Týden Mozarta a Dvořáka

By on

Letošní léto je v mnoha směrech odlišené. Že je prvním, kdy píšu něco-jako-knihu, není třeba zmiňovat. K už takto vzrušujícímu zážitku se však přidalo ještě několik dalších, který mi (očividně) chyběly, aniž bych o tom do této doby vůbec věděl. Můj poznámkový aparát v telefonu, kam si zaznamenávám momentální nápady, se tak během pár týdnů rozrostl o mnoho nových postřehů, které rád využiju pro své psaní. Ale popořadě.

Celé to začalo mým nedávným (nečekaným) výletem do Alp, aby se posléze ukázalo, že toho přijde ještě více. Doslova náhodou jsem se dostal k možnosti strávit den v Salzburgu, což se mi samozřejmě zdálo jako báječný nápad, který se nedá odmítnout. Káva a pravý Sacher v Café Sacher, prohlídka Festung Hohensalzburg (největší zcela zachovalý středověký hrad v Evropě), procházka historickým centrem, kde z doslova každého koutu cítíte pýchu místních na rodáka Mozarta, drink na střeše jednoho milého hotelu... všechno stálo za to. Sice to zní jako taková ta zábava, do které bych si svou tvář dosadil spíš až v důchodovém věku, ale přesto mě nečekaně pohltila. A co vám budu povídat - nejvíce mě opět dostaly ty výhledy. Žádná fotka nedokáže dostatečně vystihnout tu vzdálenost, hloubku údolí a májestátnost okolních hor, ale přesto jsem je musel jednou dvakrát cvaknout, aby mi na ně zbyla nějaká památky.
Druhým nikterak plánovaným zážitkem byl koncert pojmenovaný Pocta Antonínu Dvořákovi, který se odehrál v sobotu 26. července v Českém Krumlově. Dostal jsem se k němu opět, jak jinak, skrze náhodu. Jelikož v jedné části Dravců hraje určitou roli zmínka na Symfonii č. 9 právě od Dvořáka, posledních pár dní jsem si ji přehrával neustále dokola, abych se jí dostal pod kůži. Netřeba zmiňovat, že mě zcela okouzlila. Psal jsem si pak o tom s kamarádem, který se mě ptal, jak to vypadá s knihou, a když dostal odpověď, upozornil mě na skutečnost, že přesně tuhle skladbu hrají na blížícím se vystoupení a že shodou okolností má volné lístky :) No řekněte, není ten vesmír ke mně nějak moc laskavý?

Samotný koncert byl jedním slovem neuvěřitelný. Musím bez mučení přiznat, že jsem podobných akcí vzhledem k jejich finanční náročnosti příliš neviděl a  tahle byla de facto první, která měla skutečně úroveň ve všech možných ohledech. Výsledkem bylo, že jednoznačně změnila můj pohled na klasiku. Už nikdy nebude ze záznamu znít tak jako dřív. Ten živý kontakt s hudbou je neskutečný. Přesvědčivý. Síla orchestru mě naprosto dostala a hrozně mě bavilo, jak Dvořák dokáže nádherně vyprávět příběhy. Člověk si pod všemi těmi linkami a nástroji představí nějakou scénu, dialog, náladu, zkrátka se během vystoupení v jeho hlavě pořád něco děje. Snažil jsem se plně vnímat celou tu nádheru, ale zároveň mě to nutilo i přemýšlet o mé knize. Ač to možná bude znít divně, poprvé v životě jsem pochopil význam slova inspirativní. Možná má myšlenka vyzní jako cliché, ale je to tak. Není proto překvapením že jsem si během vystoupení udělal asi šest nových poznámek pro Dravce.

Normálně si napíšu tak jednu dvě za měsíc, ale šest během dvou hodin? To je skutečně velký rozdíl! Kdyby to šlo, budu odteď chodit na všechny podobné koncerty, které se v mém okolí budou konat. Stále se nemůžu vzpamatovat z té atmosféry, která na místě panovala.

Byl tam navíc jeden moment, ke kterému už jsem se několikrát od té doby vrátil. Je to vzpomínka na Varhana Orchestroviče Bauera, který seděl přímo za mnou, a já si kvůli této skutečnosti nemohl pomoci a musel se na něj neustále koutkem oka obracet. Jako dirigent a věhlasný všehudebník obecně si nemohl pomoci a Dvořáka velice silně prožíval - privátně si ve svém mikrosvětě představení dirigoval a naprosto se mu oddával. Ten člověk má kolem sebe neuvěřitelnou auru, která se nedá ani pořádně popsat slovy. Že byl oblečený jako hrabě Dracula (měl na sobě skvěle padnoucí lesklý červený kabát s černými ornamenty, který byste čekali spíše do nějaké divadelní inscenace), bylo jen pouhým doplňkem toho, jak se ten člověk tváří, jak chodí, jak mluví a jak vůbec vnímá hudbu. Ani jste ho nemuseli slyšet, a bylo vám jasné, že vedle vás se nachází Někdo. Potkal jsem už spoustu zajímavých lidí, ale tohle setkání bylo skutečně nezapomenutelné. Koncert tak díky jeho přítomnosti dostal ještě nový rozměr.

Červenec se blíží ke konci a jeho bilance je díky všemu výše uvedenému nadmíru uspokojující. Jsem neskutečně napnutej, jaký překvapení nabídne srpen, a doufám, že bude minimálně stejně pestrej, jelikož mám tolik nových impulsů ke psaní, že je ani místy nestíhám zaznamenávat. A v takovým stavu bych chtěl zůstat co nejdéle.
0 komentářů
Štítky: , , , , , , , ,

When the time is right

By on

When the time is right, when there's no way out
I give it everything, I'll give it everything now 

To zpívá ve svém novém klipu britská zpěvačka Foxes. Písnička "Glorious" (obzvláště její euforická poslední minuta) je taková letní melancholie, kterou si rádi dopřeje, když z vás slunce ždíme poslední energii a vám dojde, že není čas zahálet.


Nevím proč, ale tahle jednoduchá skladba mi v poslední době pomáhá nastartovat mý kreativní šťávy a dát se do psaní. Ne že bych se snad musel přemlouvat, ale takový malý popostrčení nikdy neuškodí. A ani vůbec nevadí, že nálada písničky neodpovídá náladě mýho textu. Přesto je pro mě něčím speciální. Od mého knížního coming outu uběhlo jen pár dní, ale celá ta změna je skvělá. Najednou můžu o svém psaní mluvit s kýmkoliv z mých přátel a získávat zpětnou vazbu na drobnosti, který mi předtím nedocházely. Co je ale vůbec nejlepší - začal jsem zase číst.

Když jsem před asi dvěma lety mluvil s jedním mým kamarádem, který psal knížku, řekl mi, že nemůže vzít do ruky žádný cizí text, protože by ho to ovlivňovalo. Dnes už vím, co přesně tím měl na mysli. I tak jsem ale před pár dny zkusil obejít svůj strach a pustil se do deníků Virginie Woolf. Skvělé čtení! Hodně jejích záznamů je o tom, jaké překážky stojí v jejím psaní a jak se s nimi vyrovnává. Není to klasická beletrie (i když to přirozeně vypráví příběh jejího života), což je v mém momentálním případě jednoznačně plus.

Při těch všech jejích úvahách a popisování jejího dne mi došlo, jak úžasně osvobozující to musí být pro skutečný spisovatele, kteří svůj veškerý čas můžou rozdělit na fáze psaní a fáze procházek, svačin a návštěv. Jasně, není to žádný med a musí vám z toho jednou začít hrabat, ale má sedmitýdenní dovolená mi dává prostor pro trochu vhledu na věc.

Hrozně mi můj současný cyklus vyhovuje - ráno si udělám snídani, vyvenčím psa a pustím se do práce. Když potřebuju oddych, jdu se s Dannym projít kolem Malše. Po obědě si většinou na chvíli lehnu, abych měl před dalším psaním čistou hlavu, ale většinou stejně po celou dobu usínání promýšlím, jak budu pokračovat. Večer pak přijde na čas na kamarády, nebo si jdu zaběhat. Ddyž se v noci vrátím, ještě chvíli píšu. Můj nejlepší čas je kolem 21:30, zatím netuším proč.

Škoda, že to tak nemůže zůstat napořád. Za posledních 14 dní jsem toho napsal tolik, co za poslední čtvrtrok. Nemělo by to v psaní být nikdy o kvantitě, ale o něčem to svědčí. Mým cílem je za léto napsat alespoň 3 kapitoly. Tak mi, prosím, drže palce :)
0 komentářů
Štítky: , , , ,

Knížní coming out

By on

Dlouhý měsíce jsem jen psal a představoval si, jaký to asi bude, až svým přátelům sdělím, že jsem dokončil svou první knihu, aniž by vůbec předem věděli, že ji tvořím. Nikdy už nezjistím, jaký by to byl pocit, protože jsem se nakonec rozhodl jim o všem říct po zhruba 1/3 dokončeného textu. Konkrétně včera.

Cesta k tomuto rozhodnutí byla dlouhá, ale jsem rád, že jsem to udělal. Tak nějak mi postupem času totiž došlo, že se v širším měřítku připravuju o možnost sdílet s někým své zážitky ze psaní a obecně i o celou tu radost, že se něco chystá. Zároveň mě taky v koutku mysli neustále prudila skutečnost, že tenhle blog je bez alespoň hypotetického publika z řad mých nejbližších tak trochu zbytečný. Nedělám si velké iluze, že tvořím nějaký bestseller, takhle daleko mé plány rozhodně nejdou, takže z tohoto důvodu jsem vždycky věděl, že jsou to právě oni, komu tyhle řádky chci směřovat v první řadě.

Jasný, podle čtenosti si ty mé texty vždycky pár desítek lidí přečetlo i bez nich (což na dobu existence blogu je samo o sobě úspěch, takže díky!), ale většinou (se vší úctou) to byli mně neznámí lidé, kteří možná přišli a zase bez zájmu odešli. Jejich názor na cokoliv z toho, o co se tu pokouším, by samozřejmě pro mě byl díky jejich nestrannosti velice hodnotný, ale dosud nemám na blogu jediný komentář, takže je to vlastně úplně fuk :)

Můj knižní coming out, jak to pohotově pojmenoval jeden z mých kamarádů, bylo celkem nečekané drama. Ne, nebojte, nemám pro vás připravenou žádnou akční zápletku o tom, jak jsem ke svému rozhodnutí dospěl. Mám na mysli spíše drama vnitřní. Do poslední chvíle jsem si totiž nebyl jistý, zda to mám udělat. Zda tím něčemu pomůžu. Dockvalo mi totiž, že je to svým způsobem závazek a pletu si jím na sebe bič.

Nedávno jsem tady na blogu psal o tom, že Dravci z kaluží jsou tak trochu mým závazkem k sobě samému. Jenže teď se měli stát závazkem veřejným. Inu, stalo se. Ta zodpovědnost mi zatím nijak nedochází, ale byl to i jeden z důvodů, proč jsem své malé překvapení tak dlouho odkládal. Když teď text nedodělám, budu za troubu. No, možná přímo za neschopnýho vejtahu/rádoby-umělce. Jak by ale řekl Salim: Budeš se s tím muset nějak poprat. A toho se budu držet.

Kdo je Salim, ptáte se? Hlavní postava Dravců. Mám takový pocit, že se s ním brzy seznámíte. Zvažuju, že brzo uveřejním první kapitolu. Nebo alespoň část z ní. Tak uvidíme :)
0 komentářů
Štítky: , ,

Nejlepší seriály letoška

By on

Už od dob gymplu, kdy jsem dostal svůj první počítač, jsem se na televizi prakticky nedíval. Česká tvorba mě až na výjimky příliš nezajímala, protože se buďto nezajímavě obracela do minulosti, anebo se tragicky pokoušela zachytit současnost. Zahraniční produkce zase měla na našich obrazovkách děsivé zpoždění. Proto na vlnu sledování seriálů jsem naskočil až na vejšce, kdy začalo být děsně cool, když člověk místo přednášek doma maratonoval (česky to zní blbě, ale jinak anglické slovo "marathoning", které se mi líbí, asi nenahradím) japonské anime a americké seriály. A i když teď už pracuju, tak stále neznám mnoho lepších způsobů relaxace. Tady je můj výběr toho nejlepšího, co jsem mezi seriály v poslední době viděl (ani jeden ještě není u konce, chystají se další série).

1. Game of Thrones 

Před dvěma lety několik mých přátel na Facebook neustále přidávalo obrázky z jakési Game of Thrones a hrozně mě tím štvali. Hlavním důvodem bylo, že hype přicházel od lidí, co o víkendech jezdí na koních, hrají deskové hry a celoročně na sobě nosí věci určené na horskou túru, takže jsem celý povyk nedokázal brát úplně vážně. Mou ignoraci prolomil až brácha, který v době, kdy jsme se oba učili na státnice, přišel a povídá: "Na tenhle seriál se musíš koukat, fakt. V každým dílu se tam šuká!" V tu chvíli konečně seriál získal mou pozornost.

Tak nějak jsem podle traileru očekával, že Hra o trůny bude šermířskou exhibicí, která kromě nekonečného množství záběrů na nikdy neumyté dlouhé vlasy mužských hrdinů nenabídne nic zajímavého. Víc vedle jsem být nemohl. Pro někoho, kdo vyrostl na Pánu prstenů, nemohl vzniknout lepší seriál. Scénář je výborný (rozuměj krvavý, vypointovaný, drastický i něžný), děj krásně komplikovaný (a přece úplně jednoduchý) a ze všeho nejlepší jsou hojné postavy, které dokonalý svět fiktivního fantasy středověku vyplňují. Žádná z nich není černobílá, všechny mají uvěřitelnou motivaci a u většiny z nich se objeví momenty, kdy je jich vám líto nebo kdy konečně chápete, proč jsou taková hovada. Víc slov není třeba. Hodnocení: 10/10.


2. Orange Is the New Black

Vím, že příběh o tom, jak jsem se dostal k tomuhle seriálu, byl celkem zajímavý. Bohužel se mi kompletně vypařil z hlavy. Důležité ale je, že se tyhle holky z jedné americké věznice v mém životě přece jen nakonec nějak objevily. Byl bych dost naštvaný, kdyby to bylo opačně. A přitom seriály, ve kterých místo drahých obleků a značkového oblečení figurují spíše oranžové či pruhované mundúry, mě zprvu nijak nelákaly. Říkal jsem si, co by na tom taky mohlo být zajímavýho? Zlí lidé si zkrátka zaslouží zlé zacházení a rozhodně je ve vězení nebudu litovat. Byl to hodně omezený pohled, uznávám. Posléze jsem totiž zjistil, že to extrémní prostředí časů nesvobody dává úžasné možnosti, jak na kost ohlodat lidské jádro.

Nejdříve jsem si ještě na gymplu dal s podobnou tématikou Prison Break, který jsem zvládl za pár dní. V Orange Is the New Black jde ale o něco mnohem smysluplnějšího než o akční útěk. Jde především o sebepoznávání. Hlavní postava Piper Chapman si šťastně žila svůj nekomplikovaný život, dokud na ní nevykoukne jeden deset let starý kostlivec - trocha (nevinného) pašování drog. Křehká blondýna se tak dostane do drsného prostředí ženské věznice a postupně se do ní musí začlenit. Jak se ale ukáže, kostlivců vykoukne více, než by si přála.

Co je na tomto seriálu tak dobré, je dokonale promyšlený scénář. Ten se netočí jen kolem jedné postavy, ale rovnou kolem celé různorodé party trestankyň. Postupně odhalíte jejich minulost a také jejich neutěšenou přítomnost. Nikdy bych neřekl, že by mě něco takového mohlo dojmout. Celé je to ale natočené tak citlivě a nezaujatě, že z toho jde často mráz po zádech. Scénáristé se nebojí svým postavám ubližovat, umisťovat je do nepříjemných situací, ale zároveň vás dokáží i rozesmát. Pro mě velká událost mezi seriály a 12 letošních nominací na cenu Emmy je rozhodně zasloužených. Obě série jsou stejně dobré a už nyní se těším na třetí. Hodnocení: 9/10.


3. Girls

HBO umí točit skvělé seriály. Kromě výše uvedeného Game of Thrones mě v posledních měsících dostal ještě jeden. Má jednoduchý název Girls a představuje úplně jiný typ zábavy, než dva předešlé tipy. Parta pěti holek z New Yorku zažívá své každodenní trable, schází se, aby se všechno pořádně probralo a pak se zase rozejdou za svými partnery (pokud zrovna nějaké mají). Připomíná vám to Sex ve městě? Není to úplná náhoda. Důležité ale je poznamenat, že pohled na realitu se v obou seriálech dost liší.

Už jen hlavní postava má do Carrie Bradshaw dost daleko - je obtloustlá, chudá, sexu si příliš neužije a rozhodně není za všech okolností okouzlující a upravená. Nadějná spisovatelka se přesto nevzdává. Hledá si pomalu svou cestu k úspěchu, najde si podivínského přítele a se svými kamarádkami pak prožívá různě absurdní situace. Co na tomhle seriálu obdivuji nejvíc, je, že se snaží být skutečně reálný. Problémy hlavních postav jsou uvěřitelné, všední, ale často perfektně divné nebo nečekané. Girls mají specifický humor a skvěle ukazují mentalitu lidí, kteří právě dodělali vysokou školu a snaží se srovnat se životem pracujícího člověka.

Naprosto obdivuhodné je také fakt, že hlavní hrdinku úžasně ztvárňuje nadaná Lena Dunham, která ale navíc píše k seriálu scénář a zároveň ho i režíruje. Takové trojkombo je neuvěřitelné a Lena ve všech rolích vyniká. Když už nic jiného, tohle by vás k seriálu mohlo přitáhnout, jelikož takový talent se nevidí každý den. Hodnocení: 8,5/10

Ok, jsme u konce. Původně jsem plánoval napsat o pěti seriálech, ale těhle deset odstavců mě natolik vyčerpalo, že si zbytek nechám na jindy :) Pokud se stále zdráháte seriály, o kterých jsem dnes psal, sledovat, pak jim přesto dejte šanci. Budu vás sice mít na svědomí, když se vám nebudou líbit, ale něco mi říká, že by to mohlo klapnout :)
0 komentářů
Štítky: , , , ,

Božská čtyřiadvacítka v Alpách

By on


Cestování je velká zábava. To samo o sobě rozhodně není žádná novinka, já vím, ale přesto jsem se rozhodl o jednom mém výletu dát vědět všem těm internetům. Už dlouho jsem totiž nebyl tak nadšený.

Když se u mě v sobotu v poledne objevil kamarád, že pojedeme do Alp, nejdřív jsem se tomu jen zasmál. Teď? Do Alp? Vždyť to je tak daleko a já nemám žádný věci, nemám nic zařízenýho... Kein stress, povídá Tonda. Následně mi bylo vysvětleno, že to prej nebude žádnej problém. A opravdu nelhal.

V momentě, kdy jsem pochopil, že si kamarád fakt nedělá srandu, jsem si sbalil jedny starý šusťáky, mikinu, co jsem si odvezl ze ztrát a nálezů jednoho dětskýho tábora, kde jsem před pár lety dělal vedoucího, a mohlo se jet. Že jsem si klasicky zapomněl vzít kartáček na zuby, bylo ve výsledku úplně fuk. Důležitější byly úplně jiný věci.

Cesta po rakouských dálnicích utíkala velice svižně, v Linci jsme byli za ani ne dvě hodiny a za dalších pětačtyřicet minut už jsem poslouchal, jak kravám cinkaj zvonky na alpských stráních. Ta změna oproti normálu byla neskutečná.

Měli jste někdy po vystoupení z letadla takový ten pocit, že jste obelstili vesmír, když jste za hrozně krátkou dobu dorazili někam hrozně daleko? Takový to zpočátku až nepřirozený nadšení, že zažíváte něco, co by se vás vlastně nemělo týkat? Že je to všechno jedna velká náhoda? Přesně takový dojem jsem měl já.

Netušil jsem, že ani ne tři hodiny od mého bydliště můžu vidět tak úžasný kopce, jíst speckbrot, šplhat do strmých svahů a koukat se z jejich vrcholů na svět jako jeho Pán. Možná vám takový zážitek přijde úplně banální, ale já se tak dobře necítil už roky. Fyzický vypětí po čtyřhodinovým výšlapu a výlezu na Warscheneck se mi odměnilo tak dokonalým výhledem, že to bylo až nepřirozený.

Nikdy jsem neměl moc peněz. A ani naši ne. Cestování proto muselo počkat až do doby, kdy se o sebe postarám sám. Což je teď. A možná je to takhle dobře. Určitě bych podobný místo jako puberťák neocenil a spíš se ještě cítil dotčený, že po mně někdo vyžaduje náročnej pohyb. Teď jsem poprvý viděl svět z vršku Alp a bylo to mnohem lepší než lítání letadlem, nebo celá dovolená v Černý Hoře, která se mi najednou v porovnání s tímhle zdá k uzoufání fádní.

V průběhu nečekanýho výletu jsem neustále s nadšením Japonce v Krumau fotil, co se dalo, občas jsem se nechal vyfotit zbytkem party a teď, když se na to dívám, mám pocit, že obrázky se mnou musely vzniknout před modrým plátnem, co používaj filmaři na počítačový triky. Až tak mi to přijde nemožný. 

V údolí lemovaným Totes Gebirge jsem ve výsledku strávil jen víkend, takže jsem se po návratu zase rychle přepnul do běžný reality. Už teď ale vím, že se na stejný místo jednoho dne vrátím. Šumava je krásná, Čechy jsou krásné, ale před Alpama člověk musí jednoduše smeknout. To je úplně jiná liga. A přesně tuhle ligu chci odteď kopat.

0 komentářů
Štítky: ,

Hlavně nezůstat viset

By on

Kdyby se mě někdo před rokem zeptal, zda jednou budu chtít napsat knihu, bez váhání mu odpovím, že jednoznačně "ano". Kdyby se mě ale ten stejný člověk v tu chvíli zeptal, zda mám nějakou představu, o čem budu psát, a především také jak, odpovědí bude jen zcela upřímné "nevím".

Momentální impuls pustit se do samostatné tvorby přišel v lednu letošního roku zcela nečekaně a to samo o sobě mě nakoplo do práce takovým způsobem, že jsem na čas opustil všechno ostatní, co mi do té doby přinášelo radost. Přestal sem cvičit, omezil jsem kontakt s okolním světem, nechal jsem si ujít několik pracovních příležitostí, a dokonce jsem se vzdal i svého několik let budovaného postupu v jedné firmě. Tam jsem si zajišťoval slušný přivýdělek a zároveň mi činnost v dané společnosti přinášela potěšení, o které jsem si myslel, že ho nemůže nic předčit. Pletl jsem se.

Na začátku šlo samotné psaní naprosto hladce. Přišlo mi, že píšu něco skutečně skvělého a mé zprvu nijak zvlášť velké sebevědomí sálající ze vznikajícího textu se den ode dne zvyšovalo. Jakmile jsem celému projektu ale začal obětovat stále více volna, a tím pádem se připravoval o vedlejší příjmy, dostalo mě to do úplně jiné situace, než v jaké jsem byl při prvním otevření Wordu. Najednou to celé začalo přerůstat v něco víc, najednou mě to vlastně stálo spoustu peněz, protože po psaní už mi na další činnost nezbývaly síly, a najednou to nebyla jen radost, ale i určitý závazek. To celé Dravce nějak poznamenalo.

Když už člověk jednou vykopne, očekává, že míč doletí hodně daleko a povede minimálně ke skórování. Jenže v tu chvíli se někde v hlavě začne klubat pochybnost, zda tohle původně nevinné dílko nepovede k pocitu provinilosti. Co když to nedopíšu? Co když je to vlastně celý obrovskej blábol? Co když ztrácím půdu pod nohama? Co když tenhle nápad nebude fungovat? A snad nejhorší z nich: Co když tady mrhám měsíce života?

Podobných otázek přišly snad stovky. Vynořují se hlavně při usínání, kdy si denně rekapituluji, co jsem dosud napsal a co chci zpracovat v nejbližší budoucnosti. Jediné, co mi při stavech úzkosti pomáhá, je rozsvítit lampičku a přečíst si náhodnou stránku z náhodné knížky z komínku u postele, abych se přesvědčil, že... je skutečně normální tři stránky rozebírat pokoj hlavního hrdiny; že se dá popsat mnoho stran i o zdánlivých banalitách, o kterých ale dobře víte, že mají svůj důvod a smysl; a hlavně že to, co píšu, se zas tak šíleně (především formálně) neliší od toho, co napsali jiní přede mnou (samozřejmě na zcela obecné rovině, nechci se nikým z mých oblíbenců srovnávat.)

Kam to všechno směřuje? Zřejmě k zbláznění. Člověk se vrhá po hlavě do míst, která vůbec nezná, ale samotný pád mu přijde děsně vzrušující. Každý okamžik, kdy se pohyb z důvodu různých překážek zpomalí, ho drtí jako věčnost, a nepřeje si pak nic jiného, aby se to celé zase rozběhlo a nějak se to smysluplně završilo. Zůstat viset by totiž byl ten nejhorší možný výsledek.
0 komentářů
Štítky: , , ,

Novinky ve světě dravců

By on

Blog, který právě čtete, je můj první. To samo o sobě vypovídá o tom, proč do dnešního dne vypadal, jak vypadal. Budu upřimný - kvůli nedostatku zkušeností s celou touto platformou to nebyla žádná sláva.

Mám ještě jeden vlastní web o hře Final Fantasy, který jsem si celý napsal v html a css, takže mi princip blogger.com přišel zprvu trochu těžkopádný, a hlavně vcelku limitující. Byl jsem zvyklý, že si můžu upravit absolutně cokoliv, ale hledat to tady hodiny v dlouhatánském kódu psaném někým jiným a ještě si nebýt jistý, zda mé úpravy povedou k něčemu smysluplnému, bylo docela skličující. Naštěstí jsem se ale už trochu zorientoval a přešel k výrazné změně.

Jestli jsem si něco odnesl z přednášky Michelle Losekoot na Belles Lettres, pak to bylo několikrát zdůrazněné varování před podceňováním osobní prezentace na internetu. Z tohoto důvodu jsem rozhodl věnovat třetí volný den své sedmitýdenní dovolené vylepšení designu mého blogu. Výsledek není dokonalý a určitě bych rád pár věci ještě doladil, ale snad se na to dá lépe koukat než dříve :)

Celé se to daleko více přibližuje tomu, jak si představuju moderní blog a daleko více to sedí náladě textu, který sepisuju. A když už jsme u něj - v posledních týdnech jsem se do práce opřel s dlouho hledaným entuziasmem, o němž jsem vlastně ani nevěděl, zda se někdy vrátí. Netuším, co konkrétně se změnilo, ale asi se mi to v hlavě po devadesáti normostranách všechno nějak spojilo a mám určitě přesnější představu, kam chci celý příběh a jeho postavy dovést.

Je to boj. Na začátku jsem si myslel, že mé psaní bude probíhat zcela lineárně. Dokonce to chvíli fungovalo. Od bodu A přejdu k bodu B a z něj pak do bodu C. Jenže pak se to změnilo v běsnění, kdy se týden crcám s áčkem, přejdu k béčku, ale pak se zase vrátím do výchozího bodu, abych ho přepracoval, vylepšil, udělal víc sexy. Než se pak dostanu zase dál, trvá to. Trpělivost mi mé psaní trénuje ze všeho nejvíce.

A co když si navíc po devadesáti stránkách konečně rozmyslíte, jaké bude mít vaše hlavní postava povolání? To je na celý další příspěvek :) Tak zas někdy příště.
0 komentářů
Štítky: , , ,