Jak už je z mých příspěvků na blogu asi patrné, kromě psaní je mým druhým životním koníčkem hudba. A jelikož musicserver.cz, kam o ní píšu primárně, zrušil svůj blog, příspěvek s mými nejoblíbenějšími deskami posledních měsíců se hodí přesně sem. A teď už dost úvodních řečí, přejdou rovnou k věci.

Českou indiepopovou scénu považuju svým způsobem za mrtvou. Ano, je strašně jednoduché vyřknout takhle obecné tvrzení a urazit tím desítky zajímavých umělců, kteří se stále snaží prorazit a rozšířit svou hudbu mezi posluchače. Daří se to však jen absolutnímu minimu z nich, jelikož jim současné nastavení hudebního trhu zkrátka nepřeje. A to často i proto, že jsou buď tolik alternativní, že nemají příliš šanci udržet se naživu, nebo je jejich hudba příliš rigidní. Jedinou výjimkou, kterou je nádherné v průběhu posledních let sledovat, vidím v Lence Dusilové. Nejvíce profituje (kromě vlastního obřího talentu) díky svému obdivuhodnému citu na spolupracovníky.

Už poslední řadovka "Baromantika", již dala dohromady se skupinou hudebníků, kteří se tak nakonec i pojmenovali, byla obrovskou událostí. Civilní a zároveň poetické texty, které jsou schopny něco sdělit, jsou jedním ze strůjců jejího úspěchu. Tou další je akustická vyzrálost, s kterou Baromantika operuje. Tolik nápadů, odvážných momentů, a především pak vkusu v sobě nese jen málokterá současná deska. "V hodině smrti" v tomto navazuje na předešlé album a vše posouvá ještě dál. Už úvodní "Indiánka" s neuvěřitelnou silou smete všechno ostatní, co se v českém indiepopu urodilo právě od poslední Lenčiny desky, a místy dokonce připomíná cenami Grammy ověnčenou Imogen Heap (které Lenka shodou okolností před lety předskakovala na jejím pražském koncertě). Novinka jednoduše stojí za poslech a doufám, že tentokrát si vybojuje i cenu Apollo, která jí posledně utekla. Podobně živelné a procítěné spojení skutečných nástrojů a elektroniky v českém prostředí zkrátka nikdo jiný takto kvalitně nedělá.

Vydáno: 26.9.2014, Hodnocení: 9/10

Zpěvačka Banks se s tím nepáře - její debut se jmenuje Bohyně, ačkoliv k ní má sama stále ještě daleko. Zdravé sebevědomí se přesto musí ocenit. Tím spíš, že na desce je snadné vystopovat spoustu skvělých momentů. Pokud máte rádi takový tu "smooth music", kdy skladby na albu nikam nespěchají, nevnucují se, a přesto dokáží skvěle navodit (třeba tvůrčí) atmosféru, pak "Goddess" je přesně albem pro vás. Banks má skvělý hlas, který podporuje spousta svěží elektroniky v pozadí. Sami si pusťte "This Is What If Feels Like", která povahu celého materiálu skvěle charakterizuje.

Vydáno: 5.9.2014, Hodnocení: 8/10

V současném popu a elektronické hudbě je velkým trendem vrstvení hlasových smyček a co možná nejabsurdnějších beatů. Ráda toho využívá třeba zpěvačka Grimes, které se FKA Twigs, další interpretka z mého seznamu, svým stylem velmi blíží. Přesto je mezi nimi mnoho rozdílů. Tam kde se Grimes obrací především do klubu, tam FKA Twigs vybírá to nejlepší ze soulu a r'n'b. Ovšem ne toho rádiového typu, ale nanejvýš osobní verze těchto stylů. Kupy elektroniky tomu všemu dodávají šmrnc a krystalický hlas samotné interpretky je přesně tím bodem, kvůli kterému se "LP1" vyplatí poslouchat. Uznávám ale, že pro někoho to bude (především na albových tracích) příliš divné sousto.

Vydáno: 12.8.2014, Hodnocení: 8/10

Clean Bandit je ostrovní čtveřice muzikantů, kteří se rádi věnují taneční elektronické muzice, ale zároveň mají rádi i klasiku a její nástroje. Není proto náhodou, že se v jejich písních hojně objevují housle nebo cello a také hudební odkazy na Mozarta či Dvořáka. Jejich texty často nejsou míněny vážně, což jejich produkci skvěle sedí. Nesnaží se strnule tvořit žádné ujaté umění, ale svou hudbou se vysloveně baví. Kromě toho se mi "New Eyes" osvědčilo jako vynikající album na běhání. Mnoho písní má totiž rychlejší tempo, nebo alespoň dostatečně svižné tempo na to, aby člověk z toho svého nevypadl. Zajímavý je i fakt, že si skupina své songy připravuje samo a že si na tracky zvou neznámé vokalisty, kteří si však pozornost více než zaslouží.

Vydáno: 2.6.2014, Hodnocení: 7/10

Honza Trávníček, můj kolega z webu musicserver.cz, poslední desku kapely Coldplay výstižně označil jako "krasosmutnění za Gwyneth Paltrow". Nejde s jeho formulací nesouhlasit. Rozchod tohoto po roky stabilního páru zasáhl všechny, kteří věřili na skutečnou lásku v šoubyznysu, a bylo by divné, kdyby se posmutnělá nálada vyhla i domovské skupině hlavního aktéra, zpěváka Chrise Martina. Poklidná, často minimalistická deska rozhodně nenabízí stadiónový zvuk jako poslední dvě položky jejich diskografie, ale díky tomu přináší zase nový pohled na tuto čtveřici muzikantů. Mezi nejlepší skladby řadím neuvěřitelně silnou "Midnight", která mi však na prvních poslechů přišla snad nejméně výraznou skladbou celé nahrávky. Nečekaný (a zároveň úplný) obrat nastal ve chvíli, kdy jsem se na píseň plně soustředil jedné letní noci. Tma, absolutní okolní ticho a slušná sluchátka udělaly své. Podobných kousků je na albu více, a možná proto se "Ghost Stories" brzo zařadilo mezi mé nejoblíbenější alba roku.

Vydáno: 19.5.2014, Hodnocení: 9/10

O zpěvačce Foxes jsem na svém blogu již jednou psal. Mladá Britka se snaží uspět v drsném popovém světě s jednoduchými skladbami, kterým však nechybí moderní produkce a hlavně také artikl, na nějž mnoho jejích kolegyň zapomíná - duše. Citlivé písničky často staví na písničkářském jádru, které však vždy rozpohybují citlivě vybrané beaty. Některé písničky jsou si možná až příliš podobné ("Holding Onto Heaven" x "Let Go For Tonight"), jiné ale zase tak vyčnívají("Youth", "Night Glo" či titulní "Glourious"), že vám ihned dojde, že se vám do ruky dostal skutečně vydařený debut. Zpěvačka se navíc nedávno představila i českému publiku (předskakovala Pharrellu Williamsovi na jeho koncertu v O2 areně), kde dokázala, že své písničky umí i zazpívat naživo. Sice reakce publika, které ji v drtivé většině případů vidělo poprvé, nebylo úplně ideální, ale snad to Foxes nezabrání v tom přijet znovu, nejlépe do nějakého menšího klubu, který by její osobité verzi popu slušel více.

Vydáno: 12.5.2014, Hodnocení: 8/10

Knižní debut je krásná věc. Autor u něj má prakticky neomezený čas na přípravu, není svazován očekáváními okolí, nemusí se bát srovnávání s předešlou tvorbou a může se plnit soustředit na to, aby jeho poetika rozkvetla přesně tak, jak si to zřejmě celý život přál. Stejná je i prvotina Honzy Průši nazvaná mile zamotaně Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná.

U první Honzovy knížky je třeba hned na úvod zmínit, že jejím velkým plus, pro které má cenu ji číst, je přítomnost jednoznačně rozeznatelného autorského stylu. Pokud se alespoň trochu zajímáte o hudební publicistiku, jistě vám neunikly předešlé Honzovy texty - na webu musicserver.cz napsal dlouhou řadu skvělých recenzí, které svým formálně zkratkovitým, přesto obsahově výživným stylem dokázaly vystihnout podstatu mnoha hudebních děl. A s jeho knihou je to v tomto ohledu velmi podobné.

Svými krátkými dovětky a opakováním téhož jinými způsoby se Honzovi daří vystihnout nálady, které ve své útlé knížce chtěl zachytit. Spíše než o fabuli samotnou jde v Nulové pravděpodobnosti právě o vyjádření stavu mysli několika hlavních postav. Příběh několika mladých lidí, kteří bojují se svými démony, ukazuje jen nepatrný výřez jejich života, ale to není nijak na škodu. Honzova próza je totiž silně lyrizována, její styl rezonuje s civilním způsobem vyjadřování a míří přímo k problémům, na které pětadvacet kratičkých kapitol odkazuje.

V textu není těžké najít krásně vystavěné metafory nebo žánrové odbočky. Pokud o Nulové pravděpodobnosti budeme uvažovat jako o kratičké novele, najdeme tu několik úkroků k moderní poezii, klasickému povídkářství (vsuvka s Asimovou povídkou), či dialogické hře (hlavně díky absenci zbytečného vysvětlování okolností - např. jedna z posledních kapitol, jejímž obsahem jsou reakce okolí na Asimův osud).

Není nijak překvapivé, že kniha není nijak veselá. Svou potemnělou, samotářskou, nedůvěřivou atmosférou bude cílit spíše na to publikum, které se rádo zamyslí, aniž by se muselo bát, že jim autor bude předkládat nějaká řešení či že bude moralizovat. Nulová pravděpodobnost je hlavně výpovědí citlivého muže, který se nebojí znít pateticky či expresivně. Motiv jistého transcendentního zážitku a nereálna je pak tím pravým osvěžením, pro které text dokáže překvapit. Krásné ilustrace jsou také vítaným bonusem.

Jestli je knize možné něco vytknout, tak je to někdy až přílišná zkratkovitost. Některé momenty byly natolik pěkné (např. rozmluvy hlavní ženské postavy s andělem), že jich klidně mohlo být více. I jisté dějové zvraty mohly dostat více prostoru, aby důkladněji připravily body zlomu. Na to všechno má ale Honza ještě dost času v příštích textech. Doufejme, že nezůstane jen u této knihy. Jako autor prózy má totiž Honza Průša velký potenciál.

Číst - Zvážit - Nečíst

Honza Průša

Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná

Nakladatel: http://honzakitjaprusa.blogspot.cz/
ISBN: 978-80-260-5324-8
Popis: 1× kniha, 93 stran
Rok vydání: 2013 (1. vydání) 

______________________

Poznámka pod čarou: Tato kniha byla prvním důležitým impulzem pro mě samotného, abych začal psát. Honzu Průšu totiž znám již několik let jako svého kolegu z hudebního webu musicserver.cz. Verva, s jakou se dal do realizace svého projektu, pro mě byla (a stále je) velkou motivací. Když si spisovatelský sen splnil on, jistě je to dosažitelné i pro kohokoliv jiného, kdo je do psaní zapálený. To znamená, že teoretickou šanci mám i já. Díky, Honzo!