Haruki Murakami má ve světové literatuře zvláštní postavení. Doma v Japonsku mu někteří odborníci mívají za zlé, že jejich nepřekládanější současný autor není dostatečně japonský, zatímco mezi některými čtenáři ve světě panuje určité stigma, že Murakamiho knihy určitě musí být japonsky divné, protože podle jména se dají čekat minimálně další Pokémoni. Ti přece také pocházejí z Japonska, že?

Stále častější tipování Murakamiho na získání Nobelovy ceny ale svědčí o tom, že si přesto na jeho tvorbě miliony čtenářů a nespočet kritiků dokázaly najít to své. Nejčastěji pak dokonale umírněnou atmosféru běžných dní obyčejných hrdinů, které autor zasazuje do absolutně nevzrušivého toku svého vyprávění. V jeho příbězích se sice čas od času dějí neobvyklé, ba téměř paranormální události, ale ty jsou vždy podány tak civilně a uvěřitelně, že vás budou šokovat spíše některé promluvy o životě, smrti či lásce než skutečnost, že některá z postav prochází zdí či že se napojuje do snů cizích lidí. To samé beze zbytku platí i o Kronice ptáčka na klíček, která s téměř dvacetiletou prolukou od japonského vydání konečně doputovala i do rukou českých čtenářů.

Tóru Okada, nezaměstnaný hlavní hrdina, nijak nevybočuje z charakteristik, které mají Murakamiho postavy společné - i on je citlivý, upřímný, otevřený i těm nejpodivnějším rozhovorům, bezelstný, ale zároveň také skrytě zmatený a, jak se později ukáže, silně nezakotvený v realitě. Ve chvíli, kdy se kolem něj začnou dít zvláštní události, zjistí, že celý jeho poklidný život může být nahlížen z úplně odlišné perspektivy, a následně tím ztratí hodně ze své původní nekomplikovanosti. Tóruovi z různých důvodů někteří lidé začnou prorokovat zvláštní poselství, aniž by k tomu snad měli jakýkoli pádný důvod, ve snech se mu zničehonic zjevují lidé, se kterými se v poslední době setkal či teprve má setkat, mluví s nimi, miluje se s nimi, a když konečně dojde na reálná setkání, všichni plynule navazují na hovory ze snů, jako by se nic nedělo.

Na tom přece není vůbec nic zvláštního, ne? Alespoň Murakami se vás o tom bude snažit ve třech souborně vydaných dílech své trilogie z let 1994 a 1995 přesvědčit.

I tady opět citlivě staví obraz malého soukromého světa veskrze dobrotivých postav, které zažívají svá malá i větší dramata. Autor se oproti jiným svým knihám mnohem více věnuje rodinným anamnézám všech zúčastněných, postupně poodhaluje veškeré detaily z jejich životů, nechává postavy, aby se náhodně setkávaly a posléze je zase na dlouhou dobu rozděluje, a celou tu dobu se skrze jejich osudů snaží dojít k samé podstatě mezilidských vztahů - je vůbec možné někoho dokonale poznat? Murakamiho věrné čtenáře jistě nepřekvapí, že nepodává jasnou odpověď. Vše se totiž, jak to má japonský spisovatel rád, zdá být velice relativní.

Kniha je klasicky nekonformní a ve své formě hravá. Ač je svou látkou nepokrytě velmi smutná a místy až mrazivě naturalistická (příkladem je padesátistránkové vyprávění nadporučíka Mamiji, který hlavní příběh zničehonic rozsekne svým dramatickým monologem), budete se do jejího světa rádi vracet. Murakami je dokonalý vypravěč, jeho dialogy mají neuvěřitelný spád a hloubku (zároveň se ale nebojí místy sám sebe nebrat nijak vážně - např. kapitola o brigádě, jejíž náplní je výzkum plešatých lidí) a vždy precizně pojmenovává i ty nejjemnější záchvěvy pocitů. Každá jeho metafora či přirovnání, které rád používá, je neokázalým zásahem do černého.

Kronika ptáčka na klíček je melancholickým výletem do nitra lidské přirozenosti. Autor ukazuje, že má obrovský dar pozorovat, popisovat a pointovat, čímž potěší všechny vnímavé čtenáře, kteří nad komplikovanou zápletkou dávají přednost jemnému hloubání. Lehké doteky magického realismu jsou pak přesně tím správným kořením, které knihu povýší nad klasickou vztahovou beletrii, a přitom Murakami nikdy nezabředne do prvoplánové fantasknosti. Pro fanoušky spisovatele se jedná o povinný kousek. Pokud ale s autorem dosud nemáte zkušenosti, zvolte pro začátek možná něco přístupnějšího. K Ptáčkovi je totiž lepší se Murakamim nejdříve trochu pročíst.

Číst - Zvážit - Nečíst

Haruki Murakami

Kronika ptáčka na klíček

Nakladatel: Odeon
ISBN: 978-80-207-1584-5
Originál: ねじまき鳥クロニクル, Nedžimakidori kuronikuru
Překlad: Klára Macúchová
Popis: 1× kniha, 752 stran
Rok vydání: 2014 (1. vydání) 

______________________

Za poskytnutí knihy k recenzi patří velké díky online knihkupectví Martinus.cz 

Poslední dny byly strašný.

Musím říct, že sám sebe považuju za vyrovnaného člověka, ale posledních 14 dní bylo v mém osobním životě tak turbulentních, že jsem zažíval úplně zvláštní stavy. Nechci tady z toho udělat uplakanej deníček, takže tím své vysvětlování zastavím. Přesto to nepíšu jen tak samoúčelně.

Důvod je takový, že ač nechci psát knihy o svém životě (a ani to v budoucnu neplánuju), několik uplynulých týdnů bylo natolik intenzivních, že mě v hlavě napadl nápad na novou knihu.

Když prý odevzdáváte rukopis své prvotiny, jedna z prvních otázek vašeho vydavatele je, co bude dál. Doteď jsem se touto myšlenkou nikterak nezabýval. Vždyť je to teprve týden, co jsem konečně dopsal první kapitolu a konečně se vrhl na revizi dalších šesti. Teď už mám ale jasno.

Nový námět jsem měl v hlavě vlastně už poslední rok. Po jednom plese, kterého jsem se nedávno zúčastnil, ale dostal zcela nový rozměr. Přesně takový, kvůli kterému má cenu o tom všem psát.

Jsem zvědavý, co z toho vyleze. Třeba ve výsledku nic. Ale když už je můj osobní život teď jedno nehezký bitevní pole, kde nejhoršíma zbraněma jsou deformovaný city a nevyřčený slova, mohlo by to přinést něco pozitivního. Člověk se v podobné chvíli upne na cokoliv.

P.S.: Za krásnou fotku kaluže děkuju Kátě Gé .)

Tak jsem právě pro dnešek zavřel Word a začala mi v hlavě hrát Drakeova Hold On, We're Going Home.

Proč?

Kompletní přepisování první kapitoly se blíží ke konci. Vím to! 

Teď už na mě čeká jen dalších pět kapitol, abych se k nim v rychlosti vrátil, a někdy kolem ledna bych mohl pokračovat s příběhem dál. Tak nějak tuším, že příští rok mi to psaní půjde mnohem rychleji, když jsem teď tak nastartovaný a když konečně mířím směrem, jakým bych chtěl. Kdo ví.. Třeba příští rok touhle dobou už budu řešit revizi textu, korektury a další věci. To je moje letošní přání k Vánocům :) A to je zatím vše.

Hold on with me.)