Napsat první knížku.

To je odpověď na otázku z titulku. Co mě k ní dovedlo? Jen jsem si tak nostalgicky četl staré příspěvky na blogu, protože nemám co lepšího na práci, a došlo mi, že jsem o čtrnáct dní propásl čtvrté výročí psaní Dravců. (poznámka pro mé budoucí já, co si tohle jednou bude číst - prosím, nepij během dne tolik kofeinových nápojů a nechoď si pozdě odpoledne natáhnout záda, aby ses pak před půlnocí necítil svěží jako v poledne)

Píšu už tak dlouho, že mě první moment napadlo, že je divný, že jsou to teprve čtyři roky. Že už určitě muselo uběhlo víc času od tý noci, co se mi zdál ten divnej sen, že mýho strýce unáší banda mluvících opic a vězní ho v Kaplického Rejnokovi. Ale ne, skutečně jsem právě načnul pátej rok psaní.

Přišlo mi vtipný, jak jsem v jednom z těch starých příspěvků hrozně zasvěceně filosofoval o tom, že vydání knížky v roce 2015 je v ohrožení. Lol. Kdybys jen věděl.

Chvíle, jako je tahle, úplně vybízí k tomu, aby se člověk zamyslel nad tím, co se za tu dobu změnilo. Samozřejmě toho bylo hodně. Nějaká ta úmrtí, nějaký ty heartbreaky, který nikdy nikomu nepřiznáte, tuna pochybností o vlastních schopnostech. A o tom, zda vůbec máte na to vydržet sám se sebou. Přesto - teď, kdy mám před sebou posledních osm měsíců, co mi věk začíná dvojkou, snad už jsem dostatečně dospěl na to, abych realisticky mohl říct: letos tu knížku skutečně dopíšu.

Jako dobře, asi bych měl pomlčet o tom, že jsem teď týden strávil přepisováním rok a půl starý kapitoly z první čtvrtiny knížky, protože mi při náhodném čtení úryvku přišla nesnesitelně špatná, ale jinak se sunu k cíli. Den za dnem. Trocha počtů, co to má dokázat - 403 normostran. Tolik je teď hotovo. Už teď je mi jasný, že takovou bichli nikdo nebude chtít vydat (a to mě čeká ještě cca 80 stran napsat), a ani nechci myslet na to, co všechno bude muset jít pryč. Jsem totiž tak trochu ten typ psavce, co se ke všemu stokrát vrací, takže je přesvědčenej, že tam musí bejt i to poslední slovo, který do wordu nacvakám. Budu to ale muset nějak kousnout.

Co říct na závěr? Co si popřát do toho (snad) posledního roku, kdy budu Dravce psát? Není to žádný překvapení - především vydržet. Nikdy jsem nebyl blíž. Občas už mám pocit, že moje okolí si tak nějak zvyklo, že furt píšu, ale oni si nic z toho nikdy nepřečtou, takže je (resp. vás, pokud to teď čtete) jednou vlastně hrozně překvapím tím, že se skutečně budou moct do něčeho mýho začíst.

Dovolím si ještě úplně poslední poznámku, která se týká druhé fotky. Ten zasněženej, oprejskanej altán je totiž jedna z ústředních lokací celý knížky. Není parádní? Nechci vám kazit představivost, ale možná neuškodí, když si jeho reálnou podobu prohlídnete takhle dopředu. Beztak nehrozí, že byste o něm četli nějak bezprostředně poté, co tuhle fotku uvidíte. To fakt nehrozí. Lol podruhé. Spíš představu toho místa možná jen jednou vyhrabete z paměti jako vzdálenou vzpomínku ze čtení těhle nekonečně dlouhých blogů a řeknete si jo, tohle místo znám. Poznámka pro vaše budoucí já - dejte mi pak vědět!