Je to skoro neuvěřitelný, ale od prvních naivních příspěvků tady na blogu, kde jsem byl schopný napsat článek i o tom, že jsem nic nenapsal, jsem se dostal do fáze, kdy je prakticky hotovo.

Asi bych měl zažívat pocity úlevy, zadostiučinění, radosti. Jenže to tak není. To, co mi hlavou běhá v posledních týdnech nejčastěji, jsou pochyby. Takový hluboký, nekonečný rozpravy sebe samýho nad tím, zda cokoliv z toho, o co jsem se tu poslední roky snažil, mělo smysl.

Od počátku jsem věděl, že nepíšu knížku, se kterou bych chtěl bořit žebříčky prodejnosti. Kdybych měl použít hudební analogii, o své knize jsem vždy přemýšlel jako o takovém indie albu pro nadšence daného žánru. A tím je... pseudointelektuální román s lehce surrealistickými prvky.

Často v souvislosti se svým psaním myslím na Murakamiho. Nechci se k němu ani v nejmenším přirovnávat (ovšem stejně jako já tušíte, že to právě teď udělám), ale jednu věc máme společnou. Těžko se mi v několika větách popisuje, co jsem to vlastně napsal. Stejně jako bych vám těžko v pár větách řekl, o čem je Kronika ptáčka na klíček. Knížka o klukovi, kterýmu se ztratí kočka a tak trochu i manželka, a tak si často povídá se sousedovic holkou, co místo toho, aby chodila do školy, kouří na zahradě cigarety? Jo, má to skoro 800 stran a přesnější bejt nedokážu. A stejně tak jsou na tom i Dravci z kaluží.

Když ale knížku chcete nabídnout nakladatelství, je to trochu problém. A pochopitelně nejde jen o to, jak ve stručnosti vyjádřit, o čem těch mých 550 stran textu je. Daleko důležitější (a také pro mě téměř depresivní) je otázka, zda cokoliv z toho, co jsem napsal, má co říct. Zda to má všechno, co by měla knížka mít. Zda to má svý potenciální čtenáře. Zda si tady jen roky na něco nehraju, nemluvím a napíšu o tom, aby ve výsledku přišla ze všech nakladatelství zamítavá odpověď (pokud vůbec nějaká) a tím celý příběh o knížce skončí.

Věřím, že tohle zažíval před svým debutem každej. Jenže.. já začínám čím dál silnějc cítit, že to celý dopadne tak, že knížku vydám nějakou svépomocí pro pár svých přátel, ti si ji hezky založí do knihovny a tím se kruh uzavře.

Nebyl bych první ani poslední. Některým se podaří uspět až s několikátým textem, ne s tím prvním či druhým. Svět se jim nezbořil. A stejně se nezboří ani mně. Jen kdyby tohle všechno dospělo k nějaký katarzi, asi by se mi líp spalo. To bych si přál. Tak snad. Nikdy jsem po ničem upřímnějc netoužil.