Tak jo, na začátku května jsem psal, že je knížka hotová. Vnitřně jsem věděl, že je knížka dopsaná, ale o hotovosti nemohla být řeč. To je teď víc než jasný.

Po čtyřech měsících revizí jsem došel do bodu, kdy jsem si řekl - hele, teď bych to možná mohl zkusit nabídnout prvnímu vydavatelství.

Měl jsem strach, ale nakonec jsem se k tomu opravdu odhodlal.

Po 14 dnech přišla zamítavá odpověď.

Ok, ukousl jsem si moc velký sousto. Tak zkusíme jiný nakladatelství. Taky velký, ale možná budu mít víc štěstí.

Přišla druhá zamítavá odpověď.

Všichni, co píšou a chtěj vydat knížku, by vám řekli, že mám vlastně štěstí - že jsem vůbec dostal odpověď.

Ano, mám štěstí. Nepopírám. Jenže - já bych jaksi chtěl tu odpověď opačnou.

Druhé vydavatelství bylo naštěstí tak hodné, že mi přidalo pár rad, co by šlo vylepšit. A dokonce mi slíbili, že až text upravím, že se na něj znovu podívají. Neznamená to, že knížku vydaj, ale že jí daj ve čtení druhou šanci. A to je od nich úplně skvělý.

Tak jsem teda začal s novým kolem revizí. A co se stalo? Zjistil jsem, že text byl fakt zoufalej. Ukecanej, dlouhej, bez spádu.

Nebudu lhát - to zjištění bolelo.

Bolelo i druhý zjištění, a sice že musím přepsat celej úvod, protože prostě nefungoval.

Momentálně už mám čtvrtou verzi úvodu. Teprve dnes (ležím v tom cca měsíc a půl) jsem si řekl, že můžu jít k dalším kapitolám. A to je taky malej dílčí úspěch.

Jaký je tedy závěr?

Kniha v dohledné době nevyjde. Protože prostě není hotová. Ani se k tomu vlastně neblíží.

Ale aby tohle nebyla jen samá deprese - zkrácením už jsem se zbavil v tuhle chvíli přes 30 stran. To je skvělej start. Druhá dobrá věc je, že mám z textu teď fakt lepší pocit. Jdu prostě k věci. Neokecávám nepodstatnosti, zbavuju se zbytečnějch pasáží, škrtám celý narativní odbočky.

Jo, někam se sunu. Ale výsledek je ještě nejistější než v minulosti.

Zkusím se z toho nezbláznit. A vy mi držte palce. Bude to pro mě moc znamenat. <3
0 komentářů
Je to skoro neuvěřitelný, ale od prvních naivních příspěvků tady na blogu, kde jsem byl schopný napsat článek i o tom, že jsem nic nenapsal, jsem se dostal do fáze, kdy je prakticky hotovo.

Asi bych měl zažívat pocity úlevy, zadostiučinění, radosti. Jenže to tak není. To, co mi hlavou běhá v posledních týdnech nejčastěji, jsou pochyby. Takový hluboký, nekonečný rozpravy sebe samýho nad tím, zda cokoliv z toho, o co jsem se tu poslední roky snažil, mělo smysl.

Od počátku jsem věděl, že nepíšu knížku, se kterou bych chtěl bořit žebříčky prodejnosti. Kdybych měl použít hudební analogii, o své knize jsem vždy přemýšlel jako o takovém indie albu pro nadšence daného žánru. A tím je... pseudointelektuální román s lehce surrealistickými prvky.

Často v souvislosti se svým psaním myslím na Murakamiho. Nechci se k němu ani v nejmenším přirovnávat (ovšem stejně jako já tušíte, že to právě teď udělám), ale jednu věc máme společnou. Těžko se mi v několika větách popisuje, co jsem to vlastně napsal. Stejně jako bych vám těžko v pár větách řekl, o čem je Kronika ptáčka na klíček. Knížka o klukovi, kterýmu se ztratí kočka a tak trochu i manželka, a tak si často povídá se sousedovic holkou, co místo toho, aby chodila do školy, kouří na zahradě cigarety? Jo, má to skoro 800 stran a přesnější bejt nedokážu. A stejně tak jsou na tom i Dravci z kaluží.

Když ale knížku chcete nabídnout nakladatelství, je to trochu problém. A pochopitelně nejde jen o to, jak ve stručnosti vyjádřit, o čem těch mých 550 stran textu je. Daleko důležitější (a také pro mě téměř depresivní) je otázka, zda cokoliv z toho, co jsem napsal, má co říct. Zda to má všechno, co by měla knížka mít. Zda to má svý potenciální čtenáře. Zda si tady jen roky na něco nehraju, nemluvím a napíšu o tom, aby ve výsledku přišla ze všech nakladatelství zamítavá odpověď (pokud vůbec nějaká) a tím celý příběh o knížce skončí.

Věřím, že tohle zažíval před svým debutem každej. Jenže.. já začínám čím dál silnějc cítit, že to celý dopadne tak, že knížku vydám nějakou svépomocí pro pár svých přátel, ti si ji hezky založí do knihovny a tím se kruh uzavře.

Nebyl bych první ani poslední. Některým se podaří uspět až s několikátým textem, ne s tím prvním či druhým. Svět se jim nezbořil. A stejně se nezboří ani mně. Jen kdyby tohle všechno dospělo k nějaký katarzi, asi by se mi líp spalo. To bych si přál. Tak snad. Nikdy jsem po ničem upřímnějc netoužil.
0 komentářů
Některá přídavná jména by se stupňovat neměla (zdravím prkenější podlahu, jediný příklad, který mě vždy napadne v hodinách češtiny), ale přesto jsem si tohle jazykové faux pas dovolil. Těch mých 517 stran zmaru (aktuálně rozrostlých na 531) se totiž začíná přibližovat tvaru, který se možná nebudu bát odeslat nakladatelství.

Oprava - kniha se začíná přibližovat tvaru, který se tolik nebudu bát odeslat nakladatelství. Od začátku května, kdy jsem text dopsal (a měl jsem naivně pocit, že je publikovatelný), jsem na Dravích už udělal tisíce změn (a to myslím nepřeháním) a další tisíce mám před sebou.

Dnes se mě uprostřed bazénu jedna slečna (která už bohužel nevím, jak se jmenuje, protože jsem s ní byl jen pár sekund před tím uprostřed věty seznámen) ptala, jak takové revize fungují. Zda ladím interpunkci a překlepy. A já pro tu otázku mám vlastně plné pochopení. Sám jsem taky dřív neměl moc povědomí o tom, co takové revize obnáší (a ještě více v minulosti jsem netušil, že jsou vůbec potřeba), tak se dnes pokusím tuhle fázi psaní knihy popsat i tady na blogu.

Revize v mém případě fungují tak, že si přečtu aktuální podobu textu (postupuji hezky od začátku) a pokusím se nerozplakat nad vlastní zoufalostí. Čím starší daný úsek je, tím strašnější mi obvykle připadá. Když tuhle fázi překonám, zaměřím se na to, co je třeba změnit či vhodně upravit. Bývá to hned několik věcí najednou - jazykový styl, způsob vyprávění a tempo, v jakém se ustálila druhá polovina knihy po určitém vypsání se (což je, aby toho nebylo málo, taky proces, který bohužel - a bohudík zároveň - nikdy nekončí). Kromě toho dochází i na změny v obsahu (občas si uvědomím nějaký logický nesoulad, občas zjistím, že stejnou myšlenku jsem zhmotnil už před pár stranami apod.).

Dost často také měním dialogy, aby lépe ubíhaly, aby byly uvěřitelné. Taky ubírám či měním metafory a další básnický prostředky (ty se zároveň snažím dát do souladu s určitou lyrickou motivikou, do níž knížku ladím). Snažím se myslet na syntax (neopakovat stejné typy vět, stejná schémata, podobné vztahy mezi větami) a samozřejmě i na bohaté lexikum. Určité míře opakování slov se člověk občas nevyhne, protože to prostě nejde, ale často mě snaha vyvarovat se nějakým výrazům donutí říkat věci úplně jinak, což není na škodu. Btw, návaznost a plynulost textu? To je kapitola sama pro sebe, ze které občas šílím.

Celý dohromady je to vlastně taková velká hra. Logicky a rozumově seskládat slova a věty tak, aby mě to bavilo psát i číst. Aby to bavilo číst i někoho jinýho. Jen tady je mým velkým postrachem skutečnost, že některý kapitoly jsem četl už cca 40x. Možná i víckrát. Prostě to tak musí bejt, ale po tolikerém čtení už mi ten text přijde tak špatnej, že se zoufalství exponenciálně množí. U jedný konkrétní části jsem se zaseknul na tři týdny (dosavadní rekord), kdy jsem zvažoval, zda to celé nezahodit. I to je důvod, proč jsem po třech měsících revizí pouze ve třetině knihy (a to je dělám denně, někdy i 4-5 hodin) a proč už se mi přestává zdát reálný, abych veškeré úpravy do konce léta (och, ty moje deadliny) stihnul.

Mimochodem - zajímalo by mě, nakolik vám tohle pitvání autorskýho procesu (to zní tak vzletně a vůbec ne samolibě, když se člověk sám nazve autorem!) ubírá ideály o psaní knížek. Já sám bych si rád myslel, že průměrný autor si prostě sedne, napíše nádhernou větu, odstavec, kapitolu, a těší se z dobře odvedené práce, kterou mu kazí jen občasné odchody múz. Jenže teď už je mi čím dál jasnější, že takhle to nefunguje. Z deníků různých spisovatelů (poslední roky můj oblíbený žánr) vyplývá, že první verze knihy jsou jen takové nástřely. Samozřejmě se tam objevují hezká místa (možná celá pásma hezkostí), jenže je třeba je dobře poslepovat, zalátat, sladit. Sám s tím teď každý den bojuji a snažím si uchovat zdravý rozum.

A jak píše Murakami v knížce Spisovatel jako povolání - tahle část je neskutečně pomalá, osamělá. Musím mu dát za pravdu. Ale on to člověk dělá rád, víte? I když to občas nedává žádný smysl.
0 komentářů

Oukej, ten titulek je trochu clickbait. Beru. Přece jen jsem Dravce skutečně dopsal. Jenže... dopsal jsem jen první verzi. Hrubou. Neotesanou.

Co to v reálný řeči znamená? Že je to zatím takovej nehezkej nedonošenec, co ještě potřebuje šoupnout do inkubátoru a tam pěkně pomalu dopejkat. Doufám, že nakonec nebude muset skončit v babyboxu, ale to by bylo na samostatnej příspěvek.

Od doby, co jsem skutečně udělal tečku za poslední stránkou, uběhly dva týdny. Nejdřív jsem plánoval dát si od knihy na chvíli pauzu, ale pak mi něco došlo: odstup od prvních kapitol mám už teď tak velkej, že s revizema není na co čekat. Pustil jsem se tedy do toho a rychle se ukázalo, že to nebude úplně lehký. Takhle - lehký jsem si to nikdy nepředstavoval, ale myslel jsem, že můj postup s úpravama bude o něco lineárnější.

Vysvětlím.

Ač jsem před dvěma lety knížku začal psát od začátku (původních 150 stran jsem prostě uložil hluboko do šuplíku), část prvních kapitol jsem ve zlomcích přesto použil. Byly takovým odrazovým můstkem pro všechno, co jsem si za ty roky o knížce vysnil. Líp se mi od tý nuly znova začínalo. A pak jsem psal podle předsevzetí dál a dál a příliš se neohlížel za tím, co už vzniklo. Chyba. Až teď vidím, že začátek je výrazně nedokonalej (což je sám o sobě výraznej eufemismus).

V úvodních kapitolách je totiž zakonzervovaný moje naivní, čtyři a půl roku starý já, co tehdy začalo nadšeně sepisovat text, co se chtěl stát první knížkou. A je to na něm bohužel znát. Sice už je to přibližně pátá verze toho, k čemu jsem se kdysi chtěl dostat, z dnešního pohledu je to přesto málo.

V praxi to proto teď vypadá tak, že prakticky přepisuju celej začátek, aby odpovídal stylu, ke kterýmu jsem se za poslední rok intenzivního psaní dopracoval. To samozřejmě není žádná tragédie. Jen jsem si možná myslel, že za dva týdny strávených revizema zvládnu projít a učesat více než jen 30 stran z 530. Tohle je moje současný skóre. A zřejmě i rychlost, s jakou se budu teď pohybovat kupředu. Po revizích bych rád rukopis nabídl prvnímu nakladatelství a bylo by skvělý, kdyby byl text vyladěný. Ovšem teď to vypadá, že na něco takovýho si počkám o dost déle, než jsem předpokládal. Tak nějak už chápu, proč tahle fáze některým autorům trvá roky. Proč text pořád měnili, zdokonalovali. On je to totiž základ všeho.

Pointa? Napsat první knížku není zas tak těžký. To zvládne i průměrnej grafoman. Udělat z toho zmetka ale něco pořádnýho, to už je otázka obří píle a talentu. A nikdy jsem nepochyboval o tom, jestli ho mám, víc než teď.
0 komentářů
Nebudu vám lhát, že jsem si tenhle moment dopředu nijak nepředstavoval. Měl jsem za to, že zavřít editor a říct si: "Jo, je hotovo," bude určitě zážitek. Popravdě? Vlastně vůbec nevím, co přesně cítím. Je toho docela dost najednou. Ale pěkně popořadě.

Je to skoro přesně rok, co jsem si říkal, že by byla hrozná škoda zahodit to, co jsem před více než čtyřma rokama rozjel. Tenkrát jsem měl sen o tom, že mýho strýce unáší banda mluvících opic a vězní ho v nikdy nepostaveném Rejnokovi od architekta Kaplického. Už dlouho jsem tou dobou věděl, že bych chtěl psát, ale teprve tohle byl ten impuls, který mě přinutil, abych skutečně začal. Chtěl jsem si jen zaznamenat ten sen, abych si ho mohl někdy v budoucnu připomenout.

Místo toho jsem ale tehdy rozepsal Dravce z kaluží.

Knížka nevznikala jednoduše. První měsíce jsem vlastně hrozně tápal. Psal jsem, formovaly se přede mnou postavy, výchozí situace, zápletka. Chybělo mi ale téma. To byl důvod, proč jsem se následující dva roky s knížkou trápil. Stačilo si ale v životě odžít pár zásadních věcí a téma najednou bylo naprosto jasný. Jen vám ho neřeknu. Je třeba ho objevit.

Když jsem pak prvních 150 stran textu smazal s tím, že začnu od znovu, zdálo se mi, že mám před sebou úkol, kterej bude nad moje síly. Motivací jít dál pro mě byla zejména jedna krátká vzpomínka: nebylo to tak dávno, co jsem šel kolem Malše a na lavičce seděla slečna, která si četla nějakou útlou knížku. Říkal jsem si - tyjo, tak já napíšu jako první taky nějakou krátkou knížku. Novelu. To bych mohl zvládnout, ne?

Ukázalo se, že stručnost mojí předností nebude. Knížka totiž narostla do rozměrů románu o více než 500 stranách. A to je mi jasný, že až začnu s revizema, bude textu spíš ještě přibejvat než naopak.

Co by se slušelo říct na závěr? Možná uvést na pravou míru tu úvodní vizi či sen o dopsání knížky: v době psaní tohohle příspěvku jsem editor totiž ještě nezavřel. Svítí mi tam sice slovo konec (to mimochodem smažu, protože každýmu normálnímu čtenáři přece dojde, že když je na poslední straně, že už toho víc nepřijde, ne?), ale pořád jsem se nepřinutil ten Word vypnout. Co kdyby náhodou.

Teď si dám minimálně měsíc pauzu. Chci si od textu odpočinout, načerpat nový síly, zajistit si trochu odstupu. A pak se na měsíce ponořím do revizí. Těch úprav bude samozřejmě třeba hodně. A občas mě to určitě bude štvát. Ale pořád mě může těšit jedna věc: kniha v první neotesané podobě už existuje. A kdyby nic jinýho, tohle tu po mně zbyde. Snad to bude stát za čtení.

Snad.

Prosím.

Doufejme.


0 komentářů
 

Je to trochu nezvyk, ale druhý post za sebou je o hudbě. Minule jsem se s vámi podělil o pomyslný soundtrack, který provází moje poslední týdny. A tentokrát to budou skladby, které se objevují v knize.

Je to sice svého druhu spoiler, ale ne zas takový, abych kvůli němu měl pocit, že vám knihu zkazím. Adam, jakožto hlavní hrdina, má hudbu rád. Poslouchá ji pořád. A já jsem si říkal, že vám dopředu dám ochutnat některé skladby, které ho ovlivní. Důvod? Třeba si jednou při čtení lépe představíte, v jaké náladě se má nést daná scéna nebo jakou hudbu Adam zrovna poslouchá.

Určitě tu v seznamu najdete skladby, které už znáte. A možná taky pár, které budou nové. Každopádně dost řečí, teď už bude mluvit hudba.












Nebyl bych to já, abych nedodal něco na závěr. Tak nějak se děje, že jsem v úplným finále knížky. Stačí pár dní a... první verze bude dopsaná. Uff. Kdo by to byl čekal?
0 komentářů

Spisovatelova bible, jeden z mých nejoblíbenějších blogů zabývajících se vznikem knih, má krásně trefný podtitul "... protože psát o psaní je ta nejlepší prokrastinace." Dovolím si ho parafrázovat a řeknu, že v mém případě je nejlepší prokrastinací psaní o hudbě (i když i toho psaní o psaní je tu na blogu za ty roky taky dost).

V posledních týdnech mi moje milované Spotify naservírovalo hned několik zajímavých desek, které teď točím pořád dokola. Tak jsem se rozhodl, že o nich napíšu, i když je mi jasné, že příští jaro už ta alba budu mít tak oposlouchaná, že budu jen kroutit hlavou, o čem jsem to tu vlastně psal. Ale nevadí, teď v těch dvou uplynulých letních týdnech posloužila skvěle a věřím, že jim to vydrží minimálně do skutečného léta.

Fickle Friends - You Are Someone Else

Jaro si úplně říká o lehkou, svižnou, nakažlivou muziku, která vás postaví po mírně depresivní zimě na nohy. Anglická skupina Fickle Friends to se svýma indiepopovýma písničkama umí skvěle. Co mě na téhle pětici baví asi nejvíc, je skutečnost, že si svou muziku z velké části produkujou sami. Jsou to prostě takoví ti klasičtí hudební nadšenci, co si jedou to svoje a i v textech se příliš neohlíží. Někde se o nich píše jako o popovějších Paramore (sám to v tom moc neslyším, spíš jen takovýma dozvukama pop-rocku), mně připomínají spíš The Naked and Famous nebo holčičí kapelu MUNA. Ale na tom vlastně úplně nezáleží - důležitý je, že poslouchat jejich debutovou desku je jednoduše zábava. (8/10)

It's hard to be myself
It's hard to be, hard to be
So just tonight
What the fuck, yeah




The Aces - When My Heart Felt Volcanic

O těhle čtyřech holkách jste téměř jistě neslyšeli. Já ještě před pár týdny taky ne. Vím, že většina lidí celkem neochotně kliká na něco, co neznaj z rádia nebo svých social media feedů, ale zkuste udělat výjimku. Tyhle holky jsou totiž naprosto skvělý. Jejich muzika trochu připomíná HAIM a trochu The 1975. Což samo o sobě je dobrá vizitka pro začátek. Jejich debut je plnej návykových písniček, který jsou naprosto ideální pro procházky městem nebo parkem, kde nechcete slyšet nic než pohodovou muziku. Z hlediska žánru jsou na tom podobně jako Fickle Friends, opět je to indie pop s kytarama, kterej kdyby hrála rádia, svět bude hned o něco snesitelnějším místem pro život. Kdo ale v dnešní době poslouchá rádio, že? Myslím to spíš tak, že by bylo super, kdyby se jejich hudba dostala k většímu počtu posluchačů, protože tyhle holky si to prostě zaslouží :) (8/10)

I get the feeling
You worry 'bout me way too much
Caught in the moment
We love what can't be good for us





Sunflower Bean - Twentytwo in Blue

Tahle skupina je jediná z mého seznamu, která v nedávný době nevydala debut. Twentytwo in Blue je jejich druhá deska (ač pro mě je první), takže někteří už je možná znáte. Definovat je nějakým žánrem je celkem složitý. Na albu totiž mají písničky, který se svojí náladou i hudební škatulkou docela liší. Nádherná singlovka Twentytwo mi ze všeho nejvíc evokuje The Carpenters. Jo, tu děsně starou, naivně popovou věc se smyčcema, ze který si dneska všichni spíš dělaj srandu. Ale tenhle singl je tak děsně osudovej, až to bolí (v tom nejlepším smyslu). Občas jejich hudba na zbytku alba připomene Fleetwood Mac, chvíli zas Wolf Alice. A takový desky mám děsně rád. A věřím, že zrovna na týhle si téměř každej posluchač taky vybere něco svýho. (9/10)

 If I could do it, I would fly into the sun
I would become warm
And I meant it when I said you're my favourite son
With your finger that is reaching
For the trigger of the gun
And you know you've got to prove it
To yourself and everyone




Ještě si sem odložím pár písniček bez alb, ať máte soundtrack mého jara o něco delší.


Pale Waves - There's A Honey

 

NONONO - Friends

 

Naaz - Loving Love


Janelle Monáe - I Like That


Tohle by pro tentokrát stačilo. Mimochodem, dneska jsem dopsal předposlední kapitolu knížky. Ta poslední (a to není žádný spoiler) je taková speciální a docela krátká. Takže.. je skoro hotovo. Moje pocity? Momentálně jsem raději šel psát tenhle post o muzice, než abych na to musel myslet. Je to ale přinejmenším dost zvláštní pocit. Silnej. No, nechci tu patlat příliš patosu. Kolikrát za život ale (skoro)dopíšete svojí první knížku?


Edit: na žádost přidán (o trochu rozšířený) playlist na Spotify

0 komentářů
V listopadu jsem učinil jistý odhad, a sice že v březnu dopíšu svou knížku. Už zbývá jen několik dní, než se měsíc přehoupne do dubna. A co myslíte, dopsal jsem? Tušíte správně. I failed again. Přesto není vše ztraceno.

Momentálně totiž dopisuji kapitolu číslo 23. To znamená, že teď zbývá sepsat už jen dvě závěrečné a bude po všem. Nosím je již celé měsíce v hlavě, takže je třeba pouze najít dostatek času a nechat je vzniknout.

Nebudu raději již nic časově předpovídat, přesto si jednu předpověď dovolím: kniha bude. Teď už jsem tak blízko, že by byla škoda, kdyby to nedopadlo. 457 stran čeká, až přibyde posledních cca 40 a budou mít konečně nějaký smysl. 

A pak? To se teprve uvidí. Obzor však dosud nikdy neměl tak jasné obrysy.



2 komentářů
Znáte to - občas čtete knížku za knížkou a nemůžete se nabažit. Pak ale na chvíli přestanete, a když znovu začnete, ťukáte si na čelo, proč k oné pauze vůbec došlo. Vždyť vás to přeci tolik baví! Stejně to mám i s filmy. Za poslední tři dny jsem se snažil dohnat pár restů a zhlédnul filmy, které mi mí známí v poslední době doporučili. K mému překvapení to všechno byly tak skvělé snímky, že jsem se rozhodl napsat k nim krátké recenze.

Velká nádhera / La grande bellezza (2013, Itálie)

V prvních minutách jsem přemýšlel, že Velkou nádheru vypnu. Záměrně artový úvod a následující dlouhá taneční scéna, která ve mně evokovala Bollywood, mě nutily k názoru, že směr, kterým se tenhle film vydal, nebude nic pro mě. S každou další minutou jsem si ale uvědomoval, že se pletu a že tenhle film je něčím výjimečným. A to nejen díky skvělému soundtracku a dokonalým římským kulisám, pro které je La grande bellezza známá.

Bez mučení přiznám, že tohle byla má první zkušenost s Paolem Sorrentinem. Neměl jsem proto prakticky žádná očekávání. A možná i díky tomu mě snímek tak zasáhl. Kvůli zápletce to přesto nebylo. Popsat základní kostru příběhu není nic těžkého – stárnoucí umělec, který má za sebou jen jedinou knihu, jež je považována za přelomovou, tápe, kam nasměrovat konec svého života. Ale – k mému příjemnému překvapení to nedělá jakkoliv sebelítostivě. Životem proplouvá s nadhledem, umí si užívat, stojí pevně nohama na zemi, věčně pozoruje a hořkosladce všem promlouvá do duše. Zatím však doufá, že někdo nasměruje i jeho.

Série epizod, které záměrně spojuje jen věčné téma hledání smyslu bytí, drží pohromadě úžasně pitoreskní tón vyprávění. Ke konci, kdy začíná být až surrealistický, mě měl už kompletně ve své moci. Tuhle uvolněnou fantasknost a nenucenou opulentnost já dokážu ocenit.

Postavy trpasličí šéfredaktorky novin či uhrančivé, více jak stoleté Svaté dávaly filmu další rozměr. Buď lidský, anebo právě ten spirituální. Scéna, v níž Svatá sedí na terase a kolem ní odpočívají plameňáci, byla skvostná. A stejně takové byly i všechny ty okamžiky, kdy se hlavní hrdina jen tak prochází různými místy a nechává promlouvat své němé okolí.

Kdybych měl shrnout, o čem film je, použil bych citát, který se v něm několikrát objeví: „Vše je jen trik“. Umění je trik, láska i krása také a on i život sám je také jen přeludem, co jednou pomine. Svět římské smetánky, večírků, uměleckých instalací, dokonalých historických budov je ve Velké nádheře podmanivou freskou, která není jen kulisou pro bezduché filosofování na téma oné pomíjivosti. Film se dotkne mnohých dalších motivů, vždy však s nadhledem a vždy s určitou mírou sdělnosti.

Kolem a kolem byl tohle jeden z nejlepších filmů o hledání smyslu existence a podstatě umění, jaký jsem kdy viděl. Byla to vlastně taková kniha. K literatuře měl totiž velmi blízko různými odkazy či jmény postav. Není to nejkomplikovanější snímek na světě, určitě existuje velké množství hlubších dramat (která jsou však dost často nudně sterilní), ale tenhle mě svou pestrostí a plasticitou zcela pohltil. 90 %

Naprostí cizinci / Perfetti sconosciuti (2016, Itálie)

Konverzační dramata mají blízko k divadlu – jednota místa a času přímo svádějí k tomu, aby je ve výsledku někdo převedl na prkna, kde by vše fungovalo úplně stejně. O Naprostých cizincích to platí také: parta přátel, kteří se sejdou u večeře a jen tak pro zábavu se rozhodnou předčítat si navzájem všechny esemesky a vést všechny telefonáty na hlasitý odposlech, mnoho rekvizit nepotřebuje. Stůl, jídlo a jeden byt. A nekonečný proud hovoru.

Premisa je jednoduchá – myslíme si, že se dlouholetí přátelé všichni navzájem dobře znají, tím spíše pak ti, kteří spolu tvoří pár, rodinu. Jenže – tahle diner party brzy ukáže to, co všichni dobře víme – naše svědomí a potažmo i naše telefony ukrývají daleko víc, než bychom skutečně chtěli prozradit ostatním.

V průběhu večera, kdy má dojít také k zatmění měsíce, tak na povrch vyplave nejeden kostlivec. Mám rád Kafku, takže jsem ústřední zápletku chápal jako modelovou situaci a snažil jsem se nemyslet na skutečnost, že těmhle Italům všechny důležité zprávy, které jsou schopny rozvrátit jejich životy, poslušně přicházejí jedna za druhou kolem desáté večer během jediného konkrétního dne.

Vše navíc směřovalo k neodvratné pointě, kterou všichni tuší od začátku, takže jsem se nemohl na konci ubránit mírnému pocitu moralizování ze strany tvůrců. Veskrze se ale jedná o hodně silný zážitek, kterých bych si v divadle s živými herci užil ještě daleko více. 75 %

Zápisky o skandálu / Notes on a Scandal (2006, Velká Británie)

Kdo viděl Hřebejkovu Učitelku, ten si na příběh několikrát vzpomene i při sledování Zápisků o skandálu. Ústřední roli totiž hraje nemorální, narušená učitelka, která své osobnostní nedostatky řeší tím nejpolitováníhodnějším způsobem. Jenže – tahle učitelka je ještě o poznání vyšinutější než ta naše.

Judi Dench hraje zapšklou starou pannu, která si vybuduje zcela patologický vztah ke své mladší kolegyni v podání Cate Blanchett. To by samo o sobě vystačilo na samostatný film. Ovšem tahle mladá naivní učitelka se dílem náhody rozhodne začít si románek se svým patnáctiletým studentem. Situace využívá starší kolegyně k uskutečňování vlastních cílů, což ve výsledku přivede nevyhnutelnou zkázu všem, koho se celý skandál jakkoliv dotkne.

Musím říct, že pro mě jako učitele byl tohle celkem silný zážitek. Ale i kdybych měl jakoukoliv jinou profesi, bude mě film zneklidňovat úplně stejně. Celou dobu je totiž divákovi jasné, že city Sheby (Cate Blanchett) k mladému studentovi jsou pravé, že celý vztah je dobrovolný, oboustranný. A vlastně i krásný. Takový vztah je však zkrátka na mnoha úrovních nepřípustný, i kdyby mu člověk chtěl skutečně fandit. Tenhle souboj morálky a povědomí o fungování lásky pomáhá budovat silnou atmosféru.

Co mi na filmu přesto trochu vadilo, byla zprvu nejasná motivace postarší učitelky Barbary, která se místy chovala až nelogicky. Kromě toho ani finále nebylo tak vygradované, jak bych byl čekal. Samotný příběh je však vystavěn velmi chytře a věřím, že knižní předloha přidává postavám ještě další rozměry, které omezená stopáž filmu zkrátka představit nemohla. 70 %

Moonlight (2016, USA)

Moonlight je pro mě prototypem oscarového snímku – jednoduchý, přesto silný příběh, společenská angažovanost, od začátku do konce jasně vymezené téma, přesvědčivé herecké výkony. Ne náhodou proto vyhrál kategorii Film roku (chudáci z vynikajícího La La Landu se tehdy chvíli radovali zbytečně).

Příběh o malém chlapci, jehož matka je drogově závislá, společně bydlí ve čtvrti, kde byste raději ani nezastavovali autem, dostane rychle jasný směr – Chiron zjišťuje, že je gay, což se v daném prostředí samozřejmě nesetkává s kladnou odezvou. Situaci se snaží zachránit správňácký drogový boss, který nad chlapcem drží ochranou ruku.

Film je rozdělen do několika částí, v níž vidíme Chirona v různých etapách života. Drogami prolezlé americké předměstí si neodpustí několik cliché, které byste od daného prostředí očekávali, a režisér se zaměřuje především na problematiku sexuální identity, kterou si introvertní Chiron musí roky ujasňovat. Tahle část filmu je jednoznačně povedenější. Skvěle napsaný scénář mi však v závěru pokazila patetická závěrečná scéna. Povětšinou drsný a nesmlouvavý tón vyprávění totiž ke konci nečekaně vyměkne.

Jasný, je dobrý dát lidem určitou naději, ale ta by měla mít reálné obrysy. Jinak se totiž může stát, že nakonec zjistíte, že jste vlastně místo psychologického dramatu odvyprávěli pohádku. 65 %

Imaginární lásky / Les Amours imaginaires (2010, Kanada)

To nejlepší na konec. Tenhle film si totiž nelze nezamilovat. Xavier Dolan patří mezi filmové supermany, tedy mezi skupinu tvůrců, kteří si napíší scénář, zahrají si jednu z hlavních rolí a celé to odrežírují. A navíc to všechno zvládne naprosto bravurně.

Francis a Marie jsou přátelé. Vedou trochu trudné životy, jsou lehce asociální (ačkoliv se lidem nevyhýbají) a jednoho dne se vše, co znají, obrátí vzhůru nohama. Oba se totiž nechtěně zamilují do stejné osoby – neodolatelného floutka Nicolase. Zprvu se zdá, že film bude o souboji ústřední dvojice o to, komu se podaří získat lehkovážného Nicolase, který jen hýří úsměvy a je nesnesitelně okouzlující. Záhy se však ukáže, že tu jde o mnoho víc.

Francis je ve své podstatě neuvěřitelně osamělá bytost, která si svou situaci (samozřejmě bez možnosti cokoliv z toho rozumově ovlivnit) ztíží, když se takto nešťastně zamiluje a tápe, zda má alespoň teoretickou šanci na úspěch. Marie je na tom podobně. Ač to vypadá, že nějakou naději má, mezi ní a Nicolasem se buduje zvláštní, nevysvětlitelná bariéra, kvůli níž se i Marie brzy začne propadat do beznaděje.

Tenhle příběh oslní především všechny, kdo se kdy zamilovali do nesprávné osoby. Do někoho, s kým prostě nikdy nemohou dojít ke štěstí, s kým vlastně ani vztah navázat vůbec nelze. Tohle bolestné poznání však všichni hrdinové filmu oddalují, dokud je to nedožene na samé hranice jejich sil. Jasný, téma to není úplně objevné, ale je zpracované tak originálně, že nad něčím takovým vůbec nebudete přemýšlet.

Film je natočen tak neskutečně citlivě, zábavně, civilně, že se do něj nelze nezamilovat během prvních pár sekund. Rozhovory se svébytným smyslem pro humor, rozkošná nedějovost, pestrost prostředí i charakterů z něj dělá nádhernou (i když velmi bolavou) studii nešťastných (imaginárních) lásek. Snímek si na nic nehraje – má jasnou vizi a Xavier Dolan ji naplňuje tím nejlepším možným způsobem. Všechny postavy budete chápat, budete jim fandit, budete sami vzpomínat na všechno, co se vám v lásce nepovedlo. A takhle se, dle mého názoru, pozná skvělý film – když ve vás vyvolává emoce. Když pouze nekonzumujete obrazy, ale na chvíli je spoluprožíváte. A to je přeci krásné. I když to zároveň dost bolí. 95 %

0 komentářů
Napsat první knížku.

To je odpověď na otázku z titulku. Co mě k ní dovedlo? Jen jsem si tak nostalgicky četl staré příspěvky na blogu, protože nemám co lepšího na práci, a došlo mi, že jsem o čtrnáct dní propásl čtvrté výročí psaní Dravců. (poznámka pro mé budoucí já, co si tohle jednou bude číst - prosím, nepij během dne tolik kofeinových nápojů a nechoď si pozdě odpoledne natáhnout záda, aby ses pak před půlnocí necítil svěží jako v poledne)

Píšu už tak dlouho, že mě první moment napadlo, že je divný, že jsou to teprve čtyři roky. Že už určitě muselo uběhlo víc času od tý noci, co se mi zdál ten divnej sen, že mýho strýce unáší banda mluvících opic a vězní ho v Kaplického Rejnokovi. Ale ne, skutečně jsem právě načnul pátej rok psaní.

Přišlo mi vtipný, jak jsem v jednom z těch starých příspěvků hrozně zasvěceně filosofoval o tom, že vydání knížky v roce 2015 je v ohrožení. Lol. Kdybys jen věděl.

Chvíle, jako je tahle, úplně vybízí k tomu, aby se člověk zamyslel nad tím, co se za tu dobu změnilo. Samozřejmě toho bylo hodně. Nějaká ta úmrtí, nějaký ty heartbreaky, který nikdy nikomu nepřiznáte, tuna pochybností o vlastních schopnostech. A o tom, zda vůbec máte na to vydržet sám se sebou. Přesto - teď, kdy mám před sebou posledních osm měsíců, co mi věk začíná dvojkou, snad už jsem dostatečně dospěl na to, abych realisticky mohl říct: letos tu knížku skutečně dopíšu.

Jako dobře, asi bych měl pomlčet o tom, že jsem teď týden strávil přepisováním rok a půl starý kapitoly z první čtvrtiny knížky, protože mi při náhodném čtení úryvku přišla nesnesitelně špatná, ale jinak se sunu k cíli. Den za dnem. Trocha počtů, co to má dokázat - 403 normostran. Tolik je teď hotovo. Už teď je mi jasný, že takovou bichli nikdo nebude chtít vydat (a to mě čeká ještě cca 80 stran napsat), a ani nechci myslet na to, co všechno bude muset jít pryč. Jsem totiž tak trochu ten typ psavce, co se ke všemu stokrát vrací, takže je přesvědčenej, že tam musí bejt i to poslední slovo, který do wordu nacvakám. Budu to ale muset nějak kousnout.

Co říct na závěr? Co si popřát do toho (snad) posledního roku, kdy budu Dravce psát? Není to žádný překvapení - především vydržet. Nikdy jsem nebyl blíž. Občas už mám pocit, že moje okolí si tak nějak zvyklo, že furt píšu, ale oni si nic z toho nikdy nepřečtou, takže je (resp. vás, pokud to teď čtete) jednou vlastně hrozně překvapím tím, že se skutečně budou moct do něčeho mýho začíst.

Dovolím si ještě úplně poslední poznámku, která se týká druhé fotky. Ten zasněženej, oprejskanej altán je totiž jedna z ústředních lokací celý knížky. Není parádní? Nechci vám kazit představivost, ale možná neuškodí, když si jeho reálnou podobu prohlídnete takhle dopředu. Beztak nehrozí, že byste o něm četli nějak bezprostředně poté, co tuhle fotku uvidíte. To fakt nehrozí. Lol podruhé. Spíš představu toho místa možná jen jednou vyhrabete z paměti jako vzdálenou vzpomínku ze čtení těhle nekonečně dlouhých blogů a řeknete si jo, tohle místo znám. Poznámka pro vaše budoucí já - dejte mi pak vědět!
0 komentářů