Zpěv racků

Představuju si, jaký by to asi bylo, kdybych se jednoho krásnýho dne probudila na jednom z těch míst u moře, kde neustále vane lehkej vánek, ve kterým racci celý dny plachtí nahoru a dolu, jako by neměli nic lepšího na práci, a donekonečna bych poslouchala oblý lemy slunečníku, který se v tomhle vánku bez ustání třepotaj a měkce při tom pleskaj o látku na vrchu.

Úplně to vidím před sebou – vzduch tu voní solí, slunce příjemně hřeje a člověk nikam, i kdyby ho k tomu nutilo cokoliv, nespěchá. Všechno tu totiž má svůj čas. Svůj řád. A vy si můžete bejt jistí, že na podobným místě nikdo nebude vaše úvahy rušit prázdnejma pohledama nebo zbytečnejma otázkama. Jedinou vaší starostí zůstane, abyste si zvykli na všudypřítomnej hukot lodí nebo na jemnej písek, co se vám furt lepí mezi prstama, protože přesně tady – daleko od všeho – jste objevili klid, co už nikdy nebudete chtít vyměnit za cokoliv jinýho… Něco takovýho bych dokázala ocenit.

Zřejmě přitom nebude bůhvíjakým překvapením, že se mi obraz se slunečníkem a rackama vloupá na mysl zejména ve chvílích, kdy by od něj realita mých dní nemohla bejt o nic vzdálenější.

Většinou při tom vykukuju ven z mýho malýho, potemnělýho antikvariátu, kterej jsem před pár lety převzala po máti, a při pohledu do ulice se pokouším odhadnout, jestli už navždycky zůstane jen u mýho fantazírování.

Zatím to tak vypadá. Tahle horda starejch papírů kolem mě představuje, docela bez přehánění, celej můj život. Rozhodně bych ale nechtěla, aby to vyznělo, že náš podnik nemám ráda. Bylo by něco takovýho vůbec možný?

Náš antík je přesně jednou z těch malých, obstarožních provozoven, kde se prodíráte úzkejma uličkama, nasáváte ticho a při každým rychlejším pohybu se snažíte neshodit některou z těch pečlivě vyskládanejch knížek, o kterejch beztak z velký části tušíte, že už je nikdo číst nebude. Vím to i já. Navzdory tomu jim dnem za dnem věnuju veškerou svou péči a nepřestávám věřit, že se jich někdo ujme, protože každej má přece nárok na druhou šanci. A starý bichle obzvlášť.

Lidi mi na to konto občas říkaj, jak je skvělý, že podobný místa pořád existujou. Že se ještě nestaly reliktem minulosti. A já jim rozumím. Kdybych nebyla sama sebou, asi bych tu hubenou holkou nasoukanou v těsných džínách a bílým triku, co se občas mihne za uzonkou výlohou, obdivovala úplně stejně: obklopená svazkama starejch papírů, jejichž vůně vám nikdy nezevšední, tu mám spoustu klidu na čtení i vlastní myšlenky a jednomu skoro ani nevadí, že rozhodně nevlastním žádnej výnosnej byznys.

Právě naopak. Kdyby mi po tátovi nezbylo trochu úspor, už dávno bych to tady musela zavřít. Zkrátka bych jednoho dne nevynesla bednu s těma nejlacinějšíma knížkama ven před podloubí, svazky uvnitř by si rozebrali nadšenci z okolí a byl by konec. Prostě šlus.

Něco takovýho ovšem nepřipadá v úvahu hned ze dvou důvodů: jednak bych porušila knihkupeckou tradici, která se naší rodinou táhne už dlouhý léta a je snad tím posledním, co nás ještě pořád spojuje. A druhak, a to je ten hlavní kámen úrazu, bych v případě přiznanýho krachu musela začít řešit, co se sebou. Nebo s mámou. Prostě se vším, co se děje mimo tyhle zdi.

Obloukem bych se tak dřív nebo pozdějc vrátila ke svý prosluněný představě. Znovu by se mi v uších rozezvučel hukot moře a pleskot pruhovaný látky a já bych si kvůli svý nerozhodnosti připadala stejně bezradná jako ve chvíli, kdy mi před lety kvůli mámině nemoci spadlo tohle vetešnictví do klína.

Tady mezi knížkama je zkrátka moje místo.

***

Za tu dobu, co ve svým antíku prakticky žiju, jsem si musela zvyknout hned na ledasco: na ranní nudu, kdy se v krámě neukáže ani noha; na odpolední frmol, pro kterej někdy nestačím přerovnávat vytahaný knížky; a pak taky na skutečnost, že se moje zaměstnání neobejde bez kontaktu s lidma.

Nemůžu říct, že bych byla vysloveně nespolečenská. To úplně ne. Někdy se mi ale zdá, že je všech těch interakcí na můj vkus až příliš.

Nejvíc mě o tom přesvědčujou ty chvíle, kdy mě zvonek nad dveřma vytrhne z ticha rozečtený knížky a já na sobě cejtim, že bych radši ještě pár okamžiků zůstala uprostřed příběhu, než abych se jako na povel usmívala, rozdávala rady a zůstala smyslama zakotvená v přítomnosti pro každýho, kdo ke mně zrovna zavítá. A že si ke mně hledaj cestu roztodivný lidi.

Jsou mezi nima ti, co po všech čertech sháněj ty nejpodivnější tituly, o jakých většina smrtelníků jaktěživ neslyšela, anebo rozumbradové, kteří by si zhruba za třetinu ceny nejradši koupili nejnovější trháky od autorů a autorek, který znaj z novin a obrázkových časopisů, a jen těžko si nechaj vysvětlit, že to tak nefunguje. Nejvíc práce je ale s poslední skupinou návštěvníků, docela speciální, kterým říkám nabízeči.

Obvykle se jedná o starý, štříbrnovlasý pány (anebo ještě starší a stříbrnovlasatější dámy), který navzájem kromě vzhledu spojuje především neochvějnej dojem, že zrovna jejich půda doteď ukrejvala ty největší poklady literatury. Problémem ovšem je, že já jim ve většině případů musím nějak delikátně naznačit, že to úplně není pravda. Že je to vlastně naopak.

Kolikrát už mi takhle někdo nabízel dokonale zachovalej výtisk Ažajevovy agitky Daleko od Moskvy anebo další netknutou kopii Tichýho Donu od Šolochova?

Krátká odpověď by mohla znít, že se to děje pořád. Jenže já o tom mám náhodou přehled: na okraj sešitu, kam si zapisuju tržby, si totiž dělám s těmahle dvěma konkrétníma knížkama čárky. A tak, prosím pěkně, vím, že v tomhle duelu vede Šolochov nad Ažajevem o pět zářezů s devatenácti nabídkama.

No fakt!

Hned devatenácti lidem stálo v posledních pěti letech za to, aby se ke mně vypravili a pokusili se mi podstrčit tenhle sovětskej skvost, kterej mám pochopitelně v nabídce taky, jenže nikdo ho už roky nevzal ani do ruky, natož aby zvažoval koupi. A já se tak akorát musím potají smát, když si dneska udělám jednu novou čárku. Dvacátou.

Stane se tak ve chvíli, kdy se ve dveřích objeví jeden podobně starej pán jako všichni ti ostatní, kteří s obdobnýma knížkama obvykle přicházej, aby se jim následně v očích usídlilo tolik strachu, jako by snad na mým verdiktu záviselo jejich přežití.

„Nelíbilo by se vám něco z toho?“ ptá se mě stařík skřehotavým hlasem.

Zběžně projíždím jeden titul za druhým a nakonec musím, bez jakýkoliv škodolibosti (její nepatrnej destilát si nechávám jen pro svůj sešítek), slušně odmítnout.

„Víte,“ snažím se znít mimořádně mile, „tyhle knížky už dneska nikdo vlastnit nechce. Nanejvejš si je někdo občas půjčí v knihovně, ale tím to hasne.“

„Vážně?“

Ve tváři toho dobráka se zaleskne upřímnej smutek.

„A co s nima mám dělat?“

Vyhazovat knížky je barbarství. Tady by se to ale skoro nabízelo.

„Popravdě nevím. Co je odnést na nádraží?“ navrhnu. „Do takových těch poliček, kde si vyberete knížku do vlaku?“

Pantátův smutek se ještě prohloubí a já si vyčítám, že jsem vůbec něco říkala.

„Když já mám takovejch beden doma ještě několik. Nemohla byste ode mě, milá slečno, aspoň tuhle jednu přijmout jako dar?“ Jen to ne. Prosím.

„Jako dar od starýho muže, co si za rohem vybere z bankomatu dvě stovky a manželce řekne, jak dobře pochodil?“

Moje lítost zdolá novej vrchol. A tak nakonec přikývnu.

„Jste báječná.“

Páni. To mi žádnej chlap už roky neřekl. A aby toho nebylo málo, tenhle konkrétní mi pak kromě komplimentu věnuje ještě jeden vděčnej úsměv, nechá pozdravovat máti a bez dalších ceremonií se mi jeho shrbený záda ztratí z dohledu za nejbližším rohem.

Ještě pár chvil se za ním dívám, jako bych doufala, že se vrátí a přepravku si vezme zase zpátky. Takový štěstí mě ale nepotká.

Projdu si ten danajskej dar ještě jednou od začátku do konce, jako bych si nechtěla připustit, že jsem nic prodejnýho nepřehlídla, a nakonec mě napadne to jediný, co mi furt opakuje i máma: pokud se nenaučím říkat ne, jednou se mi všechno sesype na hlavu.

A má recht. Asi bych ji měla poslouchat častějc.

***

Večer bednu odnesu do baráku naproti, kde s mámou bydlíme. Já v přízemí, ona o patro vejš. Hodím bednu s knížkama pod stůl, dám si na ně nohy a pomalu spočítám tržbu. Dělám to vždycky až doma, ani nevím proč.

Když jsem hotová, na moment zavřu oči a párkrát se zhluboka nadechnu.

„Tak co? Je to aspoň čtyřciferný?“ promluví na mě unavenej hlas.

V prvním okamžiku se zhrozím.

„Co tu děláš?“

Máma je v košili. Oči má podlitý krví. Tvář pobledlou. A její slaboučký ručičky opřený o futra mi nanovo připomenou, jak moc v posledních dvou letech sešla.

„Já bych ti přišla ohřát večeři…“ zvednu se od stolu a máti odvedu do jejího kamrlíku.

Nejsem na to pyšná, ale nechodím sem zrovna ráda. Okna jsou tu malý, umouněný a z ložnice samotný se už dávno vytratila jakákoliv snaha o zachování sebemenší útulnosti: přes židli se tu věčně kupí starý prádlo, skříně jsou pootvíraný a na stolku u postele není jediná fotka nebo osobní předmět, kterej by prozrazoval, kdo tu tráví celý dni. Místo nich jsou tu vyskládaný tuby s lékama. A pak ještě něco dalšího. Něco, co mě i dneska donutí změnit hlas, ačkoliv si to nepřeju.

„Tys zase nic nesnědla?“ kárám máti při pohledu na talíře se snídaní a obědem. Zůstaly tu ležet přesně tak, jak jsem je přes den přinesla. „Nemám hlad.“

Hm, a já zas sílu, abych to nahlas nějak komentovala.

Podobnej dialog už jsme vedly mockrát. Vlastně už ho máme za sebou tolikrát, že to skoro vypadá, jako by se naše rozmluvy začaly od jistýho okamžiku řídit hodně strohým scénářem. Den za dnem, měsíc za měsícem zůstává stejnej. A já se občas musím v duchu ptát, co dělám špatně.

„Tak povídej, Terezko,“ pobídne mě měkce.

Čeká jen na to, až jí, jako kdykoliv jindy, převyprávím všechno, co jsem toho dne viděla. Kdo přišel. Co říkal. Kolik u nás nechal. A jestli se na ni někdo neptal.

To poslední máti vždycky jen tak naznačí, jakoby mezi řečí. Jenže já už dávno vím, že zrovna tohle ji zajímá ze všeho nejvíc.

Tak jo. Ač mám myšlenky jinde, pomalu se do toho pustím. Zmíním se o ránu, kdy se v krámě nikdo neukázal. Nastíním děj knížky, kterou jsem rozečetla – Smrt je mým řemeslem od Merla. A nezapomenu se zmínit ani o odpoledni, kdy přišel chlápek s bednou. Jen díky němu mám přece dvacátou čárku! To je velká věc.

Jakkoliv bych ale ráda zašla od větších detailů, tentokrát se mi to nedaří. Jsem dost odměřená, možná až komisní. A když se očima nanovo otřu o netknutý jídlo, sama pochopím důvod.

Najednou zmlknu.

Máma na mně visí pohledem. Je trpělivá. Jenže pak jí samotný dojde, že mě ta věc s obědem furt nepustila, ale nechci se na ni zlobit, a proto teď nic dalšího neříkám.

Zúčastněně se mnou drží basu. Složí ruce do klína, s jakousi ladností, kterou byste od člověka v její situaci nečekali, přehodí nohu přes nohu a otočí se k oknu, kterým dovnitř proudí nažloutlý světlo pouliční lampy. Máma vypadá, jako by z matnýho problikávání žárovky chtěla vyčíst tajný znamení, že je zas dobře. Že se může mluvit.

Po dalším záchvěvu ticha se ale obrátí zpátky ke mně. Zřejmě už to dál nedokáže.

A mě napadne, že ji možná přemohlo něco, s čím chtěla ven už dávno. „Ty Terezko… Co ode mě vůbec čekáš?“ Zvednu k ní oči.

„Že už z postele do smrti nevylezu?“

Máti nezní naštvaně. To vůbec. Spíš se mi zdá, jako by se skutečně a bez jakýkoliv trpkosti chtěla dozvědět, co si doopravdy myslím. Jak to celý plánuju.

Pomalu se nadechnu. Sbírám sílu vyslovit to všechno, co ve mně už dlouho roste. Ta chuť zmizet. Zaslechnout zas parníky jako tenkrát, když jsme poprvý společně vyjeli na sever Itálie. Zkrátka a dobře: vrátit se v čase a nechat tohle všechno, co nás pronásleduje, daleký budoucnosti.

Jenže to bohužel nejde.

Co od ní čekám? zní mi dokola v hlavě. Otázka se dál pohupuje ve stojatým vzduchu ložnice a nikam nemizí. Ani nemůže. Brzo se totiž ukáže bejt přesně jednou z těch, na kterou by člověk nejradši odpověděl tolik námitek a obav, že se ve všem tom množství naráz nahrnou do bran úsudku, ucpou je, a jednomu tak nezbyde než se nanovo odmlčet. Jako bych už nikdy znovu neměla promluvit. „Ne, vážně,“ špitne. „Jak si to představuješ?“ Fakt se mě ptá zrovna na tohle?

„Myslím úplnej konec,“ potvrdí moje podezření.

Cítím se bezradná. Nenapadlo mě, že nás zrovna dneska dvě porce netknutýho jídla přivedou až sem. Přímo nad samej okraj propasti, do který máma zřejmě už nějakou dobu zírá, zatímco já samu sebe přesvědčuju, že nám k ní ještě zbejvá pořádnej kus cesty. Vlastně tak velkej, že si existencí jámy ještě ani nejsem jistá. „Dobře víš, jak se věci maj. Nemůžeš přece čekat, že…“ Chvíli přemejšlí.

„…že zbytek svýho času strávim zalezlá pod peřinou, s plným břichem jídla, na který nemám sebemenší pomyšlení, a poslušně si počkám na to, až na dveře zaklepe zubatá. Nebo jo? Takhle to má bejt? Ty se budeš v krámě přehrabovat knížkama a já se zatím budu bát usnout, aby to náhodou nebylo naposledy?“

Mámin hlas je rázem tak tenounkej, až se mi sevřou útroby.

„Kolikrát jsem ti řekla, že se na krám máš vykašlat? Že to za to nestojí? Že se máš vrátit do školy?“

„Když táta…“

„Táta, táta! Ten je dvacet let mrtvej, moje milá. A při vší úctě k němu – některý příběhy maj prostě svůj konec, za kterej by se chodit nemělo. Tohle je přesně jeden z nich. Krám se měl zavřít nejpozdějc ve chvíli, kdy…“ máma si přejede pod levým prsem. „Přišla ta potvora. Byl by teď pokoj.“ Uvnitř mě zavládne dokonalý bezvětří.

„A co bych v takovým případě měla dělat já? Kdybych krám zavřela?“ vyklouzne ze mě zničehonic. Karty jako by se rázem obrátily.

„Dívat se, jak…“

Máma se při mých slovech nepatrně narovná.

„Jen to řekni.“

Naprázdno polknu.

„Jak umírám?“ její hlas docela ztratí veškerou barvu.

Jo, přikývnu. Nahlas to vyslovit nedokážu.

Máminy odevzdaný oči se na mě usmějou. Docela jinak než kdykoliv před tím.

„Ale Terezko… Máš pocit, že bych tě při něčem takovým nechala?"

Pár okamžiků je ticho.

„Už dávno by tu jedna z nás nebyla.“

Nemám tušení, co mi tím chce naznačit. Kde bysme jako byly?

Najednou se nedokážu na nic soustředit. Veškerou moji pozornost zaměstná přesvědčení, že mě pohltilo dno jámy, co je celou dobu tady. Teď už to vím. Sama se krátce nahnu nad tu spoustu prázdna, ale vzápětí zatřesu hlavou. Radši podobný myšlen ky přeskočím jako kaluž, který si člověk pro samej spěch do posledního okamžiku nevšimnul, a zkusím zapomenout, že se mi kdy připletly do cesty.

Máma mě mezitím vezme za ruku. Dlaně má překvapivě teplý. Proč by taky ne? To už jsem jí stačila skutečně pohřbít? Moje výčitky akorát o něco povyrostou. Máti mě pohladí ve vlasech, já složím hlavu do jejího klína a snažím se odhadnout, co by mi na moje úvahy řekla.

Možná je docela jasně tuší. Možná maj v jejích představách daleko pevnější obrysy, než bych si sama dokázala připustit. Nevím. Ničemu už bych se nedivila.

Dneska už nic z toho ale nezjistím. Ani jedna z nás už neřekne jediný slovo. Jsme vedle sebe, přesto každá jinde. Mít odvahu, nenechám to tak… Už by bylo načase.

Než se ale odhodlám cokoliv udělat, odněkud se ozve šumění vln a spolu s ním vzdálenej zpěv racků. Nejdřív jen potichu, pak začne sílit. Celý hejno štěbetavých ptáků se mi postupně uhnízdí v hlavě, zobákama si začne načechrávat peří a s nečekanou jemností si navzájem vymění svý nerozluštitelný kódy. Dokonalej obraz, napadne mě. Jenže pak, jako když vystřelí, se rackové do jednoho zvednou do vzduchu a frnknou pryč.

A právě v tu chvíli si poprvý uvědomím, že máma je jedním z nich. Odteď už napořád.