Poslední uzel míří do prodeje!

By on


Dnešek je tak trochu hořkosladkej - v odpoledních hodinách se měl konat křest Posledního uzlu, knihy v níž poprvé vychází můj text (jedná se o povídku Nahý oběd s Lolitou, která k mojí radosti vyhrála velkou povídkovou soutěž OSKar 2020). Jenže se vrátila korona, takže žádnej křest se nakonec nekoná.

Přesto neklesám na mysli. Než se titul dostane 14. listopadu na pulty knihkupectví, možná ještě s oceněnými autory vymyslíme nějakou alternativní akci. A vy zatím můžete přemejšlet o koupi týhle krásný knížky v předprodeji, kterej láká na skutečně krásnou slevu.

Přiznám se - tohle rozhodně neměl bejt PR článek. Vlastně mi přijde divný, že vám tu knížku "podsouvám". Osobně se na ni ale fakt těším - do sborníku se totiž probojovaly dost povedený texty a já se pořád cítím neuvěřitelně poctěnej, že moje Lolita je mezi nima.

A o čem že vlastně Nahý oběd s Lolitou je? 

Třicetistránkovej příběh se točí kolem mladý učitelky, která začne působit na malým, skoro vesnickým gymplu. Všechno si pomalu sedá, ale než se sebeironická češtinářka stačí rozkoukat, zjistí, že se do práce začíná těšit z důvodů, který se zdaj docela za hranou zdravýho rozumu...

Víc prozrazovat nebudu, ať si text můžete přečíst nezaujatýma očima. 

Pokud chcete organizátory soutěže podpořit, sborník si pořiďte! Já sám (ani další autoři) z něj nic nemám. A je to tak správný - pro mě je největší odměnou, že se text dostane mezi čtenáře v tištěný podobě. To je pro každýho autora ta nejvyšší meta.

Teda - samozřejmě existuje ještě jedna vyšší. To kdyby mi to snad vyšlo s Muzeem mrtvých duší u nějakého nakladatele. O tom ale zase někdy jindy :) 

0 komentářů
Štítky: , , ,

Zahrada mrtvých duší aneb druhá kniha je hotová

By on

Když jsem před lety začal psát blog, měl jsem za cíl zmapovat průběh vzniku svýho prvního románu. Příspěvků se za tu dobu nahromadily desítky a všechny vyústily až tím, který oznamoval neúspěch u jednoho nakladatelství, kde už to s vydáním vypadalo skutečně nadějně.

Musím říct, že to pro mě nebylo vůbec lehký (anebo snad příjemný) období. Do Dravců z kaluží jsem dal tolik energie a času, že jsem svůj neúspěch bral hrozně osudově. Měl jsem pocit, že můj nezdar znamená, že neumím psát.

Pak jsem se ale zúčastnil jedný povídkový soutěže, kterou jsem ke svýmu upřímnýmu překvapení nakonec i vyhrál. Samotný psaní pro mě bylo velkým únikem od Dravců a já poprvý pochopil, že je čas, abych je (alespoň na čas) opustil. To bylo někdy kolem února. Otevřel jsem proto soubor s názvem Muzeum mrtvých duší (pozdějc přejmenovanej na Zahradu mrtvých duší). Text jsem měl rozepsanej od loňskýho září, jenže tehdy jsem toho moc nenapsal. Příběh ve mně spíš jen probublával. 

Někdy v zimě se to pak ale najednou stalo - do psaní jsem se doslova ponořil, šlo to prakticky samo a já v době korony tvořil tak usilovně, že jsem na začátku července zjistil, že mám hotovej novej román.

Přijde mi to skoro neuvěřitelný - Dravce jsem piloval víc jak pět let... a teď mám najednou v ruce jejich nástupce. Na blogu ovšem prvním zmínka o druhým románu přichází až ve chvíli, kdy je hotovej. Ups.

Nabízí se otázka, o čem Zahrada mrtvých duší je. Tak tedy ve zkratce - příběh sleduje osudy hned tří lidí. Marka, jeho sestry Šárky a jejich otce Jana, který nedávno náhle zemřel. Každá postava si nese svůj vlastní kříž z minulosti a snaží se s ním poprat. Marek chce zjistit, co přesně se s jeho otcem stalo. Bude však muset vypátrat Šárku, která rodinu už před lety za nevyjasněných okolností opustila. Sama Šárka žije ukrytá kdesi daleko od civilizace a den za dnem bojuje především s vlastními démony. Na její cestě za očistou se však objeví neočekávaný společník - záhadný pan K., který až nápadně připomíná jistého známého spisovatele a který k Šárce promlouvá skrze svůj portrét. Vypadá to, že každá z postav bude muset vystoupit z vlastního stínu, aby se dobrala pravdě. A aby také nevyhnutelně zjistila cenu, kterou je třeba zaplatit za lež.

Co bude dál? :)

Román čte první nakladatel. Ten, co málem vydal Dravce. Přišlo mi logický oslovit právě je. A jakej mám teď z toho všeho pocit? Snad tím nic nezakřiknu, ale... zpětná vazba od šesti dosavadních čtenářů ve mně probouzí naději. Zahrada ze mě totiž doslova vyplula. Psal jsem místy v naprostým transu, že jsem ani nestačil všechno zaznamenávat. Cosi si zkrátka sedlo na všechny správný místa. A přesně něco takovýho jsem cítil i u Nahého oběda s Lolitou, který nakonec u čtenářů uspěl. 

Tak doufejme. Strašně bych si přál, aby se mý psaní jednou dostalo tam ven. K vám všem. Třeba to tentokrát vyjde.

P.S.: za ilustraci s fialovou liškou moc děkuju Katce Smrčinové, která Zahradu přečetla a na základě textu nakreslila tenhle krásnej obraz. Jeho význam snad jednou sami také pochopíte :)

Edit: Ono to fakt vyšlo! :) Informace najdete tady.

0 komentářů
Štítky: , , ,

Povídka "Ve stínu platanu" vyšla v novém čísle Partonymy

By on


Je to skoro přesně rok, co mi poprvý vyšel text ve fyzický podobě. Redakce pardubickýho literárního čtvrtletníku Partonyma mi důvěřovala se Sibérií (což je vlastně prolog ke Dravcům z kaluží), a já se tak mohl poprvý radovat, že držím v ruce publikaci, ve který jsem našel svý místo.

Letos v červnu se situace opakuje. Opět do mě vložili důvěru a otiskli povídku Ve stínu platanu. A já jsem pochopitelně znovu nadšenej!

Nějaká zajímavost? Jednu nebo dvě bych asi zmínit mohl.

Tak předně - přiznám se, že je to moje první skutečná povídka. Před Platanem jsem spíš vždy vyzobal něco ze svých delších textů, což ne vždycky vedlo k úspěchu. Tentokrát jsem si proto řekl, že si fakt sednu na zadek a sepíšu něco komplet novýho. Něco, co se nebude nijak týkat Dravců. 

A bylo to osvobozující.

Dlouho jsem se jiným příběhům bránil (jako bych byl tou dobou Dravcům nevěrnej), ale teď jsem si najednou užíval, že jsem v jiným prostředí, s novou postavou, novým konfliktem.

Druhou zajímavostí je, že mě opět inspiroval park Háječek. Už roky tu chodím kolem jednoho vzrostlýho platanu, kterej je prostě kouzelnej. A stal se tak ústředním motivem (i když jsem strom přesunul na Šumavu).

No, nebudu to dál protahovat. Na tomhle odkazu najdete celej e-book s Partonymou (tištěná podoba je k nahlédnutí ve vybranejch kavárnách a knihovnách), takže se sami můžete začíst (moje povídka začíná na straně 39). Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu a doufám, že vás text aspoň trochu osloví.

Zatím vám přeju krásné léto!

2 komentářů
Štítky: , ,

Sedm knih, které mi změnily život

By on


Ok, ok, ok. Trochu clickbait titulek, uznávám, ale když půjdu do důsledku, tak je to vlastně pravdivý tvrzení. Následujících sedm knih je pro mě totiž velmi důležitých. Každá jiným způsobem. A jelikož myšlenkou na vydání vlastní knihy žiju už šestým rokem, není to vlastně tak přehnaný.

K sepsání těchto sedmi krátkých recenzí mě přivedla kamarádka Eva, která mě na Facebooku nominovala do knižní výzvy. Normálně se podobným věcem naprosto vyhýbám, ale v případě knížek jsem rád udělal výjimku. A výsledek proto můžete brát jako takové doporučení, pokud byste náhodou nevěděli, co zrovna číst.

Pořadí jednotlivých textů je v zásadě náhodné. Nic za ním nehledejte :)

1. Franz Kafka - Proměna

Znáte takový ten pocit, kdy něco silného prožijete (zhlédnete film, přečtete knihu, potkáte někoho zajímavého...) a prakticky hned víte, že tahle věc, tenhle zážitek s vámi zůstane jednoduše navždy? Pro mě jedním z nich byla Proměna.

V textu není jediné slovo (věta, obraz), které by zde nemělo své místo. Příběh o muži, který se zničehonic probudí jako podivné nelidské stvoření, mě hluboce zasáhl svou průzračností ve formě i obsahu. Přitom výkladů existuje nespočet. Já osobně jsem knihu četl jako jasné memento člověka, který je druhým na obtíž. Který nemůže na svém stavu nic změnit a nemůže komunikovat se světem.

Kafka dle mého napsal věčný příběh, který budou obdivovat všechny budoucí generace. A věřím, že má co říct každému, komu není jeho okolí lhostejný.


2. Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha

Pamatuju si, že když jsem na vejšce tuhle knížku poprvý otevřel, měl jsem dojem, že se paní docentka, která nám ji zadala, musela zbláznit. Tohle že je důležitý milník české literatury? Tenhle hororovej výjev, ve kterým nikdo není normální? Ve kterém se prolétává peklem, obcuje s mrtvolama a obdivuje ošklivo?

Jakmile jsem měl dočteno, pochopil jsem, že tahle knížka je skutečnej úkaz. Literárně je to fantazie. Příběhem úlet. A zážitek byl jednoduše neopakovatelnej. Pro mě je Utrpení jednou z těch knih, co vás dostane do kolen svojí vizí, absurditou, přesto hluboce sdílnou myšlenkou, která míří k otázce, kde jsou vlastně hranice "normálního" myšlení a způsobu života.

Jasný, není to text pro každýho. Ale já ho chovám v hluboký úctě.


3. Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí

Ať už si o autorovi myslíte cokoliv (v posledních letech je jeho mediální prezentace skrze nakladatelství a manželku přinejmenším kontroverzní), nikdo mu nemůže upřít dokonalej vypravěčskej talent.

Nesnesitelnou lehkost bytí nám zadali na vejšce v týdnu, kdy jsem měl přečíst ještě další dvě knihy na anglistice, takže si pamatuju, jak jsem text dočítal na lavičce, deset minut před seminářem, protože jsem za každou cenu chtěl vědět, jak to celé dopadne.

Tenhle vztahovej a životní labyrint dvou párů (resp. čtyř individuí) mě pohltil tím, jak si na nic nehraje. Jak skrze jednoduchý slova říká velký věci o životě v šedesátých letech i o lidský povaze. A bavila mě taky forma - nelineární kompozice, vsuvky (které připomínají eseje), i celkovou náladou "meta-knihy", která sama čtenářům přiznává, že je "jen" knihu a ne realitou.

Krom toho mě velmi oslovilo titulní téma - ona nesnesitelná lehkost bytí. Ale tu budete muset v knize (a posléze i životě) objevit sami :)


4. Honza Průša - Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná

Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná od Honzy Průši je velmi autentický text. Osobitý. S krásným jazykem. Rozsahem je to spíše povídka, ale v knižní podobě doplněná o skvělé ilustrace, takže zážitek z ní je plnohodnotný. Aniž bych ovšem chtěl jakkoliv znevažovat obsah a formu knihy, na můj seznam se dostala z trochu jiného než všechny ostatní knihy.

Důvodem je příběh za příběhem. A tím myslím okolnosti, které knihu jako takovou obklopují. Vysvětlím - s Honzou jsme dlouholetí kolegové z webu musicserver.cz, kam oba píšeme texty o hudbě. A když tenkrát Honza přišel na svém blogu s tím, že vydá knížku, byl jsem jeho nápadem a elánem nadšený. Při crowdfundingové kampani jsem ho okamžitě podpořil a o pár měsíců později se pak radoval z pocitu, že držím jeho knihu v ruce. Tehdy se něco zásadního ve mně zlomilo - došlo mi, že přesně tohle chci taky. A tím myslím psát knihy. Držet je v ruce. Podělit se se čtenáři. Něco jim sdělit.

Když to dokázal Honza, první autor z masa a kostí, kterého jsem osobně znal, najednou jsem cítil, že bych mohl taky. Takže vlastně v těch mých začátcích to byl právě Honza, který mi skrze svou knihu pomohl nastartovat svoji vášeň pro literaturu tímhle směrem.

Pokud vás o příběhu zajímá něco více, tady máte odkaz na recenzi, kterou jsem v roce 2014 napsal.


5. Vladimir Nabokov - Lolita

Na týhle knížce nejvíc obdivuju lehkost, s jakou se autor zhostil tak těžkýho tématu, jako je zvrhlá, zakázaná láska. Vlastně jsem u ní zažíval podobný pocity jako u Merleova románu Smrt je mým řemeslem - svým způsobem mě fascinoval hlavní hrdina, na kterým přitom není vůbec nic k obdivu.

Příběh o starším muži, co psychicky vydírá a fyzicky trýzní příliš mladou dívku (jakkoliv mu někdy šla sama na ruku), zatímco vy jako čtenáři cítíte, že ji tak úpěnlivě miluje, je jednoduše vynikající. A zároveň pořád musíte žasnout, kolik nadhledu z autorovy strany podobnej příběh vyžadoval.

Rozhodně hebefilii nijak nefandím (stejně jako neschvaluji masové vraždění židů z druhé zmiňované knihy), přesto Nabokův text nepokrytě zbožňuju. Je poetickej, drsnej, absurdní a tak akorát šokující.

Dalo by se říct, že Lolita mě nejvíc ovlivnila proto, že mi samotnýmu dodala odvahu, abych se nebál psát o věcech, který mě podněcujou k myšlení, i když jsou dost možná za hranicí morálky. A vyvolat emoce ve čtenáři... to je základ celýho toho literárního umění.


6. Bianca Bellová - Jezero

Současnou českou prózu jsem dlouho (a opravdu hodně dlouho) neprávem ignoroval. Měl jsem za to, že v ní vychází jen knihy od Hartla, Třeštíkové, Evžena Bočka. Tedy nic, co by mě popravdě nějak víc zajímalo. Pak jsem si ale kdesi přečetl recenzi na Jezero a věděl jsem, že tohle bude knížka pro mě.

A byla.

Příběh Namiho, kterej se protlouká životem poblíž vysychajícího jezera, z nějž mají všichni vyrážky a puchýře, mě uhranul. Všechno je v něm drsné, bez citů. A přesto zjistíte, že postavám nejde o nic jinýho než právě najít spojení s druhým člověkem. A vůbec nezáleží, jestli při tom žijete hluboko pod hladinou chudoby nebo sociálního exilu.

Jazyk je v novele prostý, plný dysfemismů. A příběh vlastně taky. A to mě na něm přitahovalo. Chtěl jsem vědět, jak to Nami zvládne. A pak taky jestli nám na světě furt zbejvá nějaká naděje na lepší zítřky. Tohle byl vlastně jeden z těch nejzajímavějších faktorů - příběh je totiž natolik univerzálně platný (což potvrzuje i skutečnost, že se jeho překladům ve světě tak daří), že vás z něj prostě musí mrazit. Zkrátka - pokud jste nečetli, vřele doporučuju.

A proč je pro mě osobně knížka tak důležitá? Ukázala mi, že můžu mít literární vzory nejen v historii. A to pro mě bylo nečekaný poznání.


7. Haruki Murakami - Kronika ptáčka na klíček

K tomuhle japonskýmu velikánovi, do kterýho se někteří tak rádi strefují (v paměti mi asi nejvíc zůstal jeden hejt, v němž byl Murakami nazýván autorem "vznešený nudy"), jsem se dostal díky mé kamarádce Lucii, když mi k devatenáctinám věnovala Kafku na pobřeží. A já jsem ho přečetl s otevřenou pusou a dokonale proměněným pohledem na to, co vlastně na knížkách můžu milovat.

Mohl bych teď napsat, že mou nejoblíbenější knihou je právě Kafka na pobřeží, jenže já se autorovou tvorbou postupně pročetl až ke Kronice ptáčka na klíček. A ta ve mně zůstala takovým způsobem, že už roky se k ní v myšlenkách vracím. Skoro denně.

Znovu si vybavuju, s jakou lehkostí autor popsal něco tak šílenýho jako stahování člověka z kůže (který s hlavním příběhem nemělo mimochodem skoro nic společnýho). Nanovo si připomínám, jak uvěřitelně napsal postavu, která s ostatními komunikuje jen skrze dotyk prstů na dlani. A samozřejmě mi utkvěly v paměti i všechny ty chvíle, kdy byl hlavní hrdina uzavřený v nějaké studni nebo vlastních snech.

Tahle knížka má všechno, co jsem si na Murakamim tak oblíbil - nosný příběh (tentokrát o muži, kterej vlastně úplně neví, co přesně v životě ztratil), prvky nereálného (rozhovory ve snech apod.) a pak také onu krásu v každodennosti. Stačí, aby si hlavní postava vařila špagety, podrbala kočku, promluvila se sousedovic holkou... cokoliv. A já jsem odvařenej.

Možná jsem teď knížce neprokázal tu největší službu. Ale to nevadí. Můžete si připomenout recenzi, kterou jsem na román před lety napsal. A co líp - knížku si přečtěte. Je dokonalá. Naprosto bez přehánění.
0 komentářů
Štítky: , , , , , , , , , , , , , ,

Dobrých zpráv není nikdy dost. Poprvé mi text vyjde knižně!

By on


Tak s tímhle už jsem vážně nepočítal. Poprvý mi můj text vyjde knižně!

Nejedná se sice o Dravce, přesto mám obrovskou radost. A to tak velkou, že ji ani nebudu zabalovat do neutrálních slov, který by moje nadšení nějak mírnily :)

O co se vlastně jedná?

Na konci minulýho roku byla vyhlášena velká povídková soutěž (na téma Poslední uzel), která oceněné práce vydá ve formě sborníku. Fyzickýho. Ke který si můžete čuchnout. Listovat jím. Nebo ho polejt kafem. Prostě sen každýho pisálka.

Úspěchu si vážím o to víc, že byla fakt silná konkurence a že v minulým ročníku jsem se umístil několik míst pod čarou. Byl jsem z toho tehdy rozhozenej. Dostal jsem ale neocenitelnou zpětnou vazbu, poučil se z ní a letos se do práce pustil po hlavě. Během měsíce a půl tak vznikla třicetistránková povídka Nahý oběd s Lolitou, která - a to mě nejvíc šokuje - novej ročník soutěže dokonce vyhrála.

No fakt!

Na podzim tak vyjde jako součást knihy, ve který se objeví dalších dvanáct povídek a pět básní. Měl jsem možnost je všechny číst a musím jednoznačně říct, že mi bude velkou ctí, že se objevím po boku tak talentovaných autorů.

Co říct závěrem? Těstě se na podzim! Knihu si budete moci normálně koupit a podpořit další ročníky, anebo také zdarma stáhnout ve formě e-booku.

Bude to na vás :) Podrobnosti samozřejmě najdete pak i zde na blogu.
0 komentářů
Štítky: , , ,

Tak to nevyšlo. Alespoň tentokrát ne

By on


Od posledního postu uplynulo pár měsíců. Rok se mezitím přehoupnul do toho současnýho a já ho už od začátku vyhlížel v očekávání, že se co nevidět určitě ozvou z nakladatelství, abych věděl, na čem jsem.

A oni se skutečně ozvali. Včera.

Mail mi přišel na parkovišti před fitkem. Rozbušilo se mi srdce, ale tentokrát jsem s otevíráním zprávy ani trochu neváhal. Náhled, ve kterým stálo: "... paní šéfredaktorce se rukopis líbil. Váhala, ale..." mi totiž připadal tak slibnej, že jsem ani nedejchal.

Pak to přišlo: "... ale nakonec se rozhodla text zamítnout."

Bude to znít asi strašně dramaticky a sentimentálně, ale uvnitř mě skutečně něco umřelo. Byla to naděje.

Takhle prázdnej a bezradnej už jsem si dlouho nepřipadal.

Celý měsíce vás (i sebe) napínám, jak to asi dopadne. Měl jsem pozitivní ohlas od milýho redaktora jednoho velkýho nakladatelství. Toho, co mi včera napsalo. Toho, kde mě před dvěma lety odmítli, protože text prostě ještě potřeboval hodně upravit.

Upravoval jsem dnem a nocí skoro rok a pak jsem se odhodlal poslat revidovanej rukopis.

"Jo, tohle je mnohem lepší! Budu číst dál a ozveme se," stálo tehdy v mailu.

V podobným duchu se to pak neslo několik dalších měsíců, až to dospělo do bodu, kdy Dravci byli doporučeni k vydání a čekalo se, co na ně řekne paní šéfredaktorka. Výsledek už víte.

A tak jsem zase tady. V bodě nula. Bez výhledu.

Jasný - existujou jiný nakladatelství. Jiný možnosti. Dobře si to uvědomuju. Ale dostat se až sem, do tohodle "možná to vyjde", trvalo víc než rok. A najednou je to pryč.

Chtěl jsem první příspěvek roku napsat v pozitivním duchu. Nepovedlo se. Tak ho pozitivně aspoň ukončím - nevzdám to.

Každej, kdo kdy vydal knížku, vám řekne, že to je běh na dlouhou trať. Těch příběhů o mnohých odmítnutí, dokud nepřišel úspěch, jste taky už určitě slyšeli hodně. Tak mi nezbyde než doufat, že tohle je jen ten bolavej mezistupeň, co člověka usadí na zem, dokud mu z ní někdo nepomůže vstát.

Chci tomu věřit. Bude to totiž asi znít okřídleně, ale do Dravců jsem skutečně dal všechno, co ve mně je.


0 komentářů
Štítky: , ,