Když jsem před lety začal psát blog, měl jsem za cíl zmapovat průběh vzniku svýho prvního románu. Příspěvků se za tu dobu nahromadily desítky a všechny vyústily až tím, který oznamoval neúspěch u jednoho nakladatelství, kde už to s vydáním vypadalo skutečně nadějně.

Musím říct, že to pro mě nebylo vůbec lehký (anebo snad příjemný) období. Do Dravců z kaluží jsem dal tolik energie a času, že jsem svůj neúspěch bral hrozně osudově. Měl jsem pocit, že můj nezdar znamená, že neumím psát.

Pak jsem se ale zúčastnil jedný povídkový soutěže, kterou jsem ke svýmu upřímnýmu překvapení nakonec i vyhrál. Samotný psaní pro mě bylo velkým únikem od Dravců a já poprvý pochopil, že je čas, abych je (alespoň na čas) opustil. To bylo někdy kolem února. Otevřel jsem proto soubor s názvem Muzeum mrtvých duší (pozdějc přejmenovanej na Zahradu mrtvých duší). Text jsem měl rozepsanej od loňskýho září, jenže tehdy jsem toho moc nenapsal. Příběh ve mně spíš jen probublával. 

Někdy v zimě se to pak ale najednou stalo - do psaní jsem se doslova ponořil, šlo to prakticky samo a já v době korony tvořil tak usilovně, že jsem na začátku července zjistil, že mám hotovej novej román.

Přijde mi to skoro neuvěřitelný - Dravce jsem piloval víc jak pět let... a teď mám najednou v ruce jejich nástupce. Na blogu ovšem prvním zmínka o druhým románu přichází až ve chvíli, kdy je hotovej. Ups.

Nabízí se otázka, o čem Zahrada mrtvých duší je. Tak tedy ve zkratce - příběh sleduje osudy hned tří lidí. Marka, jeho sestry Šárky a jejich otce Jana, který nedávno náhle zemřel. Každá postava si nese svůj vlastní kříž z minulosti a snaží se s ním poprat. Marek chce zjistit, co přesně se s jeho otcem stalo. Bude však muset vypátrat Šárku, která rodinu už před lety za nevyjasněných okolností opustila. Sama Šárka žije ukrytá kdesi daleko od civilizace a den za dnem bojuje především s vlastními démony. Na její cestě za očistou se však objeví neočekávaný společník - záhadný pan K., který až nápadně připomíná jistého známého spisovatele a který k Šárce promlouvá skrze svůj portrét. Vypadá to, že každá z postav bude muset vystoupit z vlastního stínu, aby se dobrala pravdě. A aby také nevyhnutelně zjistila cenu, kterou je třeba zaplatit za lež.

Co bude dál? :)

Román čte první nakladatel. Ten, co málem vydal Dravce. Přišlo mi logický oslovit právě je. A jakej mám teď z toho všeho pocit? Snad tím nic nezakřiknu, ale... zpětná vazba od šesti dosavadních čtenářů ve mně probouzí naději. Zahrada ze mě totiž doslova vyplula. Psal jsem místy v naprostým transu, že jsem ani nestačil všechno zaznamenávat. Cosi si zkrátka sedlo na všechny správný místa. A přesně něco takovýho jsem cítil i u Nahého oběda s Lolitou, který nakonec u čtenářů uspěl. 

Tak doufejme. Strašně bych si přál, aby se mý psaní jednou dostalo tam ven. K vám všem. Třeba to tentokrát vyjde.

P.S.: za ilustraci s fialovou liškou moc děkuju Katce Smrčinové, která Zahradu přečetla a na základě textu nakreslila tenhle krásnej obraz. Jeho význam snad jednou sami také pochopíte :)

Edit: Ono to fakt vyšlo! :) Informace najdete tady.