Soundtrack roku 2019

By on


Vím, že je poslední dobou na blogu trochu ticho. Důvod je prostej - jsem ve fázi, kdy čekám, jak se pohnou věci ohledně knihy. Snažím se být tak trpělivý, jak jen to půjde, a mezitím dělám revize (poslední kolo, během kterého čistím, co jde).

Dnes mi ovšem došlo, že se blíží konec roku a že bych si sem na své soukromé odkladiště mohl přidat pár skladeb, které v uplynulých měsících doprovázely moje psaní. Navážu tak na loňský článek soundtrack mého jara, který si k mému překvapení do dnešního dne otevřelo hned několik stovek čtenářů.

Billie Eilish - i love you

Nedělá mi žádnej problém přiznat, že jsem z Billie Eilish docela hotovej. Od první písničky, kterou ve třinácti hodila na SoundCloud a já se k ní nějakou náhodou dostal, sleduju její cestu na vrchol americký hitparády a nepřestávám žasnout. Vybrat jednu písničku bylo strašně těžký. Billie má tolik skvělých (třeba nedávnou everything i wanted), že je skoro hřích sáhnout jen po jedný. Nakonec ale volím i love you. Je v ní totiž tolik uvěřitelných emocí, že to jednoho dojme. Rok 2019 byl podle mých soukromých měřítkem zkrátka rokem Billie. U ničeho jinýho se mi nepsalo tak dobře. A vlastně nejen to.


Caroline Polachek - Door

Jeden z mých přátel mi někdy v létě jen tak mezi řečí doporučil nějakou Caroline Polachek a její singl Door. A mně stačil jeden poslech, aby mě uhranula. Zásluhu na tom má i klip, kterej se dokonale vymyká všemu, co se v poslední době točí. Takhle nějak si představuju vizuální poezii. Každej jednotlivej obraz je totiž natolik krásnej, že by mohl fungovat i sám o sobě. Caroline mezitím stačila vydat celý album Pang a já vám ho vřele doporučuju. Čistej popovej art.


HAIM - Summer Girl

Pro ségry Haimovy mám slabost už roky. Zatím nevydaly skladbu, která by mě nebavila. Která by mě snad zklamala. Nic takovýho. Momentálně chystaj třetí album a všechny singly jsou perfektní. Já nakonec vybral ten první, letní pohodovku Summer Girl, která je tak nenápadná, že někdy občas zapomenete, že jste ji zrovna doposlouchali. Jindy si ji ale pustíte desetkrát za sebou a pořád nebudete mít dost. A stejně to mám i s Now I'm In It. 


Tei Shi - Even If It Hurts (feat. Blood Orange)

Skoro bych si tipnul, že jste o Tei Shi v životě neslyšeli. Pokud se ale pletu, jedině dobře! Tahle třicetiletá Newyorčanka s kanadsko-kolumbijskými kořeny si totiž pozornost posluchačů zaslouží. Její druhý album La Linda vyšlo jen před pár dny a všechno jsou to tak neuvěřitelně uhlazený a smyslný skladby, že se vám nebude chtít měnit album třeba celej večer v kuse. Singl Even If It Hurts evokuje devadesátkový r'n'b, ale zároveň zní víc než současně. Dejte jí šanci. 


Sasha Sloan - Smiling When I Die

Popsat, proč je Sasha Sloan tak výjimečná, půjde asi těžko. Na první poslech by se totiž mohlo zdát, že je to obyčejná písničkářka, co do světa vypouští smutný zamilovaný skladby, jakých jste za život slyšeli už mraky. Jenže ono si stačí pustit její poslední EP Self Portrait, zaposlouchat se od začátku do konce, a najednou vám dojde, že někdo takhle... autentickej už tu dlouho nebyl. Smiling When I Die, Older, Dancing With Your Ghost a mnoho dalších vás dostane do kolen. Alespoň já to tak měl.


Pár dalších:






Vše dohromady a ještě pár bonusů v playlistu:



0 komentářů
Štítky: , , , , , , , , , , ,

Povídka Sibérie vyšla v nové Partonymě

By on

Někdy na přelomu roku jsem do časopisu Partonyma poslal povídku na téma "červená knihovna a černá kronika". Měl jsem za to, že můj text Sibérie docela přesně odpovídal zadání.

A světe div se, ono to vyšlo. Doslova.

Přesně dneska jsem dostal zprávu, že nové číslo Partonymy dorazilo z tiskárny, a já jsem mezi otištěnými autory.

Co vám budu povídat, dojalo mě to. Když se člověk tak dlouho pokouší o psaní, každý podobný úspěch (pro zavedené autory možná rutinní) je obrovskou motivací.

Pokud vás tedy zajímá, o čem Sibérie je, číst můžete na tomto odkazu. Časopis je dostupný také ve vybraných kavárnách a knihovnách, jejichž seznam má čtvrtletník na svých stránkách.

Tímto Partonymě děkuji za důvěru! Moc si této příležitosti vážím.


0 komentářů
Štítky: , , ,

Kniha je hotová. Pokus druhý

By on

Když jsem posledně celýmu internetu oznamoval, že mám hotovou knížku, upřímně jsem tomu věřil, ale pravda to nebyla. Chce se mi opakovat stejnou chybu dvakrát?

Risknu to.

Dneska jsem totiž došel v revizích do samotnýho závěru. A dokonce i má nejzlatější betačtenářka Lenka už dočetla poslední stránky a předala mi poslední várku poznámek. Ono se tak opravdu zdá, že je hotovo. Hurá? Hurá! :)

Cítím se rozhodně jinak než před rokem, kdy jsem měl za to, že jsem skutečně u konce. Tehdy to byla zvláštní euforie. Zadostiučinění. Pocit, že jsem něco dokázal. Jenže po třinácti měsících, který jsem strávil nekonečnejma revizema, zažívám úplně něco jinýho - takový zvláštní prázdno.

Ono se totiž jednou musí s úpravama skončit. A nechat knížku jít dál. A i když vím, že pár posledních drobností budu ještě chvíli ladit, tentokrát jsou Dravci z kaluží už zřejmě ve stavu, kdy by se s nima dalo jít ven. A to je skutečně děsivý.

Ještě před rokem jsem to viděl růžově. Znáte to - všude se dočtete, že když budete dělat něco naplno, dáte do toho celý svý srdce, budete na sobě makat, tak to lidi poznaj a úspěch se dostaví sám. Pro ty kvanta hodin, který jsem do tý doby do knížky nalil, jsem tak nějak předpokládal, že si z ní všichni dřepnou na zadek. Že z ní ta snaha bude znát. A možná i byla. Ale pravdou je, že text potřeboval doladit.

A tohle ladění nakonec zabralo rok, během kterýho se román z 560 stran dostal na 358, aniž by zmizela jediná kapitola.

Vím, že nemá smysl tím někoho ohromovat, ale... k revizím jsem se snažil přistupoval fakt poctivě. V posledním roce to bylo tak 5 hodin práce za den. Ale i víc. Výjimkou nejsou dny, kdy jsem u textu proseděl třeba 10... 12 hodin. A o to většího zklamání se teď bojím. Proto ta prázdnota.

No, co říct na závěr. Snad jen tolik, že teď se přiblížila fáze, kdy už to prostě nebudu mít ve svý moci. Dravci odletěj a už bude jen na jejich okolí, jestli se jim podaří někde zahnízdit.

Strašně bych si to přál. Ale to už neovlivním. Tak mi držte palce. A děkuju, že jste to se mnou celou dobu vydrželi.
0 komentářů
Štítky: , ,

Před rokem jsem hlásal, že knížka je hotová. Není. Co se za tu dobu změnilo?

By on

Dneska je to přesně rok, co jsem celý blogosféře s velkou slávou oznamoval, že mám hotovou knížku. Tou dobou jsem napsal, že mě čekaj revize, že mám 517 stran a že zřejmě bude text spíš přibejvat než naopak. Měl jsem pravdu. A byla to chyba.

Po roce už vím, že jsem první kolo revizí vzal ze špatnýho konce. Příběh byl hotovej, napsanej, ale zároveň plnej zbytečností. A těch zbytečností jsem pak ještě dalších 40 stran připsal. Jednu chvíli měl text šílenej milion znaků. Potřeboval jsem poznat, že takhle to nepůjde, a pustil jsem se do novejch revizí. A pak do dalších. A pokaždý jsem měl pocit, že jsem tentokrát už jsem na tý správný cestě. Tušíte správně - ani v jednom případě tomu tak nebylo.

Ale všechno neni tak černý. Co jsem se za poslední roky naučil?

  • Když chcete napsat (a vydat) knížku, sami to nezvládnete - tohle možná zní banálně, ale je to tak. Já žil celou dobu odstřihnutej od myšlenky, že text bude před vydáním číst někdo cizí. Měl jsem za to, že píšu úplnej masterpiece, kterej nikdo jinej ani číst nemusí. Pak jsem ale docela náhodou narazil na stránku Odstartuje svoji knihu a její facebookovou skupinu a záhy jsem pochopil, že bez čtenářů a feedbacku od dalších nadšenců to nepůjde. Poprvé jsem poznal, co to znamená beta reading. A díky bohu za to :)
  • Revize maj text zeštíhlet, ne ho nacpat kremrolema - nadejchanej sníh, kudrlinky... to je přesně to, co jsem do textu během prvních revizí přidával, ale ničemu to nepomohlo. Je vtipný, že se mě furt někdo ptá, jestli mi není líto, že mi během současnejch revizí stránky naopak velkým tempem ubejvaj. A já vždycky říkám, že je to jedině dobře! Zbavuju se mrtvý váhy. V současnosti jsem už poslal na věčnost 140 normostran a to jsem neubral žádnou kapitolu, žádnej kus příběhu. Ten je furt stejnej, jen kompaktnější (aspoň bych si to rád myslel).
  • Méně je více - to souvisí s revizema. Mám rád lyrický věci, popisy, dojmy... Ale všeho moc škodí. A já najednou zjistil, že jsem schopnej na třech stránkách popisovat, jak Adam, hlavní hrdina knihy, někam jde. Bavilo mě to psát, bavilo mě to číst, ale pozorné beta čtenářky mě prostě upozornily, že to jde říct dvěma větama a výsledek bude stejnej. Jo, chvíli se člověk zdráhá umazat jedinou větu. A najednou jsem byl rád, že můžu mazat celý stránky balastu. Výsledek? Text se mi zdá fakt mnohem lepší.
  • Ich-forma sedí osobním příběhům mnohem víc než er-forma. Co si budem povídat - Dravci z kaluží jsou melodrama s několika málo postavama. A všechny události beztak celou dobu prožívá jen Adam. Dlouho jsem bojoval s uhlazenou er-formou, aby příběh měl odstup. Pak mi došlo, že to povaze mýho konkrétního příběhu nesedí. Celou knihu jsem se proto rozhodnul přepsat do ich-formy, dokonce je i naprosto nespisovná a já se teď cítím daleko svobodnějc než kdy jindy.
  • Člověk se nesmí nechat odradit - za poslední rok jsem měl tolikrát pocit, že jsem taková spisovatelská nicka, že to ani není hezký. Odmítání (zasloužený) ze strany nakladatelství, kritika od beta čtenářů, několik hroznejch bloků (nikdy jsem ani na den nepřestal na knize pracovat, ale jedna konkrétní část knihy mi nakonec vzala snad měsíc života). Závěr? Pokud člověk chce opravdu něčeho dosáhnout, pokud opravdu to vydání chce dotáhnout do konce, musí se obrnit obrovskou trpělivostí a bude si muset neustále připomínat, že není takovej zoufalec, jak se v některejch chvílích zdálo. Teprve pak se posune někam dál. Všechno to špatný totiž text určitě navedlo správným směrem. Ale co si budem - je to debut a celý se to teprve učím. Strašně mi v tomhle ohledu dodal energii rozhovor se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která svou první knihu psala deset let. Já už pět. Takže na tom pořád nejsem nijak zle :)
Co si popřát do dalšího roku s Dravcema? Řeknu sám sobě to, co často říkám svejm studentům: dream big. A třeba tak příští rok budu touhle dobou nadšeně psát, že knížka se blíží svýmu vydání. To by bylo boží :) Do tý doby vám všem přeju vše dobrý.
2 komentářů
Štítky: , , ,

Zpátky na stromy. Dravci ještě chvíli nikam nepoletí

By on



Skoro se tomu nechce věřit, ale klasickej blogovej příspěvek tu letos ještě nemám. Přitom je o čem psát. Dravce z kaluží potkalo pár velkých změn.

Ale popořadě. Loni v květnu jsem knížku dopsal. Pak dělal úpravy. Myslel jsem, že jsou to revize, ale nebyly. V září jsem zažil poprvý zklamání (chápu, že bylo zasloužený), protože text prostě nebyl připravenej na to, abych ho komukoliv nabízel. Bylo třeba se na to znovu podívat.

A tak přišlo další kolo revizí. Denně jsem se v tom pachtil spoustu hodin, teď v dubnu už jsem byl téměř na konci, ale furt jsem měl pocit, že úvod knížky nějak hapruje. Nedokázal jsem všechno říct tak, jak bych chtěl. Zdálo se mi to sterilní. Možná napsaný docela slušně, ale pořád mi to přišlo bez ksichtu.

Tak jsem založil novej soubor.... a ano, tušíte správně - začal psát znovu úplně od začátku. Jinak.

Není ale žádnej důvod k panice.

Dosavadní text mi totiž slouží jako kostra, spousta věcí zůstane stejná. Ale zkrátka jsem konečně našel tvar, kterej mi (zatím) hodně vyhovuje. A věřím tomu, že i obsah bude díky tomu mnohem lepší.

Jde to docela rychle. Po týdnu jsem už ve třetí kapitole, takže tuším, že tohle přepisování bude na cca dva měsíce. A pak? Poslední kolo revizí, definitivní a... Dravci konečně odejdou do světa. A já už teď tuším, že se to stane v mnohem větší vnitřní pohodě než kdykoliv do týhle doby.

Tak prosím o strpení. A zatím všem přeju krásný jaro.
1 komentářů
Štítky: , ,