Spousta filmů, seriálů, ale ostatně i knih, které mě baví, je o snech. A teď nemyslím o snech jako nahodilých vizích, co zažíváme ve spánku, ale o snech jako aspiracích. Neustále se jim v životě vystavuju a následně všem těm cizím touhám a přáním mých imaginárních i skutečných přátel fandím, aby klaply. Jenže tak nějak jsem si vůbec neuvědomoval, že jsem vlastně ještě do nedávna sám vůbec žádné pořádné přání neměl.
Jasně - kdyby se mě před rokem nebo dvěma někdo zeptal, co je mým největším snem, pravděpodobně bych odpověděl něco ve smyslu, že chci být šťastný, zdravý a že chci, aby to tak měli i mí nejbližší. Jenže to není žádný sen. To je jen přirozená touha, nebo snad očekávání, aby všechno bylo v pořádku. Ale že bych měl nějaký čistě osobní Sen? To ne.
Včera večer mi ale došlo, že se to změnilo. A to přesně od té chvíle, co jsem vlastně náhodou začal psát tu svoji knihu. Od té doby jsem si už mockrát před spaním, kdy jedině mám na takové věci čas, představoval, že držím v ruce Dravce v papírové podobě, že je podepisuju svým kamarádům, že je vidím, jak je někdo mně neznámý čte, že mi na ně někdo sděluje svůj názor atd. atd. Zkrátka to tam všechno najednou bylo. Ani už nevím, jak dlouho to je, co jsem něco podobného zažil.
Nemohl jsem se pak tedy pozastavit nad tím, jak je něco takového vůbec možné. Jak to, že jsem doteď neměl pořádnou touhu něco skutečně dělat a něčemu se naplno věnovat? Přijde mi to zvláštní. Jako by mi něco chybělo a já to konečně našel. A nevadí mi ani, že mnoho jiných večerů nemůžu kvůli Dravcům a nejistotě z nich spát. Ale to je téma pro úplně jiný příspěvek.
Na závěr písničku. Ne snad proto, že by se její text nějak odrážel v tom, co jsem dnes napsal, ale je v ní úryvek projevu právě M. L. Kinga, což se hodí, aby to zakončení bylo stylové :)
Příspěvky
