Haruki Murakami má ve světové literatuře zvláštní postavení. Doma v Japonsku mu někteří odborníci mívají za zlé, že jejich nepřekládanější současný autor není dostatečně japonský, zatímco mezi některými čtenáři ve světě panuje určité stigma, že Murakamiho knihy určitě musí být japonsky divné, protože podle jména se dají čekat minimálně další Pokémoni. Ti přece také pocházejí z Japonska, že?

Stále častější tipování Murakamiho na získání Nobelovy ceny ale svědčí o tom, že si přesto na jeho tvorbě miliony čtenářů a nespočet kritiků dokázaly najít to své. Nejčastěji pak dokonale umírněnou atmosféru běžných dní obyčejných hrdinů, které autor zasazuje do absolutně nevzrušivého toku svého vyprávění. V jeho příbězích se sice čas od času dějí neobvyklé, ba téměř paranormální události, ale ty jsou vždy podány tak civilně a uvěřitelně, že vás budou šokovat spíše některé promluvy o životě, smrti či lásce než skutečnost, že některá z postav prochází zdí či že se napojuje do snů cizích lidí. To samé beze zbytku platí i o Kronice ptáčka na klíček, která s téměř dvacetiletou prolukou od japonského vydání konečně doputovala i do rukou českých čtenářů.

Tóru Okada, nezaměstnaný hlavní hrdina, nijak nevybočuje z charakteristik, které mají Murakamiho postavy společné - i on je citlivý, upřímný, otevřený i těm nejpodivnějším rozhovorům, bezelstný, ale zároveň také skrytě zmatený a, jak se později ukáže, silně nezakotvený v realitě. Ve chvíli, kdy se kolem něj začnou dít zvláštní události, zjistí, že celý jeho poklidný život může být nahlížen z úplně odlišné perspektivy, a následně tím ztratí hodně ze své původní nekomplikovanosti. Tóruovi z různých důvodů někteří lidé začnou prorokovat zvláštní poselství, aniž by k tomu snad měli jakýkoli pádný důvod, ve snech se mu zničehonic zjevují lidé, se kterými se v poslední době setkal či teprve má setkat, mluví s nimi, miluje se s nimi, a když konečně dojde na reálná setkání, všichni plynule navazují na hovory ze snů, jako by se nic nedělo.

Na tom přece není vůbec nic zvláštního, ne? Alespoň Murakami se vás o tom bude snažit ve třech souborně vydaných dílech své trilogie z let 1994 a 1995 přesvědčit.

I tady opět citlivě staví obraz malého soukromého světa veskrze dobrotivých postav, které zažívají svá malá i větší dramata. Autor se oproti jiným svým knihám mnohem více věnuje rodinným anamnézám všech zúčastněných, postupně poodhaluje veškeré detaily z jejich životů, nechává postavy, aby se náhodně setkávaly a posléze je zase na dlouhou dobu rozděluje, a celou tu dobu se skrze jejich osudů snaží dojít k samé podstatě mezilidských vztahů - je vůbec možné někoho dokonale poznat? Murakamiho věrné čtenáře jistě nepřekvapí, že nepodává jasnou odpověď. Vše se totiž, jak to má japonský spisovatel rád, zdá být velice relativní.

Kniha je klasicky nekonformní a ve své formě hravá. Ač je svou látkou nepokrytě velmi smutná a místy až mrazivě naturalistická (příkladem je padesátistránkové vyprávění nadporučíka Mamiji, který hlavní příběh zničehonic rozsekne svým dramatickým monologem), budete se do jejího světa rádi vracet. Murakami je dokonalý vypravěč, jeho dialogy mají neuvěřitelný spád a hloubku (zároveň se ale nebojí místy sám sebe nebrat nijak vážně - např. kapitola o brigádě, jejíž náplní je výzkum plešatých lidí) a vždy precizně pojmenovává i ty nejjemnější záchvěvy pocitů. Každá jeho metafora či přirovnání, které rád používá, je neokázalým zásahem do černého.

Kronika ptáčka na klíček je melancholickým výletem do nitra lidské přirozenosti. Autor ukazuje, že má obrovský dar pozorovat, popisovat a pointovat, čímž potěší všechny vnímavé čtenáře, kteří nad komplikovanou zápletkou dávají přednost jemnému hloubání. Lehké doteky magického realismu jsou pak přesně tím správným kořením, které knihu povýší nad klasickou vztahovou beletrii, a přitom Murakami nikdy nezabředne do prvoplánové fantasknosti. Pro fanoušky spisovatele se jedná o povinný kousek. Pokud ale s autorem dosud nemáte zkušenosti, zvolte pro začátek možná něco přístupnějšího. K Ptáčkovi je totiž lepší se Murakamim nejdříve trochu pročíst.

Číst - Zvážit - Nečíst

Haruki Murakami
Kronika ptáčka na klíček
Nakladatel: Odeon
ISBN:
978-80-207-1584-5
Originál: ねじまき鳥クロニクル, Nedžimakidori kuronikuru
Překlad: Klára Macúchová
Popis: 1× kniha, 752 stran
Rok vydání: 2014 (1. vydání) 
______________________
Za poskytnutí knihy k recenzi patří velké díky online knihkupectví Martinus.cz 
0 komentářů
Poslední dny byly strašný.

Musím říct, že sám sebe považuju za vyrovnaného člověka, ale posledních 14 dní bylo v mém osobním životě tak turbulentních, že jsem zažíval úplně zvláštní stavy. Nechci tady z toho udělat uplakanej deníček, takže tím své vysvětlování zastavím. Přesto to nepíšu jen tak samoúčelně.

Důvod je takový, že ač nechci psát knihy o svém životě (a ani to v budoucnu neplánuju), několik uplynulých týdnů bylo natolik intenzivních, že mě v hlavě napadl nápad na novou knihu.

Když prý odevzdáváte rukopis své prvotiny, jedna z prvních otázek vašeho vydavatele je, co bude dál. Doteď jsem se touto myšlenkou nikterak nezabýval. Vždyť je to teprve týden, co jsem konečně dopsal první kapitolu a konečně se vrhl na revizi dalších šesti. Teď už mám ale jasno.

Nový námět jsem měl v hlavě vlastně už poslední rok. Po jednom plese, kterého jsem se nedávno zúčastnil, ale dostal zcela nový rozměr. Přesně takový, kvůli kterému má cenu o tom všem psát.

Jsem zvědavý, co z toho vyleze. Třeba ve výsledku nic. Ale když už je můj osobní život teď jedno nehezký bitevní pole, kde nejhoršíma zbraněma jsou deformovaný city a nevyřčený slova, mohlo by to přinést něco pozitivního. Člověk se v podobné chvíli upne na cokoliv.



P.S.: Za krásnou fotku kaluže děkuju Kátě Gé .)
0 komentářů
Tak jsem právě pro dnešek zavřel Word a začala mi v hlavě hrát Drakeova Hold On, We're Going Home.

Proč?

Kompletní přepisování první kapitoly se blíží ke konci. Vím to! 

Teď už na mě čeká jen dalších pět kapitol, abych se k nim v rychlosti vrátil, a někdy kolem ledna bych mohl pokračovat s příběhem dál. Tak nějak tuším, že příští rok mi to psaní půjde mnohem rychleji, když jsem teď tak nastartovaný a když konečně mířím směrem, jakým bych chtěl. Kdo ví.. Třeba příští rok touhle dobou už budu řešit revizi textu, korektury a další věci. To je moje letošní přání k Vánocům :) A to je zatím vše.

Hold on with me.)

0 komentářů
Jestli mi z letošní mini-konference Belles Lettres něco stále rezonuje v hlavě, pak je to prezentace Petra Ludwiga, autora bestselleru "Konec prokrastinace".

Popravdě jsem tu jeho knihu stále nečetl, ale jedna Petrova naživo prezentovaná rada pro (začínající) spisovatele se mi osvědčila jako skutečně účinná. Mluvil o tom, že člověk by měl během své tvorby vždy přestat psát v momentě, kdy ho ona činnost ještě stále baví, aby se následujícího dne těšil na další práci na svém díle.

Mnohokrát už jsem tuto radu použil v praxi a musím říct, že funguje. Dokonce tolik, že mám pocit, že kompletní přepsaní první kapitoly se blíží ke konci. Poslední dny jsem ji totiž vždy a konečně po dlouhé usínám s pocitem, že nepíšu blábol. A to je, pokud by někdo váhal, velké vysvobození :)

Nejkrásnější na Petrově pomůcce je, že si ji můžete vztáhnout na jakoukoliv činnost, kterou musíte dělat pravidelně, ale občas se vám stává, že se do ní musíte nutit, nebo snad že ji neustále oddalujete. Pro mě osobně takto psaní naštěstí (původně jsem napsal zatím) nefunguje. Píšu denně a (většinou) mě to baví. Jsou ale okamžiky, kdy se tak dlouho probírám nějakou pasáží, až ze mě zcela vyprchává entuziasmus tolik potřebný pro postup vpřed, až se mi příště nechce Dravce ani otevřít.

Snad mi můj optimismus dlouho vydrží :) Na závěr přidávám písničku, která mě poslední dny velmi baví.

4 komentářů
Že se mi poslední album skupiny Coldplay opravdu líbí, jsem psal už nedávno ve svém postu o nejlepších letošních deskách. Nyní se pánové rozhodli, že z disku vytáhnou další singl, konkrétně skladbu "Ink".

Inkoust už na samotném "Ghost Stories" dost vyčníval a bylo jen otázkou času, kdy se z písničky stane singl. Když k tomu konečně došlo, Coldplay, jak už jsme si u nich zvykli, ani klip nijak neodflákli. Naopak - i tentokrát zvolili originální koncept, a to interaktivní video.

V animovaném snímku se vám několikrát naskytne možnost ovlivnit příběh mladého muže, který ztratil svou lásku. Je jen na vás, co kdy zvolíte a jak hledání dopadne. Prý je možné sestavit až 300 různých videí. A to je úctyhodný počet :)

Když se oprostíte od samotné skutečnosti, že je video interaktivní, nelze přehlédnout, že i zpracování a samotný nápad jsou báječné. K  nevzrušivé skladbě náramně sedí a úroveň animace je skutečně propracovaná. Je tedy už je na vás, jak (a zda) hrdinu k jeho milé dovedete. Mně se to povedlo až napodruhé :)


2 komentářů
Už je to skoro měsíc, co jsem na blog napsal něco nového, a tak jsem se rozhodl, že svých pár čtenářů seznámím s tím, co se za poslední týdny událo nového.

První věc, která mě skutečně potěšila, je nový Murakami. The Wind-Up Bird Chronicle, v češtině Kronika ptáčka na klíček, patří mezi knihy, které jsem si chtěl už dlouho přečíst, jelikož spadá do dosud nevydané starší části Murakamiho tvorby a jelikož jsem o ní slyšel samé pozitivní věci. U knihkupectví Martinus.cz se mi navíc podařilo pro mě vtipným způsobem získat recenzní výtisk, takže ihned po přečtení se s vámi podělím o své dojmy. Zatím to vypadá na klasického Murakami (což je jedině plus), a tudíž na mé straně zatím panuje velká spokojenost.

Kromě toho jsem před pár minutami aktualizoval úryvek první kapitoly tady na blogu. Jedná se o už asi pátou úpravu, tentokrát asi nejrozsáhlejší. To je tak, když sdílíte něco, co ještě není dokončené. Ale já si nestěžuju - alespoň je vidět, že psát text je nekončící proces, který (snad) zastaví až (snad) fyzické vydání knihy. Třeba už se také brzy dočkám nějakých komentářů .)

Přemýšlím, co dalšího by stálo za zmínku, ale patrně už více novinek z paměti nevylovím. Možná snad - pokud si najdu čas, rád bych se trochu rozepsal o filmu Interstellar a jeho soundtracku, neboť oboje na mě v poslední době velmi zapůsobilo. Recenzi filmu tady navíc ještě nemám :)

Na závěr chci poděkovat za zatím první doručený příspěvek do mé (zřejmě časově neohraničené) veřejné sbírky fotek kaluží. Katčina louže se tu jistě brzo objeví :)

To je zatím vše. Mějte hezký podzim.
4 komentářů
"Každá cesta má své kaluže."

Tak zní jedno anglické přísloví, které platí o mé chystané knize a ostatně i o mém blogu. A jelikož má spotřeba kaluží v jejich obrazové podobě je z toho důvodu velká a zásoby obrázků se tenčí, rozhodl jsem se vás požádat o pomoc.

Byl bych moc rád za každou vaši fotku kaluže, kterou pořídíte nebo už máte, abych ji mohl následně s vaším svolením použít tady na blogu. Vím, že mezi vámi čtenáři je několik nadšených fotografů, takže je třeba toho využít. Nyní navíc máme podzim, takže podmínky budou úplně ideální :)

A kdo ví - třeba jedna fotka bude natolik dokonalá, že se stane obalem mé plánované knížky. A to je docela dobrá motivace, ne? :)

Předem velké díky všem, kteří se rozhodnou zúčastnit. Budu se těšit na vaše fotky buď tady v komentářích, na facebookovém profilu nebo na mém mailu (bocek@musicserver.cz).

Já jdu zatím psát tu svou nezkrotnou první kapitolu (která, mimochodem, začíná dostávat jasné obrysy a možná bude hotová dříve než o Vánocích, jak jsem tu jednou strašil :) ) a vy hezky foťte! To je dnes vše :)
 
P.S.: Zapojit se může opravdu kdokoliv. Velmi rád přijmu i snímky z vašich mobilů, protože i takové můžou být super. Takže hurá do toho :)

2 komentářů