O knize Losos v kaluži jsem již psal. Kamarádka Markéta Lukášková už ji stačila minulý týden pokřtít a já mohl být díky její laskavosti u toho. Byl to první křest knížky, kterého jsem se kdy účastnil, a rozhodně to byla skvělá zkušenost.

Vzhledem k tomu, že Markéta má na Facebooku 2,2k přátel a 8,5k sledujících, její dosah s knihou na případné čtenáře byl od začátku velký. Vždyť i díky těmhle cifrám kniha vlastně vznikla, jak Markéta sama přiznává. Jeden pražský klub, který měla pro křest románu rezervovaný, byl proto hezky zaplněný. Autorka zkrátka měla koho zvát.

Z celého večera jsem odcházel ve skvělé náladě hned z několika důvodů (a alkohol mezi nimi nebyl). Jednak jsem měl pocit, že jsem obklopen zajímavými lidmi, kteří mají podobné zájmy (primárně literaturu) a druhak jsem poznal na vlastní kůži, jaké to asi je dojít do bodu, kdy máte v rukách svou knihu a můžete na ní lít šampaňské a potom jí i v té drahé kaluži pod sebou vymáchat. Část večera, kdy se dražily krásné ilustrace od Lady Brůnové, byla pak krásnou ukázkou lidského rozměru všech zúčastněných.

Jasně, není to moje knížka, takže veškeré mé pocity byly čistě zprostředkované, ale díky Markétě jsem jim nikdy nebyl blíž. Mám za autorku obří radost. Tím spíš, že se jí text povedl. Jelikož mám navíc knihu skoro přečtenou, v dohledné době se také nejspíš pokusím o recenzi.

Během večera a dlouhých rozhovorů s Nelou, spolužačkou z vejšky a jednou z mála skutečně zasvěcených o Dravcích z kaluží, jsem si uvědomil, že jestli někdy Dravci vyjdou, křest bude daleko skromnější. Nijak si na to nestěžuju. Jen konstatuju. Pro mě bude vítězstvím knihu vůbec dopsat. Závěrečná party už bude jen takový bonbónek.
0 komentářů
Jak vypadá každodenní psaní známých autorů? Tento článek to krásně shrnuje. Asi jsem ve fázi, kdy stále potřebuju nějaké potvrzení, že to, co dělám (a jak), není úplný nesmysl či ztráta času.

Nejvíc mě zaujal (a můj pocit ze psaní vyjádřil) Ernest Hemingway. Jediný rozdíl mezi námi je, že já nejradši píšu večer. Devátá večerní je moje ideální hodina. Teda počkat - další rozdíl je, že on je génius a já pravděpodobně jen grafoman. A co tedy říká Hemingway?

"You write until you come to a place where you still have your juice and know what will happen next and you stop and try to live through until the next day when you hit it again. You have started at six in the morning, say, and may go on until noon or be through before that.
When you stop you are as empty, and at the same time never empty but filling, as when you have made love to someone you love. Nothing can hurt you, nothing can happen, nothing means anything until the next day when you do it again. It is the wait until the next day that is hard to get through."

Zbytek naleznete na odkazu: http://jamesclear.com/daily-routines-writers. Parádní čtení takhle na konec propršeného víkendu.
0 komentářů
Poslední zářijový den nemohl být o nic hezčí. Bylo teplo jako na jaře, celý den svítilo slunce, jako by nemělo pro jednou zajít, a já jsem po dlouhé době nenapsal ani řádku. To ale nevadí, chtěl jsem si tu pohodu užít naplno a dnes jsem vše dohnal. Před chvílí jsem dopsal kapitolu číslo 17.

Poprvé za poslední skoro čtyři roky mám pocit, že se skutečně blížím k cíli. Ještě cca pět kapitol a příběh o Adamovi, co neví o dost víc, než by měl, bude u konce. Skoro mě až děsí, co budu dělat, až (jestli) to celé bude nějak za mnou. Jak se budu loučit s tím, co mě poslední roky denně provází během většiny dne a vždy před spaním?

Na prvních věcech je krásné, že jsou první. Že je nemůžete srovnávat s tím, co bylo před nimi. Tahle neopakovatelnost je ale na nich zároveň trochu smutná. V mém případě už nikdy nebude žádná jiná "první kniha". Je to takhle. Dravci z kaluží.

Ten název si asi skutečně nechám. Markéta má svého Lososa v kaluži (už se těším na křest) a já budu mít své Dravce. Perfektní rovnováha. Beztak si nedělám žádné iluze, že by z té knihy měl být nějaký bestseller.

Zrovna v týdnu se mě ptala kamarádka: "O čem ta tvá kniha vlastně je?" Nechtěl jsem vyzrazovat příběh, takže jediné, co jsem jí byl schopný odpovědět, bylo, že "nepůjde o klasickou knížku, kterou nemůžeš odložit, protože její příběh je nějak neodolatelně napínavej." A v dnešním tržním prostředí, kdy jde u knížek asi především o tuhle vlastnost, tak bude hledat čtenáře jen těžko.

Mně to ale nevadí.

Psaní je pro mě únik, terapie a pohroma zároveň. A z podstaty tak už svou úlohu Dravci roky plní. Přesto možná zkusím zformulovat anotaci. Stále se totiž připravuju na moment, kdy text přece jen zkusím některým nakladatelstvím poskytnout, a mohla by se tudíž hodit.

Definuje nás pouze to, co o sobě víme, nebo i to, co už jsme dávno ze svých vzpomínek vytlačili, abychom nepřišli o rozum?

Adam je student vysoké školy, který žije poklidný život v jihočeském městě. Svou existenci svému okolí nedává příliš najevo a ze světa samoty jej nečekaně vyvede až mladá harfistka, která před jeho očima zkolabuje přímo na jevišti během zahajovacího koncertu v Kaplického Rejnokovi. Ve stejnou dobu se ve městě objeví také záhadná bezedná jáma o velikosti menšího parku. Adam, plný rozporuplných pocitů, tuší, že mezi jednotlivými událostmi musí být spojitost. Nervozitu v něm přiživuje i skutečnost, že si sám z oné noci téměř nic nepamatuje. Spojuje se proto s mladou hudebnicí, aby se následně vydali na cestu za poznáním pravdy, která se za vším rýsuje jako stín pochybností. Oba však záhy zjišťují, že podobný výlet je zavedl do míst tak opuštěných, že z nich už možná není návratu..

Ať už to zní jakkoliv, lepší rovnováhu mezi obecným a konkrétním najít neumím.

Poslední myšlenka, kterou si tady pro budoucí potřeby chci uchovat, je skutečnost, že jsem si nedávno četl první příspěvky tady na blogu a musel jsem se u toho nervózně usmívat. Mé o čtyři roky mladší já bylo tak naivní! A naivní jsem stále, jen jinak. A až si tohle budu číst zase za pár let, budu si říkat, že mě trápily věci, které možná byly úplně nepodstatné. To ale nevadí. Důležité je, že moje současné já je s Dravci divně spokojené. Sice bude třeba přepsat úvod, protože se úplně neshoduje se stylem, ke kterému jsem za posledních pět měsíců došel, ale už se na tuhle práci vlastně těším.

Jako poslední přikládám písničku, která mě poslední dny provází. Nová deska Wolf Alice stojí za to. Poslechnětě si ji. A mějte krásný podzim.



0 komentářů