Poslední zářijový den nemohl být o nic hezčí. Bylo teplo jako na jaře, celý den svítilo slunce, jako by nemělo pro jednou zajít, a já jsem po dlouhé době nenapsal ani řádku. To ale nevadí, chtěl jsem si tu pohodu užít naplno a dnes jsem vše dohnal. Před chvílí jsem dopsal kapitolu číslo 17.

Poprvé za poslední skoro čtyři roky mám pocit, že se skutečně blížím k cíli. Ještě cca pět kapitol a příběh o Adamovi, co neví o dost víc, než by měl, bude u konce. Skoro mě až děsí, co budu dělat, až (jestli) to celé bude nějak za mnou. Jak se budu loučit s tím, co mě poslední roky denně provází během většiny dne a vždy před spaním?

Na prvních věcech je krásné, že jsou první. Že je nemůžete srovnávat s tím, co bylo před nimi. Tahle neopakovatelnost je ale na nich zároveň trochu smutná. V mém případě už nikdy nebude žádná jiná "první kniha". Je to takhle. Dravci z kaluží.

Ten název si asi skutečně nechám. Markéta má svého Lososa v kaluži (už se těším na křest) a já budu mít své Dravce. Perfektní rovnováha. Beztak si nedělám žádné iluze, že by z té knihy měl být nějaký bestseller.

Zrovna v týdnu se mě ptala kamarádka: "O čem ta tvá kniha vlastně je?" Nechtěl jsem vyzrazovat příběh, takže jediné, co jsem jí byl schopný odpovědět, bylo, že "nepůjde o klasickou knížku, kterou nemůžeš odložit, protože její příběh je nějak neodolatelně napínavej." A v dnešním tržním prostředí, kdy jde u knížek asi především o tuhle vlastnost, tak bude hledat čtenáře jen těžko.

Mně to ale nevadí.

Psaní je pro mě únik, terapie a pohroma zároveň. A z podstaty tak už svou úlohu Dravci roky plní. Přesto možná zkusím zformulovat anotaci. Stále se totiž připravuju na moment, kdy text přece jen zkusím některým nakladatelstvím poskytnout, a mohla by se tudíž hodit.

Definuje nás pouze to, co o sobě víme, nebo i to, co už jsme dávno ze svých vzpomínek vytlačili, abychom nepřišli o rozum?

Adam je student vysoké školy, který žije poklidný život v jihočeském městě. Svou existenci svému okolí nedává příliš najevo a ze světa samoty jej nečekaně vyvede až mladá harfistka, která před jeho očima zkolabuje přímo na jevišti během zahajovacího koncertu v Kaplického Rejnokovi. Ve stejnou dobu se ve městě objeví také záhadná bezedná jáma o velikosti menšího parku. Adam, plný rozporuplných pocitů, tuší, že mezi jednotlivými událostmi musí být spojitost. Nervozitu v něm přiživuje i skutečnost, že si sám z oné noci téměř nic nepamatuje. Spojuje se proto s mladou hudebnicí, aby se následně vydali na cestu za poznáním pravdy, která se za vším rýsuje jako stín pochybností. Oba však záhy zjišťují, že podobný výlet je zavedl do míst tak opuštěných, že z nich už možná není návratu..

Ať už to zní jakkoliv, lepší rovnováhu mezi obecným a konkrétním najít neumím.

Poslední myšlenka, kterou si tady pro budoucí potřeby chci uchovat, je skutečnost, že jsem si nedávno četl první příspěvky tady na blogu a musel jsem se u toho nervózně usmívat. Mé o čtyři roky mladší já bylo tak naivní! A naivní jsem stále, jen jinak. A až si tohle budu číst zase za pár let, budu si říkat, že mě trápily věci, které možná byly úplně nepodstatné. To ale nevadí. Důležité je, že moje současné já je s Dravci divně spokojené. Sice bude třeba přepsat úvod, protože se úplně neshoduje se stylem, ke kterému jsem za posledních pět měsíců došel, ale už se na tuhle práci vlastně těším.

Jako poslední přikládám písničku, která mě poslední dny provází. Nová deska Wolf Alice stojí za to. Poslechnětě si ji. A mějte krásný podzim.