Kdyby se mě někdo před rokem zeptal, zda jednou budu chtít napsat knihu, bez váhání mu odpovím, že jednoznačně "ano". Kdyby se mě ale ten stejný člověk v tu chvíli zeptal, zda mám nějakou představu, o čem budu psát, a především také jak, odpovědí bude jen zcela upřímné "nevím".

Momentální impuls pustit se do samostatné tvorby přišel v lednu letošního roku zcela nečekaně a to samo o sobě mě nakoplo do práce takovým způsobem, že jsem na čas opustil všechno ostatní, co mi do té doby přinášelo radost. Přestal sem cvičit, omezil jsem kontakt s okolním světem, nechal jsem si ujít několik pracovních příležitostí, a dokonce jsem se vzdal i svého několik let budovaného postupu v jedné firmě. Tam jsem si zajišťoval slušný přivýdělek a zároveň mi činnost v dané společnosti přinášela potěšení, o které jsem si myslel, že ho nemůže nic předčit. Pletl jsem se.

Na začátku šlo samotné psaní naprosto hladce. Přišlo mi, že píšu něco skutečně skvělého a mé zprvu nijak zvlášť velké sebevědomí sálající ze vznikajícího textu se den ode dne zvyšovalo. Jakmile jsem celému projektu ale začal obětovat stále více volna, a tím pádem se připravoval o vedlejší příjmy, dostalo mě to do úplně jiné situace, než v jaké jsem byl při prvním otevření Wordu. Najednou to celé začalo přerůstat v něco víc, najednou mě to vlastně stálo spoustu peněz, protože po psaní už mi na další činnost nezbývaly síly, a najednou to nebyla jen radost, ale i určitý závazek. To celé Dravce nějak poznamenalo.

Když už člověk jednou vykopne, očekává, že míč doletí hodně daleko a povede minimálně ke skórování. Jenže v tu chvíli se někde v hlavě začne klubat pochybnost, zda tohle původně nevinné dílko nepovede k pocitu provinilosti. Co když to nedopíšu? Co když je to vlastně celý obrovskej blábol? Co když ztrácím půdu pod nohama? Co když tenhle nápad nebude fungovat? A snad nejhorší z nich: Co když tady mrhám měsíce života?

Podobných otázek přišly snad stovky. Vynořují se hlavně při usínání, kdy si denně rekapituluji, co jsem dosud napsal a co chci zpracovat v nejbližší budoucnosti. Jediné, co mi při stavech úzkosti pomáhá, je rozsvítit lampičku a přečíst si náhodnou stránku z náhodné knížky z komínku u postele, abych se přesvědčil, že... je skutečně normální tři stránky rozebírat pokoj hlavního hrdiny; že se dá popsat mnoho stran i o zdánlivých banalitách, o kterých ale dobře víte, že mají svůj důvod a smysl; a hlavně že to, co píšu, se zas tak šíleně (především formálně) neliší od toho, co napsali jiní přede mnou (samozřejmě na zcela obecné rovině, nechci se nikým z mých oblíbenců srovnávat.)

Kam to všechno směřuje? Zřejmě k zbláznění. Člověk se vrhá po hlavě do míst, která vůbec nezná, ale samotný pád mu přijde děsně vzrušující. Každý okamžik, kdy se pohyb z důvodu různých překážek zpomalí, ho drtí jako věčnost, a nepřeje si pak nic jiného, aby se to celé zase rozběhlo a nějak se to smysluplně završilo. Zůstat viset by totiž byl ten nejhorší možný výsledek.