Nebudu vám lhát, že jsem si tenhle moment dopředu nijak nepředstavoval. Měl jsem za to, že zavřít editor a říct si: "Jo, je hotovo," bude určitě zážitek. Popravdě? Vlastně vůbec nevím, co přesně cítím. Je toho docela dost najednou. Ale pěkně popořadě.

Je to skoro přesně rok, co jsem si říkal, že by byla hrozná škoda zahodit to, co jsem před více než čtyřma rokama rozjel. Tenkrát jsem měl sen o tom, že mýho strýce unáší banda mluvících opic a vězní ho v nikdy nepostaveném Rejnokovi od architekta Kaplického. Už dlouho jsem tou dobou věděl, že bych chtěl psát, ale teprve tohle byl ten impuls, který mě přinutil, abych skutečně začal. Chtěl jsem si jen zaznamenat ten sen, abych si ho mohl někdy v budoucnu připomenout.

Místo toho jsem ale tehdy rozepsal Dravce z kaluží.

Knížka nevznikala jednoduše. První měsíce jsem vlastně hrozně tápal. Psal jsem, formovaly se přede mnou postavy, výchozí situace, zápletka. Chybělo mi ale téma. To byl důvod, proč jsem se následující dva roky s knížkou trápil. Stačilo si ale v životě odžít pár zásadních věcí a téma najednou bylo naprosto jasný. Jen vám ho neřeknu. Je třeba ho objevit.

Když jsem pak prvních 150 stran textu smazal s tím, že začnu od znovu, zdálo se mi, že mám před sebou úkol, kterej bude nad moje síly. Motivací jít dál pro mě byla zejména jedna krátká vzpomínka: nebylo to tak dávno, co jsem šel kolem Malše a na lavičce seděla slečna, která si četla nějakou útlou knížku. Říkal jsem si - tyjo, tak já napíšu jako první taky nějakou krátkou knížku. Novelu. To bych mohl zvládnout, ne?

Ukázalo se, že stručnost mojí předností nebude. Knížka totiž narostla do rozměrů románu o více než 500 stranách. A to je mi jasný, že až začnu s revizema, bude textu spíš ještě přibejvat než naopak.

Co by se slušelo říct na závěr? Možná uvést na pravou míru tu úvodní vizi či sen o dopsání knížky: v době psaní tohohle příspěvku jsem editor totiž ještě nezavřel. Svítí mi tam sice slovo konec (to mimochodem smažu, protože každýmu normálnímu čtenáři přece dojde, že když je na poslední straně, že už toho víc nepřijde, ne?), ale pořád jsem se nepřinutil ten Word vypnout. Co kdyby náhodou.

Teď si dám minimálně měsíc pauzu. Chci si od textu odpočinout, načerpat nový síly, zajistit si trochu odstupu. A pak se na měsíce ponořím do revizí. Těch úprav bude samozřejmě třeba hodně. A občas mě to určitě bude štvát. Ale pořád mě může těšit jedna věc: kniha v první neotesané podobě už existuje. A kdyby nic jinýho, tohle tu po mně zbyde. Snad to bude stát za čtení.

Snad.

Prosím.

Doufejme.