Některá přídavná jména by se stupňovat neměla (zdravím prkenější podlahu, jediný příklad, který mě vždy napadne v hodinách češtiny), ale přesto jsem si tohle jazykové faux pas dovolil. Těch mých 517 stran zmaru (aktuálně rozrostlých na 531) se totiž začíná přibližovat tvaru, který se možná nebudu bát odeslat nakladatelství.

Oprava - kniha se začíná přibližovat tvaru, který se tolik nebudu bát odeslat nakladatelství. Od začátku května, kdy jsem text dopsal (a měl jsem naivně pocit, že je publikovatelný), jsem na Dravích už udělal tisíce změn (a to myslím nepřeháním) a další tisíce mám před sebou.

Dnes se mě uprostřed bazénu jedna slečna (která už bohužel nevím, jak se jmenuje, protože jsem s ní byl jen pár sekund před tím uprostřed věty seznámen) ptala, jak takové revize fungují. Zda ladím interpunkci a překlepy. A já pro tu otázku mám vlastně plné pochopení. Sám jsem taky dřív neměl moc povědomí o tom, co takové revize obnáší (a ještě více v minulosti jsem netušil, že jsou vůbec potřeba), tak se dnes pokusím tuhle fázi psaní knihy popsat i tady na blogu.

Revize v mém případě fungují tak, že si přečtu aktuální podobu textu (postupuji hezky od začátku) a pokusím se nerozplakat nad vlastní zoufalostí. Čím starší daný úsek je, tím strašnější mi obvykle připadá. Když tuhle fázi překonám, zaměřím se na to, co je třeba změnit či vhodně upravit. Bývá to hned několik věcí najednou - jazykový styl, způsob vyprávění a tempo, v jakém se ustálila druhá polovina knihy po určitém vypsání se (což je, aby toho nebylo málo, taky proces, který bohužel - a bohudík zároveň - nikdy nekončí). Kromě toho dochází i na změny v obsahu (občas si uvědomím nějaký logický nesoulad, občas zjistím, že stejnou myšlenku jsem zhmotnil už před pár stranami apod.).

Dost často také měním dialogy, aby lépe ubíhaly, aby byly uvěřitelné. Taky ubírám či měním metafory a další básnický prostředky (ty se zároveň snažím dát do souladu s určitou lyrickou motivikou, do níž knížku ladím). Snažím se myslet na syntax (neopakovat stejné typy vět, stejná schémata, podobné vztahy mezi větami) a samozřejmě i na bohaté lexikum. Určité míře opakování slov se člověk občas nevyhne, protože to prostě nejde, ale často mě snaha vyvarovat se nějakým výrazům donutí říkat věci úplně jinak, což není na škodu. Btw, návaznost a plynulost textu? To je kapitola sama pro sebe, ze které občas šílím.

Celý dohromady je to vlastně taková velká hra. Logicky a rozumově seskládat slova a věty tak, aby mě to bavilo psát i číst. Aby to bavilo číst i někoho jinýho. Jen tady je mým velkým postrachem skutečnost, že některý kapitoly jsem četl už cca 40x. Možná i víckrát. Prostě to tak musí bejt, ale po tolikerém čtení už mi ten text přijde tak špatnej, že se zoufalství exponenciálně množí. U jedný konkrétní části jsem se zaseknul na tři týdny (dosavadní rekord), kdy jsem zvažoval, zda to celé nezahodit. I to je důvod, proč jsem po třech měsících revizí pouze ve třetině knihy (a to je dělám denně, někdy i 4-5 hodin) a proč už se mi přestává zdát reálný, abych veškeré úpravy do konce léta (och, ty moje deadliny) stihnul.

Mimochodem - zajímalo by mě, nakolik vám tohle pitvání autorskýho procesu (to zní tak vzletně a vůbec ne samolibě, když se člověk sám nazve autorem!) ubírá ideály o psaní knížek. Já sám bych si rád myslel, že průměrný autor si prostě sedne, napíše nádhernou větu, odstavec, kapitolu, a těší se z dobře odvedené práce, kterou mu kazí jen občasné odchody múz. Jenže teď už je mi čím dál jasnější, že takhle to nefunguje. Z deníků různých spisovatelů (poslední roky můj oblíbený žánr) vyplývá, že první verze knihy jsou jen takové nástřely. Samozřejmě se tam objevují hezká místa (možná celá pásma hezkostí), jenže je třeba je dobře poslepovat, zalátat, sladit. Sám s tím teď každý den bojuji a snažím si uchovat zdravý rozum.

A jak píše Murakami v knížce Spisovatel jako povolání - tahle část je neskutečně pomalá, osamělá. Musím mu dát za pravdu. Ale on to člověk dělá rád, víte? I když to občas nedává žádný smysl.