V nedávné době se mě hned několik mých přátel ptalo, kdy bude knížka venku. Hrozně těžko se na to odpovídá. Proč?

Nevím, kdy ji dopíšu.
Nevím, jak dlouho budou trvat následné úpravy.
Nevím, zda bude mít nějaký nakladatel chuť knížku vydat.
Nevím, zda později přistoupím na možnost, že si zkusím knížku vydat svépomocí.
Nevím, zda se mi pomocí crowdfundingu podaří získat dost peněz.
Nevím, jak dlouho pak potrvá knížku zfinalizovat, vytisknout, doručit.

Té nejistoty je docela dost. Víte, co je ale na tom všem zajímavé? Že se tím vůbec nestresuju. Ani trochu.

Někdy začátkem září jsem si tak v hlavě počítal, jak dlouho při mém tempu 1-2 stránky denně bude trvat, než se dostanu na skutečný konec příběhu. Tak nějak bláhově jsem se skrze své odhady a výpočty dopracoval ke konci ledna.

Co na to moje já z konce listopadu? Že se nedivím Georgi R. R. Martinovi, že nový díl své fantasy série vždy po realistické rozvaze slíbí v uvěřitelném horizontu cca jednoho roku, a přesto tento termín už asi čtyřikrát nedodržel.

Dravci teď doplavali do jednadvacáté kapitoly. Skutečně se hýbu, to ano. Ani se prakticky nevracím k již napsanému - tedy přesně, jak jsem si předsevzal. Dokonce jsem překonal hranici 100.000 slov (momentálně už asi o dalších 6.000), ale zkrátka nechci konec ani trochu uspěchat.

Měl jsem roky na promýšlení rozjezdu, následně i prostředku a konec byla vždy jen taková mlha v dálce. Postupem času se zpřesňovala, úplný závěr jsem věděl od začátku, jenže došel sem k jeho branám až teď.

Těším se, až budu mít (třeba v březnu, ať nejsem úplně bláhový) dopsáno, dám si pár týdnů, možná i měsíců pauzu a pak budu jen škrtat, česat a hladit. Do té doby nám všem přeju jediné - ať v klidu zvládneme ten blázinec konce roku.

Malý dovětek na závěr - často sem na blog dávám písničky, které mě provází v daném období. Posledně to byli vynikající Wolf Alice (od vydání desky mě to nadšení stále nepustilo), tentokrát je to tahle severská balada od Loreen. Hate The Way I Love You. Už ten klip je skvělý. Shodou okolností takhle nějak vypadá i jistá scéna v knížce. Loreen mi při našem rozhovoru před pár lety přála s Dravci štěstí. Dokonce mě nakonec povídání objala a řekla, že si tak hezky dlouho nepopovídala. Proč to píšu? Tehdy jsem cítil, že mezi náma je skutečně zvláštní spojení. A tady se tak nějak ukazuje, proč tomu tak je.

1 komentářů
O knize Losos v kaluži jsem již psal. Kamarádka Markéta Lukášková už ji stačila minulý týden pokřtít a já mohl být díky její laskavosti u toho. Byl to první křest knížky, kterého jsem se kdy účastnil, a rozhodně to byla skvělá zkušenost.

Vzhledem k tomu, že Markéta má na Facebooku 2,2k přátel a 8,5k sledujících, její dosah s knihou na případné čtenáře byl od začátku velký. Vždyť i díky těmhle cifrám kniha vlastně vznikla, jak Markéta sama přiznává. Jeden pražský klub, který měla pro křest románu rezervovaný, byl proto hezky zaplněný. Autorka zkrátka měla koho zvát.

Z celého večera jsem odcházel ve skvělé náladě hned z několika důvodů (a alkohol mezi nimi nebyl). Jednak jsem měl pocit, že jsem obklopen zajímavými lidmi, kteří mají podobné zájmy (primárně literaturu) a druhak jsem poznal na vlastní kůži, jaké to asi je dojít do bodu, kdy máte v rukách svou knihu a můžete na ní lít šampaňské a potom jí i v té drahé kaluži pod sebou vymáchat. Část večera, kdy se dražily krásné ilustrace od Lady Brůnové, byla pak krásnou ukázkou lidského rozměru všech zúčastněných.

Jasně, není to moje knížka, takže veškeré mé pocity byly čistě zprostředkované, ale díky Markétě jsem jim nikdy nebyl blíž. Mám za autorku obří radost. Tím spíš, že se jí text povedl. Jelikož mám navíc knihu skoro přečtenou, v dohledné době se také nejspíš pokusím o recenzi.

Během večera a dlouhých rozhovorů s Nelou, spolužačkou z vejšky a jednou z mála skutečně zasvěcených o Dravcích z kaluží, jsem si uvědomil, že jestli někdy Dravci vyjdou, křest bude daleko skromnější. Nijak si na to nestěžuju. Jen konstatuju. Pro mě bude vítězstvím knihu vůbec dopsat. Závěrečná party už bude jen takový bonbónek.
0 komentářů
Jak vypadá každodenní psaní známých autorů? Tento článek to krásně shrnuje. Asi jsem ve fázi, kdy stále potřebuju nějaké potvrzení, že to, co dělám (a jak), není úplný nesmysl či ztráta času.

Nejvíc mě zaujal (a můj pocit ze psaní vyjádřil) Ernest Hemingway. Jediný rozdíl mezi námi je, že já nejradši píšu večer. Devátá večerní je moje ideální hodina. Teda počkat - další rozdíl je, že on je génius a já pravděpodobně jen grafoman. A co tedy říká Hemingway?

"You write until you come to a place where you still have your juice and know what will happen next and you stop and try to live through until the next day when you hit it again. You have started at six in the morning, say, and may go on until noon or be through before that.
When you stop you are as empty, and at the same time never empty but filling, as when you have made love to someone you love. Nothing can hurt you, nothing can happen, nothing means anything until the next day when you do it again. It is the wait until the next day that is hard to get through."

Zbytek naleznete na odkazu: http://jamesclear.com/daily-routines-writers. Parádní čtení takhle na konec propršeného víkendu.
0 komentářů
Poslední zářijový den nemohl být o nic hezčí. Bylo teplo jako na jaře, celý den svítilo slunce, jako by nemělo pro jednou zajít, a já jsem po dlouhé době nenapsal ani řádku. To ale nevadí, chtěl jsem si tu pohodu užít naplno a dnes jsem vše dohnal. Před chvílí jsem dopsal kapitolu číslo 17.

Poprvé za poslední skoro čtyři roky mám pocit, že se skutečně blížím k cíli. Ještě cca pět kapitol a příběh o Adamovi, co neví o dost víc, než by měl, bude u konce. Skoro mě až děsí, co budu dělat, až (jestli) to celé bude nějak za mnou. Jak se budu loučit s tím, co mě poslední roky denně provází během většiny dne a vždy před spaním?

Na prvních věcech je krásné, že jsou první. Že je nemůžete srovnávat s tím, co bylo před nimi. Tahle neopakovatelnost je ale na nich zároveň trochu smutná. V mém případě už nikdy nebude žádná jiná "první kniha". Je to takhle. Dravci z kaluží.

Ten název si asi skutečně nechám. Markéta má svého Lososa v kaluži (už se těším na křest) a já budu mít své Dravce. Perfektní rovnováha. Beztak si nedělám žádné iluze, že by z té knihy měl být nějaký bestseller.

Zrovna v týdnu se mě ptala kamarádka: "O čem ta tvá kniha vlastně je?" Nechtěl jsem vyzrazovat příběh, takže jediné, co jsem jí byl schopný odpovědět, bylo, že "nepůjde o klasickou knížku, kterou nemůžeš odložit, protože její příběh je nějak neodolatelně napínavej." A v dnešním tržním prostředí, kdy jde u knížek asi především o tuhle vlastnost, tak bude hledat čtenáře jen těžko.

Mně to ale nevadí.

Psaní je pro mě únik, terapie a pohroma zároveň. A z podstaty tak už svou úlohu Dravci roky plní. Přesto možná zkusím zformulovat anotaci. Stále se totiž připravuju na moment, kdy text přece jen zkusím některým nakladatelstvím poskytnout, a mohla by se tudíž hodit.

Definuje nás pouze to, co o sobě víme, nebo i to, co už jsme dávno ze svých vzpomínek vytlačili, abychom nepřišli o rozum?

Adam je student vysoké školy, který žije poklidný život v jihočeském městě. Svou existenci svému okolí nedává příliš najevo a ze světa samoty jej nečekaně vyvede až mladá harfistka, která před jeho očima zkolabuje přímo na jevišti během zahajovacího koncertu v Kaplického Rejnokovi. Ve stejnou dobu se ve městě objeví také záhadná bezedná jáma o velikosti menšího parku. Adam, plný rozporuplných pocitů, tuší, že mezi jednotlivými událostmi musí být spojitost. Nervozitu v něm přiživuje i skutečnost, že si sám z oné noci téměř nic nepamatuje. Spojuje se proto s mladou hudebnicí, aby se následně vydali na cestu za poznáním pravdy, která se za vším rýsuje jako stín pochybností. Oba však záhy zjišťují, že podobný výlet je zavedl do míst tak opuštěných, že z nich už možná není návratu..

Ať už to zní jakkoliv, lepší rovnováhu mezi obecným a konkrétním najít neumím.

Poslední myšlenka, kterou si tady pro budoucí potřeby chci uchovat, je skutečnost, že jsem si nedávno četl první příspěvky tady na blogu a musel jsem se u toho nervózně usmívat. Mé o čtyři roky mladší já bylo tak naivní! A naivní jsem stále, jen jinak. A až si tohle budu číst zase za pár let, budu si říkat, že mě trápily věci, které možná byly úplně nepodstatné. To ale nevadí. Důležité je, že moje současné já je s Dravci divně spokojené. Sice bude třeba přepsat úvod, protože se úplně neshoduje se stylem, ke kterému jsem za posledních pět měsíců došel, ale už se na tuhle práci vlastně těším.

Jako poslední přikládám písničku, která mě poslední dny provází. Nová deska Wolf Alice stojí za to. Poslechnětě si ji. A mějte krásný podzim.



0 komentářů
Jsou to přesně dva měsíce od posledního updatu, který se týkal přibývání textu. Uvědomuju si, že tohle šermování s ciframi prakticky o ničem nevypovídá (úplně krásně se může stát, že se jednoho dne probudím a rozhodnu se smazat posledních několik kapitol), přesto nemám nic jiného, čím bych vám mohl ilustrovat, že se hýbu. Dopředu.

Co se za tu dobu tedy změnilo? K mé radosti přibylo přes padesát (normo)stran textu. Momentálně jich je dohromady 253,17, což je takové roztomilé číslo. Aktuálně se pohybuji v kapitole číslo 17.

A kam se zatím posunul příběh? Do závěrečné třetiny. Tak nějak se mi zdá, že to bude chtít ještě cca stovku stránek, než se kruh uzavře, ale to už se mi po těch letech jeví celkem reálně. A pak už se bude jen škrtat, česat a hladit.

Momentálně se mi daří denně napsat stránku. Nezdá se to moc, jenže tímhle tempem bych za tři měsíce mohl mít (čistě teoreticky) první načrtnutou verzi. Takovou hrubou, neotesanou. Vzhledem k tomu, kolik mám jinak práce a kolik času mi zabírá sedmiměsíční štěně vipeta, mi to přijde jako světelná rychlost. Samozřejmě neustále upravuju stávající text, ale zároveň se držím svého předsevzetí jít stále dopředu. Musím říct, že nic lepšího jsem si ani předsevzít nemohl.

Teď tedy vzhůru do podzimu. Přežijte ho ve zdraví.

0 komentářů
Přijde mi skoro až trapně vtipné, že už čtvrté léto za sebou jsem si dal stejný slib, a počtvrté jsem ho nedodržel.

Mluvím samozřejmě o dopsání Dravců, protože jsem si před létem, které mám vždy volné, předsevzal, že teď už tu knížku stoprocentně dopíšu.

Nedopsal jsem.

Pozitivní však zůstává, že jsem dokončil čtyři nové kapitoly, ve starších kapitolách udělal spoustu nutných zásahů a v ději se posunul jako nikdy před tím. Momentálně píšu kapitolu číslo 16. Vše šlo tak rychle, že se mi dokonce v průběhu letních měsíců stávalo, že jsem si musel dát na pár dní pauzu, protože jsem neměl dostatečně promyšlené, jak dál. A to mám za sebou už i období, kdy jsem měsíce jen přemýšlel a psal po troškách až poté. Najednou to bylo naopak. Naštěstí rámec příběhu znám už vlastně dva roky téměř do posledního detailu, takže to zas tak strašné nebylo.

Hlavu mi daleko víc momentálně motá jiná věc. Markéta Lukášková, spolužačka ze školky a gymplu a zároveň také jedna z nejvýraznějších opinion leaderů na Facebooku,  napsala knihu. Brzo ji vydá a jmenuje se Losos v kaluži.

Markétě knížku neskutečně přeju (a zároveň si nadávám, že se s tím pachtím už tak dlouho, když mě dokázala tak snadno předstihnout), ale zároveň si nemůžu pomoct a dokola přemýšlím nad tím, že nevyhnutelně budu muset změnit název knížky.

Není to tak dávno, co jsem tu milou hrstku čtenářů blogu informoval, že uvažuji o změně názvu na Dravci z klecí. Jenže - této variantě trochu chybí cosi z té konsonantické údernosti původního titulu. Jsem tak před nelehkými úvahami, jak se ten Adamův příběh bude vlastně jmenovat.

Název knížky mi přesto přijde jen jako takové pozlátko. Kdyby vše šlo shrnout do jména textu, nemusel bych knihu vůbec psát. Mohl bych ji z fleku pojmenovat třeba Uvozovky nahoře (první nápad při pohledu na editor blogu) a o knize by to vypovídalo skoro stejně jako Dravci z kaluží. Anebo prostě název nechám tak, jak je, a jednou si s Markétou budeme knížky porovnávat. Kdo ví.

Každopádně mi za 14 dní bude 29. Knihu jsem začal psát, když mi bylo 25. Ani na moment mě tehdy nenapadlo, že budu muset hodně bojovat, abych Dravce nechal doplout až do rukou čtenářů ještě před tím, než mi bude 30. Já vím, věk je jen číslo a na kvalitu textu to nemá vliv. Ale 30 zní tak hrozně vážně! To každý bude čekat něco vyspělého. Nebo alespoň vyspělejšího než od autora, jehož věk stále začíná dvojkou. A to je fakt vážný.

Jdu to radši zaspat. Přeji vám všem krásný zbytek léta.
2 komentářů
Sám si na svou otázku nedokážu odpovědět. Hotovo je přes 200 stran textu a momentálně začínám kapitolu číslo 14.

Nebýt Colours of Ostrava, mohl jsem koncem příštího týdne dopisovat jednu z posledních pěti kapitol, které mě ještě zhruba čekají. Na krátkou pauzu se přesto těším. A co pak? Jakmile poslední třetinu knihy dopíšu, čeká na mě nekonečné kolečko úprav a změn.

Cítím se zvláštně. Nikdy jsem v příběhu dál nedošel. První verzi jsem zavrhnul po cca 130 stranách a tady nic takového neplánuju.

Docela se těším na to, že po čtyřech letech budu usínat s pocitem, že mí hrdinové už mají svůj příběh za sebou :) a ještě víc se těším na to, že ho tentokrát prožijete s nimi vy.
0 komentářů
Napadlo mě takhle zkraje mé dvouměsíční dovolené, že se s vámi podělím o kousek toho, jak ta moje knížka vůbec vzniká. Tentokrát jen takový střípek. Vždy mě bavilo něco podobného číst, když o tom mluvili skuteční spisovatelé, tak třeba to zaujme i někoho z vás, koho baví sledovat vznik Dravců.

Jako první jsem vybral takovou spíš technickou, přesto pro mě hrozně šikovnou vychytávku. Dříve by mi asi přišla zvláštní, ale ona vlastně funguje naprosto skvěle - na mysli mám aplikaci Word pro smartphony, navíc ve spojení s cloudovým úložištěm.

Dost často se mi v minulosti stávalo, že jsem měl nějaký nápad, chtěl jsem něco do textu připsat, upravit nějakou pasáž, ale nebyl jsem zrovna u počítače. Což je skoro pořád. Většinou jsem si pak psal poznámky do telefonu a ty později zase přepisoval. Psát to ale rovnou do textu, to je paráda. Až si říkám, proč jsem do toho nešel dřív :)

Využívám toho většinou před spaním, kdy mě toho z nějakýho důvodu napadá nejvíc. Ta jistota, že se to do rána z hlavy nevykouří, je k nezaplacení :) občas na to dojde i při cestování, venčení psa anebo v podstatě kdykoliv, kdy přijde nápad. K mému údivu jsem zjistil, že už mi takhle vzniklo pár celých stran. Ťukání do telefonu je sice pomalejší, přesto funkční. Určitě to proto doporučuju všem, kteří s tím zatím otálejí :)

A jak to s knihou teď vypadá? Před pár minutami jsem dopsal dvanáctou a rozepsal třináctou kapitolu. Sám se až divím, jak to jde. Kdy přijde nějaký z mých pověstných uzlů, kvůli kterým se nad tím vším trápím, aniž bych vlastně měl nějaký zvlášť velký důvod?

Text vzniká už čtvrtý rok. Za tu dobu se toho tolik změnilo - nová práce, nový pes, vlastní byt. Je to šílený. Myslel jsem, že psaní bude otázka maximálně jednoho roku. Že mi bude 26, když knížka najde svý první čtenáře. Za dva měsíce mi ale bude 29 a furt hotovo není. Teď ale.. je moje nasazení celkem velký. Až nečekaně. Tak si furt říkám.. Je tohle to léto, kdy Dravce dopíšu? Před tou třicítkou to musím stihnout. Musím! :)
0 komentářů
Pustina už mi ten blog drtí nějak dlouho, je třeba připsat pár slov, jak to vypadá s knihou. O ní přece tento blog píšu. Udělat rozhovor sám se sebou? Proč ne.

Píšete?
Ano.

Přibývá text nějakým normálním tempem, které nepřipomíná pouze přihazování pod kotel?
Pěkná otázka. Odpověď zní ano.

Můžete být konkrétnější?
Včera jsem překonal hranici 250.000 znaků. To je docela slušné!

Máte v plánu knihu někdy dopsat?
Nijak konkrétní plán to není, ale odpověď zní opět ano. Mám totiž ještě z minulého psaní připraveno pár desítek stran, které na své použití čekaly. Jsou to věci, které jsem psal v době, kdy jsem se k onomu bodu v příběhu stále jen přibližoval. Teď, sám sebe tím překvapuji, jsem se do něj dostal.

Jak se kniha dostane k čtenářům?
To by mě také zajímalo.

Máte nějakou další otázku sám pro sebe?
Možná jednu - nejsem už přepracovaný?

Asi ano. Ale pořád mě to baví :)
0 komentářů