Dneska celý večer přemýšlím nad tím, jak zřejmě tvoří papírovej spisovatel svojí knížku. Díky nedávno přečteným deníkům Virginie Wollf si to představuju asi takhle: v hlavě se mu urodí nápad, začne si k němu dělat poznámky, náčrtky, formuje si v hlavě zápletku, postavy a vlastně celý syžet. Pak začne skutečně psát. Samozřejmě ho při realizaci místy napadne původní záměr trochu upravit, ale z naplánované cesty jen tak neuhne. Zní to logicky, ne?

Byl jsem toho názoru, že já to budu mít úplně stejně. Jenže - tak nějak sem přeskočil tu úvodní část plánování. Jak už jsem na blogu jednou psal, Dravce jsem začal sepisovat poté, co jsem měl jakýsi šílený sen, který jsem si chtěl písemně zaznamenat. Jenže pak se mi v hlavě zrodila celá nová zápletka, záznam snu jsem pustil k vodě a začal jsem se pokoušet o skutečné psaní. Sám sebe jsem hodil přes palubu přímo do moře. Prvně se ustálila forma, s nějakým odstupem mi i došlo, jaké vlastnosti vlastně bude mít hlavní postava, a poté jsem už jen přidával další a další scény a rozhovory. Tak vypadal začátek.

Zlom ale přišel ve chvíli, kdy mi došlo, že můj příběh nemá tu správnou razanci. Že mu místy chybí šmrnc. A hlavně - že nemá tak úplně jasný cíl. Sice mám na konci mého wordového dokumentu napsanou kratičkou synopsi celého příběhu, ale i to nebylo ono. Přesto jsem psal dál a dál.

V půlce srpna jsem pak byl na dovolené v Tunisku a tam jsem Dravce nechal poprvé chvíli odpočívat. Tedy částečně - fakticky jsem nepsal, ale celý ty dny, co jsem se smažil na slunci, jsem nekonečně přemýšlel nad tím, jak ten příběh vlastně vystavět, kam se přibližovat, jakými prostředky toho dosáhnout... A během toho jsem konečně dostal nápad. Rozhodl jsem se, že do příběhu přidám cosi, na co jsem celou dobu neměl odvahu. Záhy mi ale došlo, že cena, kterou budu muset zaplatit, bude poměrně vysoká.

Proč tohle všechno vlastně píšu? Už se blížíme k pointě: po návratu domů jsem si začal dělat onu črtu (trochu podrobnější), co s mým textem chci udělat, a rozpracoval si svůj tuniský nápad v obecné rovině. První dojem byl, že se mi to líbí. Druhý dojem byl, že se mi to líbí moc. Přesně takový bych svůj debut chtěl mít! Konečně to má svojí vizi. Snad i šmrnc. Ve světle nových okolností jsem se tedy rozmyslel, že půjdu touto cestou. Jenže momentálním výsledkem mého rozhodnutí je, že celé moje dosavadní snažení se musí přepsat.

Cítím se teď stejně jako na konci vánočních prázdnin - bylo to totiž právě tehdy, pár dnů před nástupem zpátky do práce, kdy jsem dostal inspiraci k psaní Dravců. Překotně jsem tehdy celé dny ze strachu z nedostatku času dával dohromady ty své věty a odstavce, jenže pak jsem opět musel do práce a postup na knize se výrazně zpomalil. A situace nyní? Dnes mám poslední den sedmitýdenní dovolené a přesně v tenhle den mi došlo, co tedy s Dravci bude. Asi mi praskne hlava z těch všech scén a detailů, co se mi v hlavě urodily, ale nejspíš je budu muset hodně rychle nechat usadit. V pondělí mi to totiž zase začíná.

Tak si tu přemýšlím, kolik se mi toho asi z hlavy vypaří, až budu mít na starosti daleko víc než jen sebe, a kolik bych toho asi stihl napsat, kdybych svůj nápad dostal před sedmi týdny, a ne teď. Odpověď se nikdy nedozvím, protože vrátit čas (pokud vím), nelze, ale už jen dojít k tomuhle bodu možná bude vítězství samo o sobě, ne? Slušnou zápletku svého knižního debutu přece člověk nevymyslí každý den .)

Nebyl bych to já, kdybych na závěr nepřidal nějakou tu písničku. Nálada týhle skladby od Jessie Ware celkem přesně vystihuje, jak se zrovna cítí můj mozek: trochu utahaně, ale zároveň velmi příjemně .)
0 komentářů
Když jsem začal psát Dravce, přestal jsem číst. O téhle jednoduché skutečnosti jsem již psal v jednom z mých příspěvků tady na blogu a nezapomněl jsem i zmínit, že jsem po sedmi měsících konečně svůj strach z ovlivňování jinými texty prolomil a opět se začetl do nějaké knížky. Po jejím dočtení se ukázalo, že Deníky Virginie Woolf byly pro mé rozrážení ledů patrně tou nejlepší možnou volbou.

Virgnia Woolf je jedna z těch spisovatelek, kterých jsem si vždy obrovsky vážil, i když jsem zatím přečetl jen jednu její knížku, Paní Dallowayovou (to mám teď obrovskou chuť napravit). Všechny ty ismy z počátků minulého století mě už na vejšce děsně bavily a impresionismus, kterým je dneska většina autorčina díla označena, mi pro svou poetičnost velmi sedl. Když jsem si navíc připočetl znalost trošky reálií z jejího života získaných díky jednomu z mých nejoblíbenějších filmů Hodiny, byl jsem už před otevřením čtyřsetstránkové sbírky deníkových záznamů paní Virginie ideální čtenář.

Kniha obdivovatele této autorky v ničem nemůže zklamat. Člověk díky ní získal velice ucelený obrázek o jejím životě, který se díky deníkové formě stal velmi čtivým. Mnoho záznamů je o běžných okamžicích jejího života (obzvláště ráda popisuje západy slunce), o setkáních, která ji ovlivnila, a o lidech, se kterými spoluutvářela ráz tehdejší moderny. Z pozice začínajícího autora mě ale nejvíce bavily části o vzniku jejích dnes již legendárních textů. Virginie se se svými knihami prala, silně je prožívala, řešila mnoho detailů, bojovala s pocity, že je vše marné, bála se reakce okolí a nakonec si vždy užívala odměny v podobě zasloužené chvály.

Každá věta v denících je esencí té pravé Virgnie. I když své texty nijak neupravovala (a byl to jeden z aspektů, který na denících měla jako jinak zatvrzelá perfekcionistka ráda), všechny jsou psány naprosto kultivovaným jazykem. Přítomné jsou v nich pasáže, které by se mohly stát součástí jejích knih a svou překotností stimulují skutečný proud vědomí, který spisovatelka tak ráda používala ve své tvorbě. Ačkoliv je obsahově kniha přelidněna různými postavami z uměleckých kruhů první třetiny minulého století, po čase není složité se zorientovat. Přítomen je i obsáhlý rejstřík s vysvětlivkami.

Co je na deníku báječné, je, že víte, co kdy Virginie četla, co si o tom myslí, co jí čeká, co plánuje, kam pojede, s kým se setká a setkala a dohromady máte téměř pocit, že čtete beletrii. Beletrii jejího života. I to je přidaná hodnota, pro kterou má smysl si Deníky přečíst, i když vás Virginie Woolf jako taková příliš nezajímá. Text poskytuje vhled do nitra skutečné umělkyně a jelikož vychází z reality, je o to působivější. Až navíc budete číst poslední části z průběhu zuřící druhé světové války, během níž duševně nalomená autorka spáchala sebevraždu, jinak poklidný tón záznamů silně naruší emocionální prožívání neutěšené doby.

Knihu lze doporučit všem, které baví okolnosti vzniku literárních děl, a všem, kdo mají rádi křehkou poetiku této výrazné osobnosti světové literatury. Virginie dokáže být i zábavná, pokaždé je citlivá a téměř máte pocit, že její život musel být zcela harmonický a naplněný. O svých duševních problémech totiž psala jen málokdy, což je ve výsledku možná trochu škoda, ale nic to nemění na skutečnosti, že se jedná o dílo s výrazným přesahem ze svého žánru.
  
Číst - Zvážit - Nečíst


Virginia Woolf
Deníky
Nakladatel: Odeon
ISBN: 80-207-1220-8, EAN: 9788020712202
Originál: A Writer's Diary
Překlad: Hilská, Kateřina
Popis: 1× kniha, vázaná, 432 stran, 13 × 20,5 cm, česky
Rozměry: 13 × 20,5 cm
Rok vydání: 2006 (1. vydání) 




 Na závěr ještě písnička "What The Water Gave Me" od supertalentované Florence And The Machine, která je inspirována právě životem Virgnie Woolf a krásně shrnuje atmosféru, kterou budete mít po přečtení recenzované knížky.
0 komentářů
Prakticky celý červenec jsem strávil psaním kapitoly číslo pět. Dneska kolem druhý ráno jsem tento poměrně zásadní úsek příběhu konečně dopsal a musím se přiznat, že je to skvělej pocit. Vůbec nejlepší na tom všem je, že jsem možná dopsal ne jednu, ale hned dvě kapitoly najednou. Jak je to možné?

Není to nic složitého - tvořil (tomu slovu se snažím vyhýbat, protože cítím, že tvoří jen skuteční umělci, ale na druhou stranu nechci stále opakovat sloveso psát .) ) jsem tak intenzivně, že výsledek zabírá téměř čtyřicet stran. Vzhledem k současnému rozsahu jednotlivých kapitol je to téměř dvojnásobek oproti normálu. Je proto na místě, abych pětku rozdělil, a tím pádem se mohu přesunout ne k šestce, ale rovnou k sedmičce. Příjemné překvapení.

I když - možná to ještě bude celé úplně jinak. Je totiž pravdou, že zvažuju částečné zhuštění předešlých kapitol a jejich případné pospojování ve větší celky. Tematicky by to problém nebyl, jen nevím, zda větší rozsah neublíží tempu vyprávění. No, testovací čtenáři (jsou dva, zdravím Nelu a Jaromíra :) ) mi určitě rádi sdělí svůj feedback a já to pak celé nějak promyslím.

Tak či onak, musím vyjádřit svou radost, že je další kus práce opět hotový. Mohu se teď přesunout k nabírání vyšších obrátek jádra příběhu a pohnout s ním. Úvod (pět kapitolek) už je za mnou :) Trochu s tím vším členěním ale teď bojuju - prolog nastíní nějakou atmosféru, ale prvních pár kapitol po něm je úplně jiného rázu. Přitom scéna ze sanitky tam brzo začne hrát důležitou roli, jen je třeba se tím nezbytným představováním všeho možného prokousat, nelze to jen tak přeskočit. Neustále promýšlím, zda by nestálo za to některé části příběhu trochu proházet a pročechrat, aby čtenáři nečekali na něco vzrušujícího déle, než je třeba.

I to je důvod, proč stále váhám s uveřejněním první kapitoly tady na blogu. Jsem si téměř jistý, že prolog už nijak měnit nebudu (proto tady visí od úplného začátku), ale s dalšími kapitolami je to stále trochu jinak. Například první část července jsem strávil horečným přepisováním právě úvodní kapitoly a tuším, že k dalším změnám ještě dojde. Dát tak do placu něco nedokončeného by byla velká škoda. Situaci mi navíc neulehčuje vědomí, že je třeba prvními stranami dostatečně zaujmout, aby vás bavilo číst dál. Bude je potřeba tak ještě nějakou dobu brousit.

Je toho tolik dalšího, co musím promyslet. Už ale vidím, že mě právě tahle část procesu psaní hrozně baví a dává mi pocit, že dostatečnou péčí text skutečně kvete. Teda aspoň v to doufám. Teď už jen se při uhlazování rozhodovat správně a bude to, jak by řekl Vandam, cajk :)

Na závěr jedna happy-go-lucky písnička :) Jen tak.

Gloss on her lips
Glass on the ceiling
All the girls showin' love
While the boys be catchin' feelings
0 komentářů