Haruki Murakami má ve světové literatuře zvláštní postavení. Doma v Japonsku mu někteří odborníci mívají za zlé, že jejich nepřekládanější současný autor není dostatečně japonský, zatímco mezi některými čtenáři ve světě panuje určité stigma, že Murakamiho knihy určitě musí být japonsky divné, protože podle jména se dají čekat minimálně další Pokémoni. Ti přece také pocházejí z Japonska, že?

Stále častější tipování Murakamiho na získání Nobelovy ceny ale svědčí o tom, že si přesto na jeho tvorbě miliony čtenářů a nespočet kritiků dokázaly najít to své. Nejčastěji pak dokonale umírněnou atmosféru běžných dní obyčejných hrdinů, které autor zasazuje do absolutně nevzrušivého toku svého vyprávění. V jeho příbězích se sice čas od času dějí neobvyklé, ba téměř paranormální události, ale ty jsou vždy podány tak civilně a uvěřitelně, že vás budou šokovat spíše některé promluvy o životě, smrti či lásce než skutečnost, že některá z postav prochází zdí či že se napojuje do snů cizích lidí. To samé beze zbytku platí i o Kronice ptáčka na klíček, která s téměř dvacetiletou prolukou od japonského vydání konečně doputovala i do rukou českých čtenářů.

Tóru Okada, nezaměstnaný hlavní hrdina, nijak nevybočuje z charakteristik, které mají Murakamiho postavy společné - i on je citlivý, upřímný, otevřený i těm nejpodivnějším rozhovorům, bezelstný, ale zároveň také skrytě zmatený a, jak se později ukáže, silně nezakotvený v realitě. Ve chvíli, kdy se kolem něj začnou dít zvláštní události, zjistí, že celý jeho poklidný život může být nahlížen z úplně odlišné perspektivy, a následně tím ztratí hodně ze své původní nekomplikovanosti. Tóruovi z různých důvodů někteří lidé začnou prorokovat zvláštní poselství, aniž by k tomu snad měli jakýkoli pádný důvod, ve snech se mu zničehonic zjevují lidé, se kterými se v poslední době setkal či teprve má setkat, mluví s nimi, miluje se s nimi, a když konečně dojde na reálná setkání, všichni plynule navazují na hovory ze snů, jako by se nic nedělo.

Na tom přece není vůbec nic zvláštního, ne? Alespoň Murakami se vás o tom bude snažit ve třech souborně vydaných dílech své trilogie z let 1994 a 1995 přesvědčit.

I tady opět citlivě staví obraz malého soukromého světa veskrze dobrotivých postav, které zažívají svá malá i větší dramata. Autor se oproti jiným svým knihám mnohem více věnuje rodinným anamnézám všech zúčastněných, postupně poodhaluje veškeré detaily z jejich životů, nechává postavy, aby se náhodně setkávaly a posléze je zase na dlouhou dobu rozděluje, a celou tu dobu se skrze jejich osudů snaží dojít k samé podstatě mezilidských vztahů - je vůbec možné někoho dokonale poznat? Murakamiho věrné čtenáře jistě nepřekvapí, že nepodává jasnou odpověď. Vše se totiž, jak to má japonský spisovatel rád, zdá být velice relativní.

Kniha je klasicky nekonformní a ve své formě hravá. Ač je svou látkou nepokrytě velmi smutná a místy až mrazivě naturalistická (příkladem je padesátistránkové vyprávění nadporučíka Mamiji, který hlavní příběh zničehonic rozsekne svým dramatickým monologem), budete se do jejího světa rádi vracet. Murakami je dokonalý vypravěč, jeho dialogy mají neuvěřitelný spád a hloubku (zároveň se ale nebojí místy sám sebe nebrat nijak vážně - např. kapitola o brigádě, jejíž náplní je výzkum plešatých lidí) a vždy precizně pojmenovává i ty nejjemnější záchvěvy pocitů. Každá jeho metafora či přirovnání, které rád používá, je neokázalým zásahem do černého.

Kronika ptáčka na klíček je melancholickým výletem do nitra lidské přirozenosti. Autor ukazuje, že má obrovský dar pozorovat, popisovat a pointovat, čímž potěší všechny vnímavé čtenáře, kteří nad komplikovanou zápletkou dávají přednost jemnému hloubání. Lehké doteky magického realismu jsou pak přesně tím správným kořením, které knihu povýší nad klasickou vztahovou beletrii, a přitom Murakami nikdy nezabředne do prvoplánové fantasknosti. Pro fanoušky spisovatele se jedná o povinný kousek. Pokud ale s autorem dosud nemáte zkušenosti, zvolte pro začátek možná něco přístupnějšího. K Ptáčkovi je totiž lepší se Murakamim nejdříve trochu pročíst.

Číst - Zvážit - Nečíst

Haruki Murakami

Kronika ptáčka na klíček

Nakladatel: Odeon
ISBN: 978-80-207-1584-5
Originál: ねじまき鳥クロニクル, Nedžimakidori kuronikuru
Překlad: Klára Macúchová
Popis: 1× kniha, 752 stran
Rok vydání: 2014 (1. vydání) 

______________________

Za poskytnutí knihy k recenzi patří velké díky online knihkupectví Martinus.cz 

Poslední dny byly strašný.

Musím říct, že sám sebe považuju za vyrovnaného člověka, ale posledních 14 dní bylo v mém osobním životě tak turbulentních, že jsem zažíval úplně zvláštní stavy. Nechci tady z toho udělat uplakanej deníček, takže tím své vysvětlování zastavím. Přesto to nepíšu jen tak samoúčelně.

Důvod je takový, že ač nechci psát knihy o svém životě (a ani to v budoucnu neplánuju), několik uplynulých týdnů bylo natolik intenzivních, že mě v hlavě napadl nápad na novou knihu.

Když prý odevzdáváte rukopis své prvotiny, jedna z prvních otázek vašeho vydavatele je, co bude dál. Doteď jsem se touto myšlenkou nikterak nezabýval. Vždyť je to teprve týden, co jsem konečně dopsal první kapitolu a konečně se vrhl na revizi dalších šesti. Teď už mám ale jasno.

Nový námět jsem měl v hlavě vlastně už poslední rok. Po jednom plese, kterého jsem se nedávno zúčastnil, ale dostal zcela nový rozměr. Přesně takový, kvůli kterému má cenu o tom všem psát.

Jsem zvědavý, co z toho vyleze. Třeba ve výsledku nic. Ale když už je můj osobní život teď jedno nehezký bitevní pole, kde nejhoršíma zbraněma jsou deformovaný city a nevyřčený slova, mohlo by to přinést něco pozitivního. Člověk se v podobné chvíli upne na cokoliv.

P.S.: Za krásnou fotku kaluže děkuju Kátě Gé .)

Tak jsem právě pro dnešek zavřel Word a začala mi v hlavě hrát Drakeova Hold On, We're Going Home.

Proč?

Kompletní přepisování první kapitoly se blíží ke konci. Vím to! 

Teď už na mě čeká jen dalších pět kapitol, abych se k nim v rychlosti vrátil, a někdy kolem ledna bych mohl pokračovat s příběhem dál. Tak nějak tuším, že příští rok mi to psaní půjde mnohem rychleji, když jsem teď tak nastartovaný a když konečně mířím směrem, jakým bych chtěl. Kdo ví.. Třeba příští rok touhle dobou už budu řešit revizi textu, korektury a další věci. To je moje letošní přání k Vánocům :) A to je zatím vše.

Hold on with me.)

Jestli mi z letošní mini-konference Belles Lettres něco stále rezonuje v hlavě, pak je to prezentace Petra Ludwiga, autora bestselleru "Konec prokrastinace".

Popravdě jsem tu jeho knihu stále nečetl, ale jedna Petrova naživo prezentovaná rada pro (začínající) spisovatele se mi osvědčila jako skutečně účinná. Mluvil o tom, že člověk by měl během své tvorby vždy přestat psát v momentě, kdy ho ona činnost ještě stále baví, aby se následujícího dne těšil na další práci na svém díle.

Mnohokrát už jsem tuto radu použil v praxi a musím říct, že funguje. Dokonce tolik, že mám pocit, že kompletní přepsaní první kapitoly se blíží ke konci. Poslední dny jsem ji totiž vždy a konečně po dlouhé usínám s pocitem, že nepíšu blábol. A to je, pokud by někdo váhal, velké vysvobození :)

Nejkrásnější na Petrově pomůcce je, že si ji můžete vztáhnout na jakoukoliv činnost, kterou musíte dělat pravidelně, ale občas se vám stává, že se do ní musíte nutit, nebo snad že ji neustále oddalujete. Pro mě osobně takto psaní naštěstí (původně jsem napsal zatím) nefunguje. Píšu denně a (většinou) mě to baví. Jsou ale okamžiky, kdy se tak dlouho probírám nějakou pasáží, až ze mě zcela vyprchává entuziasmus tolik potřebný pro postup vpřed, až se mi příště nechce Dravce ani otevřít.

Snad mi můj optimismus dlouho vydrží :) Na závěr přidávám písničku, která mě poslední dny velmi baví.

Že se mi poslední album skupiny Coldplay opravdu líbí, jsem psal už nedávno ve svém postu o nejlepších letošních deskách. Nyní se pánové rozhodli, že z disku vytáhnou další singl, konkrétně skladbu "Ink".

Inkoust už na samotném "Ghost Stories" dost vyčníval a bylo jen otázkou času, kdy se z písničky stane singl. Když k tomu konečně došlo, Coldplay, jak už jsme si u nich zvykli, ani klip nijak neodflákli. Naopak - i tentokrát zvolili originální koncept, a to interaktivní video.

V animovaném snímku se vám několikrát naskytne možnost ovlivnit příběh mladého muže, který ztratil svou lásku. Je jen na vás, co kdy zvolíte a jak hledání dopadne. Prý je možné sestavit až 300 různých videí. A to je úctyhodný počet :)

Když se oprostíte od samotné skutečnosti, že je video interaktivní, nelze přehlédnout, že i zpracování a samotný nápad jsou báječné. K  nevzrušivé skladbě náramně sedí a úroveň animace je skutečně propracovaná. Je tedy už je na vás, jak (a zda) hrdinu k jeho milé dovedete. Mně se to povedlo až napodruhé :)

Už je to skoro měsíc, co jsem na blog napsal něco nového, a tak jsem se rozhodl, že svých pár čtenářů seznámím s tím, co se za poslední týdny událo nového.

První věc, která mě skutečně potěšila, je nový Murakami. The Wind-Up Bird Chronicle, v češtině Kronika ptáčka na klíček, patří mezi knihy, které jsem si chtěl už dlouho přečíst, jelikož spadá do dosud nevydané starší části Murakamiho tvorby a jelikož jsem o ní slyšel samé pozitivní věci. U knihkupectví Martinus.cz se mi navíc podařilo pro mě vtipným způsobem získat recenzní výtisk, takže ihned po přečtení se s vámi podělím o své dojmy. Zatím to vypadá na klasického Murakami (což je jedině plus), a tudíž na mé straně zatím panuje velká spokojenost.

Kromě toho jsem před pár minutami aktualizoval úryvek první kapitoly tady na blogu. Jedná se o už asi pátou úpravu, tentokrát asi nejrozsáhlejší. To je tak, když sdílíte něco, co ještě není dokončené. Ale já si nestěžuju - alespoň je vidět, že psát text je nekončící proces, který (snad) zastaví až (snad) fyzické vydání knihy. Třeba už se také brzy dočkám nějakých komentářů .)

Přemýšlím, co dalšího by stálo za zmínku, ale patrně už více novinek z paměti nevylovím. Možná snad - pokud si najdu čas, rád bych se trochu rozepsal o filmu Interstellar a jeho soundtracku, neboť oboje na mě v poslední době velmi zapůsobilo. Recenzi filmu tady navíc ještě nemám :)

Na závěr chci poděkovat za zatím první doručený příspěvek do mé (zřejmě časově neohraničené) veřejné sbírky fotek kaluží. Katčina louže se tu jistě brzo objeví :)

To je zatím vše. Mějte hezký podzim.

"Každá cesta má své kaluže."

Tak zní jedno anglické přísloví, které platí o mé chystané knize a ostatně i o mém blogu. A jelikož má spotřeba kaluží v jejich obrazové podobě je z toho důvodu velká a zásoby obrázků se tenčí, rozhodl jsem se vás požádat o pomoc.

Byl bych moc rád za každou vaši fotku kaluže, kterou pořídíte nebo už máte, abych ji mohl následně s vaším svolením použít tady na blogu. Vím, že mezi vámi čtenáři je několik nadšených fotografů, takže je třeba toho využít. Nyní navíc máme podzim, takže podmínky budou úplně ideální :)

A kdo ví - třeba jedna fotka bude natolik dokonalá, že se stane obalem mé plánované knížky. A to je docela dobrá motivace, ne? :)

Předem velké díky všem, kteří se rozhodnou zúčastnit. Budu se těšit na vaše fotky buď tady v komentářích, na facebookovém profilu nebo na mém mailu (bocek@musicserver.cz).

Já jdu zatím psát tu svou nezkrotnou první kapitolu (která, mimochodem, začíná dostávat jasné obrysy a možná bude hotová dříve než o Vánocích, jak jsem tu jednou strašil :) ) a vy hezky foťte! To je dnes vše :)

 
P.S.: Zapojit se může opravdu kdokoliv. Velmi rád přijmu i snímky z vašich mobilů, protože i takové můžou být super. Takže hurá do toho :)

Martina Luthera Kinga v nadpisu necituji z toho důvodu, že bych se snad chtěl v dnešním příspěvku věnovat otázkám rovnoprávnosti a rasismu... Na to popravdě nemám dostatek znalostí. Jen se mi z nějakého důvodu jeho nejslavnější projev, resp. ona čtyři slova z něj, včera před usnutím zakotvila v hlavě. Něco mi totiž došlo.

Spousta filmů, seriálů, ale ostatně i knih, které mě baví, je o snech. A teď nemyslím o snech jako nahodilých vizích, co zažíváme ve spánku, ale o snech jako aspiracích. Neustále se jim v životě vystavuju a následně všem těm cizím touhám a přáním mých imaginárních i skutečných přátel fandím, aby klaply. Jenže tak nějak jsem si vůbec neuvědomoval, že jsem vlastně ještě do nedávna sám vůbec žádné pořádné přání neměl.

Jasně - kdyby se mě před rokem nebo dvěma někdo zeptal, co je mým největším snem, pravděpodobně bych odpověděl něco ve smyslu, že chci být šťastný, zdravý a že chci, aby to tak měli i mí nejbližší. Jenže to není žádný sen. To je jen přirozená touha, nebo snad očekávání, aby všechno bylo v pořádku. Ale že bych měl nějaký čistě osobní Sen? To ne.

Včera večer mi ale došlo, že se to změnilo. A to přesně od té chvíle, co jsem vlastně náhodou začal psát tu svoji knihu. Od té doby jsem si už mockrát před spaním, kdy jedině mám na takové věci čas, představoval, že držím v ruce Dravce v papírové podobě, že je podepisuju svým kamarádům, že je vidím, jak je někdo mně neznámý čte, že mi na ně někdo sděluje svůj názor atd. atd. Zkrátka to tam všechno najednou bylo. Ani už nevím, jak dlouho to je, co jsem něco podobného zažil.

Nemohl jsem se pak tedy pozastavit nad tím, jak je něco takového vůbec možné. Jak to, že jsem doteď neměl pořádnou touhu něco skutečně dělat a něčemu se naplno věnovat? Přijde mi to zvláštní. Jako by mi něco chybělo a já to konečně našel. A nevadí mi ani, že mnoho jiných večerů nemůžu kvůli Dravcům a nejistotě z nich spát. Ale to je téma pro úplně jiný příspěvek.

Na závěr písničku. Ne snad proto, že by se její text nějak odrážel v tom, co jsem dnes napsal, ale je v ní úryvek projevu právě M. L. Kinga, což se hodí, aby to zakončení bylo stylové :)

V říjnu jsem svůj blog trochu zanedbával. Důvodem byla především má snaha napsat novou první kapitolu. 

Jeden z kamarádů, kterému z nějakého důvodu nevadí poslouchat mé nekonečné teorie o mé knize, se mě nedávno zeptal, zda jsem se svým rozhodnutím napsat novou první kapitolu nevrhl po hlavě do bezedné jámy, kvůli níž hrozí, že Dravce nikdy nedopíšu. Měl totiž za to, že když takto od začátku pracuju na první kapitole, zatímco dalších pět mám hotových, jistě pak budu mít tendence předělávat i ten zbytek. Se vší upřímností jsem mu ale odpověděl, že tomu tak není. Alespoň v to doufám.

Problém mám totiž skutečně jen se začátkem toho svého textu. Do míst, kde původní první kapitola končila, se chci opět dostat i s novou verzí. A ne snad proto, že bych si chtěl ušetřit práci s dalšími změnami. To by nebyl zas takový problém. Jenže - on není důvod něco takového dělat. Nesamolibě musím uznat, že se mi zbytek textu svým způsobem líbí. A to je pozitivní. Jsem k tomu všemu nesmírně kritický.

A teď budete mít možnost být kritičtí i vy.

Dnes jsem se totiž rozhodl, že uveřejním první ukázku z první kapitoly. Vlastně se mi tento nápad zamlouvá ještě víc než uveřejňovat kapitolu celou - takto uvidíte, jak příběh začíná, a zároveň se vám do ruky dostane jen zhruba pětina rozsahu první části, takže stále nevyzradím víc, než bych chtěl. Win-win!

Nebudu to dále protahovat a přidávám odkaz na první úryvek (velmi krátký) z první kapitoly, kde konečně poznáte Salima, hlavní postavu knihy. Jakékoliv komentáře jsou vítány, ale i samotné přečtení mi bude dostatečnou odměnou :)

1. kapitola - Úplná masáž pro duši (ukázka) 

Jak už je z mých příspěvků na blogu asi patrné, kromě psaní je mým druhým životním koníčkem hudba. A jelikož musicserver.cz, kam o ní píšu primárně, zrušil svůj blog, příspěvek s mými nejoblíbenějšími deskami posledních měsíců se hodí přesně sem. A teď už dost úvodních řečí, přejdou rovnou k věci.

Českou indiepopovou scénu považuju svým způsobem za mrtvou. Ano, je strašně jednoduché vyřknout takhle obecné tvrzení a urazit tím desítky zajímavých umělců, kteří se stále snaží prorazit a rozšířit svou hudbu mezi posluchače. Daří se to však jen absolutnímu minimu z nich, jelikož jim současné nastavení hudebního trhu zkrátka nepřeje. A to často i proto, že jsou buď tolik alternativní, že nemají příliš šanci udržet se naživu, nebo je jejich hudba příliš rigidní. Jedinou výjimkou, kterou je nádherné v průběhu posledních let sledovat, vidím v Lence Dusilové. Nejvíce profituje (kromě vlastního obřího talentu) díky svému obdivuhodnému citu na spolupracovníky.

Už poslední řadovka "Baromantika", již dala dohromady se skupinou hudebníků, kteří se tak nakonec i pojmenovali, byla obrovskou událostí. Civilní a zároveň poetické texty, které jsou schopny něco sdělit, jsou jedním ze strůjců jejího úspěchu. Tou další je akustická vyzrálost, s kterou Baromantika operuje. Tolik nápadů, odvážných momentů, a především pak vkusu v sobě nese jen málokterá současná deska. "V hodině smrti" v tomto navazuje na předešlé album a vše posouvá ještě dál. Už úvodní "Indiánka" s neuvěřitelnou silou smete všechno ostatní, co se v českém indiepopu urodilo právě od poslední Lenčiny desky, a místy dokonce připomíná cenami Grammy ověnčenou Imogen Heap (které Lenka shodou okolností před lety předskakovala na jejím pražském koncertě). Novinka jednoduše stojí za poslech a doufám, že tentokrát si vybojuje i cenu Apollo, která jí posledně utekla. Podobně živelné a procítěné spojení skutečných nástrojů a elektroniky v českém prostředí zkrátka nikdo jiný takto kvalitně nedělá.

Vydáno: 26.9.2014, Hodnocení: 9/10

Zpěvačka Banks se s tím nepáře - její debut se jmenuje Bohyně, ačkoliv k ní má sama stále ještě daleko. Zdravé sebevědomí se přesto musí ocenit. Tím spíš, že na desce je snadné vystopovat spoustu skvělých momentů. Pokud máte rádi takový tu "smooth music", kdy skladby na albu nikam nespěchají, nevnucují se, a přesto dokáží skvěle navodit (třeba tvůrčí) atmosféru, pak "Goddess" je přesně albem pro vás. Banks má skvělý hlas, který podporuje spousta svěží elektroniky v pozadí. Sami si pusťte "This Is What If Feels Like", která povahu celého materiálu skvěle charakterizuje.

Vydáno: 5.9.2014, Hodnocení: 8/10

V současném popu a elektronické hudbě je velkým trendem vrstvení hlasových smyček a co možná nejabsurdnějších beatů. Ráda toho využívá třeba zpěvačka Grimes, které se FKA Twigs, další interpretka z mého seznamu, svým stylem velmi blíží. Přesto je mezi nimi mnoho rozdílů. Tam kde se Grimes obrací především do klubu, tam FKA Twigs vybírá to nejlepší ze soulu a r'n'b. Ovšem ne toho rádiového typu, ale nanejvýš osobní verze těchto stylů. Kupy elektroniky tomu všemu dodávají šmrnc a krystalický hlas samotné interpretky je přesně tím bodem, kvůli kterému se "LP1" vyplatí poslouchat. Uznávám ale, že pro někoho to bude (především na albových tracích) příliš divné sousto.

Vydáno: 12.8.2014, Hodnocení: 8/10

Clean Bandit je ostrovní čtveřice muzikantů, kteří se rádi věnují taneční elektronické muzice, ale zároveň mají rádi i klasiku a její nástroje. Není proto náhodou, že se v jejich písních hojně objevují housle nebo cello a také hudební odkazy na Mozarta či Dvořáka. Jejich texty často nejsou míněny vážně, což jejich produkci skvěle sedí. Nesnaží se strnule tvořit žádné ujaté umění, ale svou hudbou se vysloveně baví. Kromě toho se mi "New Eyes" osvědčilo jako vynikající album na běhání. Mnoho písní má totiž rychlejší tempo, nebo alespoň dostatečně svižné tempo na to, aby člověk z toho svého nevypadl. Zajímavý je i fakt, že si skupina své songy připravuje samo a že si na tracky zvou neznámé vokalisty, kteří si však pozornost více než zaslouží.

Vydáno: 2.6.2014, Hodnocení: 7/10

Honza Trávníček, můj kolega z webu musicserver.cz, poslední desku kapely Coldplay výstižně označil jako "krasosmutnění za Gwyneth Paltrow". Nejde s jeho formulací nesouhlasit. Rozchod tohoto po roky stabilního páru zasáhl všechny, kteří věřili na skutečnou lásku v šoubyznysu, a bylo by divné, kdyby se posmutnělá nálada vyhla i domovské skupině hlavního aktéra, zpěváka Chrise Martina. Poklidná, často minimalistická deska rozhodně nenabízí stadiónový zvuk jako poslední dvě položky jejich diskografie, ale díky tomu přináší zase nový pohled na tuto čtveřici muzikantů. Mezi nejlepší skladby řadím neuvěřitelně silnou "Midnight", která mi však na prvních poslechů přišla snad nejméně výraznou skladbou celé nahrávky. Nečekaný (a zároveň úplný) obrat nastal ve chvíli, kdy jsem se na píseň plně soustředil jedné letní noci. Tma, absolutní okolní ticho a slušná sluchátka udělaly své. Podobných kousků je na albu více, a možná proto se "Ghost Stories" brzo zařadilo mezi mé nejoblíbenější alba roku.

Vydáno: 19.5.2014, Hodnocení: 9/10

O zpěvačce Foxes jsem na svém blogu již jednou psal. Mladá Britka se snaží uspět v drsném popovém světě s jednoduchými skladbami, kterým však nechybí moderní produkce a hlavně také artikl, na nějž mnoho jejích kolegyň zapomíná - duše. Citlivé písničky často staví na písničkářském jádru, které však vždy rozpohybují citlivě vybrané beaty. Některé písničky jsou si možná až příliš podobné ("Holding Onto Heaven" x "Let Go For Tonight"), jiné ale zase tak vyčnívají("Youth", "Night Glo" či titulní "Glourious"), že vám ihned dojde, že se vám do ruky dostal skutečně vydařený debut. Zpěvačka se navíc nedávno představila i českému publiku (předskakovala Pharrellu Williamsovi na jeho koncertu v O2 areně), kde dokázala, že své písničky umí i zazpívat naživo. Sice reakce publika, které ji v drtivé většině případů vidělo poprvé, nebylo úplně ideální, ale snad to Foxes nezabrání v tom přijet znovu, nejlépe do nějakého menšího klubu, který by její osobité verzi popu slušel více.

Vydáno: 12.5.2014, Hodnocení: 8/10

Knižní debut je krásná věc. Autor u něj má prakticky neomezený čas na přípravu, není svazován očekáváními okolí, nemusí se bát srovnávání s předešlou tvorbou a může se plnit soustředit na to, aby jeho poetika rozkvetla přesně tak, jak si to zřejmě celý život přál. Stejná je i prvotina Honzy Průši nazvaná mile zamotaně Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná.

U první Honzovy knížky je třeba hned na úvod zmínit, že jejím velkým plus, pro které má cenu ji číst, je přítomnost jednoznačně rozeznatelného autorského stylu. Pokud se alespoň trochu zajímáte o hudební publicistiku, jistě vám neunikly předešlé Honzovy texty - na webu musicserver.cz napsal dlouhou řadu skvělých recenzí, které svým formálně zkratkovitým, přesto obsahově výživným stylem dokázaly vystihnout podstatu mnoha hudebních děl. A s jeho knihou je to v tomto ohledu velmi podobné.

Svými krátkými dovětky a opakováním téhož jinými způsoby se Honzovi daří vystihnout nálady, které ve své útlé knížce chtěl zachytit. Spíše než o fabuli samotnou jde v Nulové pravděpodobnosti právě o vyjádření stavu mysli několika hlavních postav. Příběh několika mladých lidí, kteří bojují se svými démony, ukazuje jen nepatrný výřez jejich života, ale to není nijak na škodu. Honzova próza je totiž silně lyrizována, její styl rezonuje s civilním způsobem vyjadřování a míří přímo k problémům, na které pětadvacet kratičkých kapitol odkazuje.

V textu není těžké najít krásně vystavěné metafory nebo žánrové odbočky. Pokud o Nulové pravděpodobnosti budeme uvažovat jako o kratičké novele, najdeme tu několik úkroků k moderní poezii, klasickému povídkářství (vsuvka s Asimovou povídkou), či dialogické hře (hlavně díky absenci zbytečného vysvětlování okolností - např. jedna z posledních kapitol, jejímž obsahem jsou reakce okolí na Asimův osud).

Není nijak překvapivé, že kniha není nijak veselá. Svou potemnělou, samotářskou, nedůvěřivou atmosférou bude cílit spíše na to publikum, které se rádo zamyslí, aniž by se muselo bát, že jim autor bude předkládat nějaká řešení či že bude moralizovat. Nulová pravděpodobnost je hlavně výpovědí citlivého muže, který se nebojí znít pateticky či expresivně. Motiv jistého transcendentního zážitku a nereálna je pak tím pravým osvěžením, pro které text dokáže překvapit. Krásné ilustrace jsou také vítaným bonusem.

Jestli je knize možné něco vytknout, tak je to někdy až přílišná zkratkovitost. Některé momenty byly natolik pěkné (např. rozmluvy hlavní ženské postavy s andělem), že jich klidně mohlo být více. I jisté dějové zvraty mohly dostat více prostoru, aby důkladněji připravily body zlomu. Na to všechno má ale Honza ještě dost času v příštích textech. Doufejme, že nezůstane jen u této knihy. Jako autor prózy má totiž Honza Průša velký potenciál.

Číst - Zvážit - Nečíst

Honza Průša

Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná

Nakladatel: http://honzakitjaprusa.blogspot.cz/
ISBN: 978-80-260-5324-8
Popis: 1× kniha, 93 stran
Rok vydání: 2013 (1. vydání) 

______________________

Poznámka pod čarou: Tato kniha byla prvním důležitým impulzem pro mě samotného, abych začal psát. Honzu Průšu totiž znám již několik let jako svého kolegu z hudebního webu musicserver.cz. Verva, s jakou se dal do realizace svého projektu, pro mě byla (a stále je) velkou motivací. Když si spisovatelský sen splnil on, jistě je to dosažitelné i pro kohokoliv jiného, kdo je do psaní zapálený. To znamená, že teoretickou šanci mám i já. Díky, Honzo!

Nebyl bych to já, kdybych na závěr nepřidal nějakou tu písničku. Nálada týhle skladby od Jessie Ware celkem přesně vystihuje, jak se zrovna cítí můj mozek: trochu utahaně, ale zároveň velmi příjemně .)

Číst - Zvážit - Nečíst

 Na závěr ještě písnička "What The Water Gave Me" od supertalentované Florence And The Machine, která je inspirována právě životem Virgnie Woolf a krásně shrnuje atmosféru, kterou budete mít po přečtení recenzované knížky.

Na závěr jedna happy-go-lucky písnička :) Jen tak.

Gloss on her lips
Glass on the ceiling
All the girls showin' love
While the boys be catchin' feelings