Cestování je velká zábava. To samo o sobě rozhodně není žádná novinka, já vím, ale přesto jsem se rozhodl o jednom mém výletu dát vědět všem těm internetům. Už dlouho jsem totiž nebyl tak nadšený.

Když se u mě v sobotu v poledne objevil kamarád, že pojedeme do Alp, nejdřív jsem se tomu jen zasmál. Teď? Do Alp? Vždyť to je tak daleko a já nemám žádný věci, nemám nic zařízenýho... Kein stress, povídá Tonda. Následně mi bylo vysvětleno, že to prej nebude žádnej problém. A opravdu nelhal.

V momentě, kdy jsem pochopil, že si kamarád fakt nedělá srandu, jsem si sbalil jedny starý šusťáky, mikinu, co jsem si odvezl ze ztrát a nálezů jednoho dětskýho tábora, kde jsem před pár lety dělal vedoucího, a mohlo se jet. Že jsem si klasicky zapomněl vzít kartáček na zuby, bylo ve výsledku úplně fuk. Důležitější byly úplně jiný věci.

Cesta po rakouských dálnicích utíkala velice svižně, v Linci jsme byli za ani ne dvě hodiny a za dalších pětačtyřicet minut už jsem poslouchal, jak kravám cinkaj zvonky na alpských stráních. Ta změna oproti normálu byla neskutečná.

Měli jste někdy po vystoupení z letadla takový ten pocit, že jste obelstili vesmír, když jste za hrozně krátkou dobu dorazili někam hrozně daleko? Takový to zpočátku až nepřirozený nadšení, že zažíváte něco, co by se vás vlastně nemělo týkat? Že je to všechno jedna velká náhoda? Přesně takový dojem jsem měl já.

Netušil jsem, že ani ne tři hodiny od mého bydliště můžu vidět tak úžasný kopce, jíst speckbrot, šplhat do strmých svahů a koukat se z jejich vrcholů na svět jako jeho Pán. Možná vám takový zážitek přijde úplně banální, ale já se tak dobře necítil už roky. Fyzický vypětí po čtyřhodinovým výšlapu a výlezu na Warscheneck se mi odměnilo tak dokonalým výhledem, že to bylo až nepřirozený.

Nikdy jsem neměl moc peněz. A ani naši ne. Cestování proto muselo počkat až do doby, kdy se o sebe postarám sám. Což je teď. A možná je to takhle dobře. Určitě bych podobný místo jako puberťák neocenil a spíš se ještě cítil dotčený, že po mně někdo vyžaduje náročnej pohyb. Teď jsem poprvý viděl svět z vršku Alp a bylo to mnohem lepší než lítání letadlem, nebo celá dovolená v Černý Hoře, která se mi najednou v porovnání s tímhle zdá k uzoufání fádní.

V průběhu nečekanýho výletu jsem neustále s nadšením Japonce v Krumau fotil, co se dalo, občas jsem se nechal vyfotit zbytkem party a teď, když se na to dívám, mám pocit, že obrázky se mnou musely vzniknout před modrým plátnem, co používaj filmaři na počítačový triky. Až tak mi to přijde nemožný. 

V údolí lemovaným Totes Gebirge jsem ve výsledku strávil jen víkend, takže jsem se po návratu zase rychle přepnul do běžný reality. Už teď ale vím, že se na stejný místo jednoho dne vrátím. Šumava je krásná, Čechy jsou krásné, ale před Alpama člověk musí jednoduše smeknout. To je úplně jiná liga. A přesně tuhle ligu chci odteď kopat.