje jen skrze dotyk prstů na dlani. A samozřejmě mi utkvěly v paměti i všechny ty chvíle, kdy byl hlavní hrdina uzavřený v nějaké studni nebo vlastních snech.
Tahle knížka má všechno, co jsem si na Murakamim tak oblíbil - nosný příběh (tentokrát o muži, kterej vlastně úplně neví, co přesně v životě ztratil), prvky nereálného (rozhovory ve snech apod.) a pak také onu krásu v každodennosti. Stačí, aby si hlavní postava vařila špagety, podrbala kočku, promluvila se sousedovic holkou... cokoliv. A já jsem odvařenej.
Možná jsem teď knížce neprokázal tu největší službu. Ale to nevadí. Můžete si připomenout recenzi, kterou jsem na román před lety napsal. A co líp - knížku si přečtěte. Je dokonalá. Naprosto bez přehánění.
Příspěvky
