Dneska je to přesně rok, co jsem celý blogosféře s velkou slávou oznamoval, že mám hotovou knížku. Tou dobou jsem napsal, že mě čekaj revize, že mám 517 stran a že zřejmě bude text spíš přibejvat než naopak. Měl jsem pravdu. A byla to chyba.

Po roce už vím, že jsem první kolo revizí vzal ze špatnýho konce. Příběh byl hotovej, napsanej, ale zároveň plnej zbytečností. A těch zbytečností jsem pak ještě dalších 40 stran připsal. Jednu chvíli měl text šílenej milion znaků. Potřeboval jsem poznat, že takhle to nepůjde, a pustil jsem se do novejch revizí. A pak do dalších. A pokaždý jsem měl pocit, že jsem tentokrát už jsem na tý správný cestě. Tušíte správně - ani v jednom případě tomu tak nebylo.

Ale všechno neni tak černý. Co jsem se za poslední roky naučil?

  • Když chcete napsat (a vydat) knížku, sami to nezvládnete - tohle možná zní banálně, ale je to tak. Já žil celou dobu odstřihnutej od myšlenky, že text bude před vydáním číst někdo cizí. Měl jsem za to, že píšu úplnej masterpiece, kterej nikdo jinej ani číst nemusí. Pak jsem ale docela náhodou narazil na stránku Odstartuje svoji knihu a její facebookovou skupinu a záhy jsem pochopil, že bez čtenářů a feedbacku od dalších nadšenců to nepůjde. Poprvé jsem poznal, co to znamená beta reading. A díky bohu za to :)
  • Revize maj text zeštíhlet, ne ho nacpat kremrolema - nadejchanej sníh, kudrlinky... to je přesně to, co jsem do textu během prvních revizí přidával, ale ničemu to nepomohlo. Je vtipný, že se mě furt někdo ptá, jestli mi není líto, že mi během současnejch revizí stránky naopak velkým tempem ubejvaj. A já vždycky říkám, že je to jedině dobře! Zbavuju se mrtvý váhy. V současnosti jsem už poslal na věčnost 140 normostran a to jsem neubral žádnou kapitolu, žádnej kus příběhu. Ten je furt stejnej, jen kompaktnější (aspoň bych si to rád myslel).
  • Méně je více - to souvisí s revizema. Mám rád lyrický věci, popisy, dojmy... Ale všeho moc škodí. A já najednou zjistil, že jsem schopnej na třech stránkách popisovat, jak Adam, hlavní hrdina knihy, někam jde. Bavilo mě to psát, bavilo mě to číst, ale pozorné beta čtenářky mě prostě upozornily, že to jde říct dvěma větama a výsledek bude stejnej. Jo, chvíli se člověk zdráhá umazat jedinou větu. A najednou jsem byl rád, že můžu mazat celý stránky balastu. Výsledek? Text se mi zdá fakt mnohem lepší.
  • Ich-forma sedí osobním příběhům mnohem víc než er-forma. Co si budem povídat - Dravci z kaluží jsou melodrama s několika málo postavama. A všechny události beztak celou dobu prožívá jen Adam. Dlouho jsem bojoval s uhlazenou er-formou, aby příběh měl odstup. Pak mi došlo, že to povaze mýho konkrétního příběhu nesedí. Celou knihu jsem se proto rozhodnul přepsat do ich-formy, dokonce je i naprosto nespisovná a já se teď cítím daleko svobodnějc než kdy jindy.
  • Člověk se nesmí nechat odradit - za poslední rok jsem měl tolikrát pocit, že jsem taková spisovatelská nicka, že to ani není hezký. Odmítání (zasloužený) ze strany nakladatelství, kritika od beta čtenářů, několik hroznejch bloků (nikdy jsem ani na den nepřestal na knize pracovat, ale jedna konkrétní část knihy mi nakonec vzala snad měsíc života). Závěr? Pokud člověk chce opravdu něčeho dosáhnout, pokud opravdu to vydání chce dotáhnout do konce, musí se obrnit obrovskou trpělivostí a bude si muset neustále připomínat, že není takovej zoufalec, jak se v některejch chvílích zdálo. Teprve pak se posune někam dál. Všechno to špatný totiž text určitě navedlo správným směrem. Ale co si budem - je to debut a celý se to teprve učím. Strašně mi v tomhle ohledu dodal energii rozhovor se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která svou první knihu psala deset let. Já už pět. Takže na tom pořád nejsem nijak zle :)
Co si popřát do dalšího roku s Dravcema? Řeknu sám sobě to, co často říkám svejm studentům: dream big. A třeba tak příští rok budu touhle dobou nadšeně psát, že knížka se blíží svýmu vydání. To by bylo boží :) Do tý doby vám všem přeju vše dobrý.