Dnešek měl být dnem, kdy jsem se s vámi chtěl trochu s obavami, trochu s nadšením podělit o první kapitolu Dravců. Přál jsem si ukázat vám úvodní část příběhu, představit vám tak hlavní postavu a přestat chvíli psát o tom, že píšu, ale předložit i něco konkrétného. Jak ale vidíte, nakonec to nedopadlo. Přesto bych se na tom pokusil najít něco pozitivního.

Předně je fajn, že vznikl prostor pro to popsat vám trochu toho mého trápení a probudit blog z pozdně letního spánku. Zformulovat problém pomocí slov je přece první částí řešení, že?

Věc se má tak, že v posledních týdnech jsem neustále přepracovával text do podoby, která se bude blížit mému pozměněnému směru. Neustále se ale mi nedaří můj vnitřní pocit, mojí představu, přenést do podoby slov, vět a odstavců. Něco chybí, něco přebývá, něco stále pokulhává. Při svých úpravách jsem poprvé dokonce smazal celou stranu textu. Dlouho jsem ji opečovával, snažil se jí postavit na nohy,  ale ve výsledku vždycky padla na pusu a já už neměl sílu jí zvedat. Tak nějak tuším, že částí, které potká stejný osud, se brzy najde víc.

Další změnou je, že jsem začal upravovat text nelineárně. Skáču od kapitoly ke kapitole (i to má své plusy, výsledek není tak chaotický, jak to zní) a snažím se vychytávat mouchy. Jenže čím víc se k jistým částem vracím, tím víc je nemám rád. Jsou úseky, které už jsem četl bez nadsázky třeba třicetkrát. Čtyřicetkrát. Možná i vícekrát. A zkrátka už tam nevidím nic dobrého. Jako kdyby to ztratilo veškerý šmrnc, jako kdyby tam vlastně ani nikdy nebyl... Tyhle trapné sebemrskačské myšlenky jsem se rozhodl ukončit právě tím, že (obloukem se v čase vracíme k prvnímu odstavci) vám poskytnu první kapitolu a poprosím vás o feedback. Dal jsem si v souvislosti s tím jediný úkol: kapitolu číslo 1 si před vyvěšením na blog přečíst v celku, bez upravování, bez zásahů do textu. To abych měl jistotu, že tam nejsou nějaké velké chyby.

Vydrželo mi to dvě stránky.

Pak to sklouzlo ke klasickému kolečku oprav a úprav a dopadlo to tak, že i poslední část, kterou jsem měl rád, najednou i bez zásahů nemůžu vidět. Červenec byl fajn v tom, že jsem s textem hodně pohnul. Byl klid, energie. Teď zase pracuju, a i když mi myšlenky na Dravci zabírají každou chvíli volna, odpoledne a večer už je mozek unavenej a nejde to tak, jak bych si to přál. Výsledkem tedy je, že můj plán nabídnout vám kus textu k přečtení, se celý rozpadá.

Vidíte, chtěl jsem na aktuální situaci hledat něco pozitivního, ale vlastně se mi to nepodařilo. Kdo ví, třeba tahle nálada vyústí v něco, co textu zásadně pomůže. A třeba taky ne. Jediná dobrá věc je, že jsem se z toho alespoň trochu vypsal. Teď už mi nezbývá než doufat, že moje budoucí já, co mu vedle postele leží Dravci v knižní podobě, se při čtení tohodle postu nostalgicky/povzneseně usmívá a kroutí hlavou, jak mohlo někdy něco takovýho na blog napsat, když to nakonec všechno dobře dopadlo.

Vždyť já asi ještě stále věřím na happy endy.