Před rokem jsem hlásal, že knížka je hotová. Není. Co se za tu dobu změnilo?

By on

Dneska je to přesně rok, co jsem celý blogosféře s velkou slávou oznamoval, že mám hotovou knížku. Tou dobou jsem napsal, že mě čekaj revize, že mám 517 stran a že zřejmě bude text spíš přibejvat než naopak. Měl jsem pravdu. A byla to chyba.

Po roce už vím, že jsem první kolo revizí vzal ze špatnýho konce. Příběh byl hotovej, napsanej, ale zároveň plnej zbytečností. A těch zbytečností jsem pak ještě dalších 40 stran připsal. Jednu chvíli měl text šílenej milion znaků. Potřeboval jsem poznat, že takhle to nepůjde, a pustil jsem se do novejch revizí. A pak do dalších. A pokaždý jsem měl pocit, že jsem tentokrát už jsem na tý správný cestě. Tušíte správně - ani v jednom případě tomu tak nebylo.

Ale všechno neni tak černý. Co jsem se za poslední roky naučil?

  • Když chcete napsat (a vydat) knížku, sami to nezvládnete - tohle možná zní banálně, ale je to tak. Já žil celou dobu odstřihnutej od myšlenky, že text bude před vydáním číst někdo cizí. Měl jsem za to, že píšu úplnej masterpiece, kterej nikdo jinej ani číst nemusí. Pak jsem ale docela náhodou narazil na stránku Odstartuje svoji knihu a její facebookovou skupinu a záhy jsem pochopil, že bez čtenářů a feedbacku od dalších nadšenců to nepůjde. Poprvé jsem poznal, co to znamená beta reading. A díky bohu za to :)
  • Revize maj text zeštíhlet, ne ho nacpat kremrolema - nadejchanej sníh, kudrlinky... to je přesně to, co jsem do textu během prvních revizí přidával, ale ničemu to nepomohlo. Je vtipný, že se mě furt někdo ptá, jestli mi není líto, že mi během současnejch revizí stránky naopak velkým tempem ubejvaj. A já vždycky říkám, že je to jedině dobře! Zbavuju se mrtvý váhy. V současnosti jsem už poslal na věčnost 140 normostran a to jsem neubral žádnou kapitolu, žádnej kus příběhu. Ten je furt stejnej, jen kompaktnější (aspoň bych si to rád myslel).
  • Méně je více - to souvisí s revizema. Mám rád lyrický věci, popisy, dojmy... Ale všeho moc škodí. A já najednou zjistil, že jsem schopnej na třech stránkách popisovat, jak Adam, hlavní hrdina knihy, někam jde. Bavilo mě to psát, bavilo mě to číst, ale pozorné beta čtenářky mě prostě upozornily, že to jde říct dvěma větama a výsledek bude stejnej. Jo, chvíli se člověk zdráhá umazat jedinou větu. A najednou jsem byl rád, že můžu mazat celý stránky balastu. Výsledek? Text se mi zdá fakt mnohem lepší.
  • Ich-forma sedí osobním příběhům mnohem víc než er-forma. Co si budem povídat - Dravci z kaluží jsou melodrama s několika málo postavama. A všechny události beztak celou dobu prožívá jen Adam. Dlouho jsem bojoval s uhlazenou er-formou, aby příběh měl odstup. Pak mi došlo, že to povaze mýho konkrétního příběhu nesedí. Celou knihu jsem se proto rozhodnul přepsat do ich-formy, dokonce je i naprosto nespisovná a já se teď cítím daleko svobodnějc než kdy jindy.
  • Člověk se nesmí nechat odradit - za poslední rok jsem měl tolikrát pocit, že jsem taková spisovatelská nicka, že to ani není hezký. Odmítání (zasloužený) ze strany nakladatelství, kritika od beta čtenářů, několik hroznejch bloků (nikdy jsem ani na den nepřestal na knize pracovat, ale jedna konkrétní část knihy mi nakonec vzala snad měsíc života). Závěr? Pokud člověk chce opravdu něčeho dosáhnout, pokud opravdu to vydání chce dotáhnout do konce, musí se obrnit obrovskou trpělivostí a bude si muset neustále připomínat, že není takovej zoufalec, jak se v některejch chvílích zdálo. Teprve pak se posune někam dál. Všechno to špatný totiž text určitě navedlo správným směrem. Ale co si budem - je to debut a celý se to teprve učím. Strašně mi v tomhle ohledu dodal energii rozhovor se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která svou první knihu psala deset let. Já už pět. Takže na tom pořád nejsem nijak zle :)
Co si popřát do dalšího roku s Dravcema? Řeknu sám sobě to, co často říkám svejm studentům: dream big. A třeba tak příští rok budu touhle dobou nadšeně psát, že knížka se blíží svýmu vydání. To by bylo boží :) Do tý doby vám všem přeju vše dobrý.
2 komentářů
Štítky: , , ,

Zpátky na stromy. Dravci ještě chvíli nikam nepoletí

By on



Skoro se tomu nechce věřit, ale klasickej blogovej příspěvek tu letos ještě nemám. Přitom je o čem psát. Dravce z kaluží potkalo pár velkých změn.

Ale popořadě. Loni v květnu jsem knížku dopsal. Pak dělal úpravy. Myslel jsem, že jsou to revize, ale nebyly. V září jsem zažil poprvý zklamání (chápu, že bylo zasloužený), protože text prostě nebyl připravenej na to, abych ho komukoliv nabízel. Bylo třeba se na to znovu podívat.

A tak přišlo další kolo revizí. Denně jsem se v tom pachtil spoustu hodin, teď v dubnu už jsem byl téměř na konci, ale furt jsem měl pocit, že úvod knížky nějak hapruje. Nedokázal jsem všechno říct tak, jak bych chtěl. Zdálo se mi to sterilní. Možná napsaný docela slušně, ale pořád mi to přišlo bez ksichtu.

Tak jsem založil novej soubor.... a ano, tušíte správně - začal psát znovu úplně od začátku. Jinak.

Není ale žádnej důvod k panice.

Dosavadní text mi totiž slouží jako kostra, spousta věcí zůstane stejná. Ale zkrátka jsem konečně našel tvar, kterej mi (zatím) hodně vyhovuje. A věřím tomu, že i obsah bude díky tomu mnohem lepší.

Jde to docela rychle. Po týdnu jsem už ve třetí kapitole, takže tuším, že tohle přepisování bude na cca dva měsíce. A pak? Poslední kolo revizí, definitivní a... Dravci konečně odejdou do světa. A já už teď tuším, že se to stane v mnohem větší vnitřní pohodě než kdykoliv do týhle doby.

Tak prosím o strpení. A zatím všem přeju krásný jaro.
1 komentářů
Štítky: , ,

Návrat do reality

By on

Tak jo, na začátku května jsem psal, že je knížka hotová. Vnitřně jsem věděl, že je knížka dopsaná, ale o hotovosti nemohla být řeč. To je teď víc než jasný.

Po čtyřech měsících revizí jsem došel do bodu, kdy jsem si řekl - hele, teď bych to možná mohl zkusit nabídnout prvnímu vydavatelství.

Měl jsem strach, ale nakonec jsem se k tomu opravdu odhodlal.

Po 14 dnech přišla zamítavá odpověď.

Ok, ukousl jsem si moc velký sousto. Tak zkusíme jiný nakladatelství. Taky velký, ale možná budu mít víc štěstí.

Přišla druhá zamítavá odpověď.

Všichni, co píšou a chtěj vydat knížku, by vám řekli, že mám vlastně štěstí - že jsem vůbec dostal odpověď.

Ano, mám štěstí. Nepopírám. Jenže - já bych jaksi chtěl tu odpověď opačnou.

Druhé vydavatelství bylo naštěstí tak hodné, že mi přidalo pár rad, co by šlo vylepšit. A dokonce mi slíbili, že až text upravím, že se na něj znovu podívají. Neznamená to, že knížku vydaj, ale že jí daj ve čtení druhou šanci. A to je od nich úplně skvělý.

Tak jsem teda začal s novým kolem revizí. A co se stalo? Zjistil jsem, že text byl fakt zoufalej. Ukecanej, dlouhej, bez spádu.

Nebudu lhát - to zjištění bolelo.

Bolelo i druhý zjištění, a sice že musím přepsat celej úvod, protože prostě nefungoval.

Momentálně už mám čtvrtou verzi úvodu. Teprve dnes (ležím v tom cca měsíc a půl) jsem si řekl, že můžu jít k dalším kapitolám. A to je taky malej dílčí úspěch.

Jaký je tedy závěr?

Kniha v dohledné době nevyjde. Protože prostě není hotová. Ani se k tomu vlastně neblíží.

Ale aby tohle nebyla jen samá deprese - zkrácením už jsem se zbavil v tuhle chvíli přes 30 stran. To je skvělej start. Druhá dobrá věc je, že mám z textu teď fakt lepší pocit. Jdu prostě k věci. Neokecávám nepodstatnosti, zbavuju se zbytečnějch pasáží, škrtám celý narativní odbočky.

Jo, někam se sunu. Ale výsledek je ještě nejistější než v minulosti.

Zkusím se z toho nezbláznit. A vy mi držte palce. Bude to pro mě moc znamenat. <3
0 komentářů
Štítky: , , , , , , , , , ,

Finále

By on

Je to skoro neuvěřitelný, ale od prvních naivních příspěvků tady na blogu, kde jsem byl schopný napsat článek i o tom, že jsem nic nenapsal, jsem se dostal do fáze, kdy je prakticky hotovo.

Asi bych měl zažívat pocity úlevy, zadostiučinění, radosti. Jenže to tak není. To, co mi hlavou běhá v posledních týdnech nejčastěji, jsou pochyby. Takový hluboký, nekonečný rozpravy sebe samýho nad tím, zda cokoliv z toho, o co jsem se tu poslední roky snažil, mělo smysl.

Od počátku jsem věděl, že nepíšu knížku, se kterou bych chtěl bořit žebříčky prodejnosti. Kdybych měl použít hudební analogii, o své knize jsem vždy přemýšlel jako o takovém indie albu pro nadšence daného žánru. A tím je... pseudointelektuální román s lehce surrealistickými prvky.

Často v souvislosti se svým psaním myslím na Murakamiho. Nechci se k němu ani v nejmenším přirovnávat (ovšem stejně jako já tušíte, že to právě teď udělám), ale jednu věc máme společnou. Těžko se mi v několika větách popisuje, co jsem to vlastně napsal. Stejně jako bych vám těžko v pár větách řekl, o čem je Kronika ptáčka na klíček. Knížka o klukovi, kterýmu se ztratí kočka a tak trochu i manželka, a tak si často povídá se sousedovic holkou, co místo toho, aby chodila do školy, kouří na zahradě cigarety? Jo, má to skoro 800 stran a přesnější bejt nedokážu. A stejně tak jsou na tom i Dravci z kaluží.

Když ale knížku chcete nabídnout nakladatelství, je to trochu problém. A pochopitelně nejde jen o to, jak ve stručnosti vyjádřit, o čem těch mých 550 stran textu je. Daleko důležitější (a také pro mě téměř depresivní) je otázka, zda cokoliv z toho, co jsem napsal, má co říct. Zda to má všechno, co by měla knížka mít. Zda to má svý potenciální čtenáře. Zda si tady jen roky na něco nehraju, nemluvím a napíšu o tom, aby ve výsledku přišla ze všech nakladatelství zamítavá odpověď (pokud vůbec nějaká) a tím celý příběh o knížce skončí.

Věřím, že tohle zažíval před svým debutem každej. Jenže.. já začínám čím dál silnějc cítit, že to celý dopadne tak, že knížku vydám nějakou svépomocí pro pár svých přátel, ti si ji hezky založí do knihovny a tím se kruh uzavře.

Nebyl bych první ani poslední. Některým se podaří uspět až s několikátým textem, ne s tím prvním či druhým. Svět se jim nezbořil. A stejně se nezboří ani mně. Jen kdyby tohle všechno dospělo k nějaký katarzi, asi by se mi líp spalo. To bych si přál. Tak snad. Nikdy jsem po ničem upřímnějc netoužil.
0 komentářů
Štítky: , , ,

Kniha začíná bejt hotovější

By on

Některá přídavná jména by se stupňovat neměla (zdravím prkenější podlahu, jediný příklad, který mě vždy napadne v hodinách češtiny), ale přesto jsem si tohle jazykové faux pas dovolil. Těch mých 517 stran zmaru (aktuálně rozrostlých na 531) se totiž začíná přibližovat tvaru, který se možná nebudu bát odeslat nakladatelství.

Oprava - kniha se začíná přibližovat tvaru, který se tolik nebudu bát odeslat nakladatelství. Od začátku května, kdy jsem text dopsal (a měl jsem naivně pocit, že je publikovatelný), jsem na Dravích už udělal tisíce změn (a to myslím nepřeháním) a další tisíce mám před sebou.

Dnes se mě uprostřed bazénu jedna slečna (která už bohužel nevím, jak se jmenuje, protože jsem s ní byl jen pár sekund před tím uprostřed věty seznámen) ptala, jak takové revize fungují. Zda ladím interpunkci a překlepy. A já pro tu otázku mám vlastně plné pochopení. Sám jsem taky dřív neměl moc povědomí o tom, co takové revize obnáší (a ještě více v minulosti jsem netušil, že jsou vůbec potřeba), tak se dnes pokusím tuhle fázi psaní knihy popsat i tady na blogu.

Revize v mém případě fungují tak, že si přečtu aktuální podobu textu (postupuji hezky od začátku) a pokusím se nerozplakat nad vlastní zoufalostí. Čím starší daný úsek je, tím strašnější mi obvykle připadá. Když tuhle fázi překonám, zaměřím se na to, co je třeba změnit či vhodně upravit. Bývá to hned několik věcí najednou - jazykový styl, způsob vyprávění a tempo, v jakém se ustálila druhá polovina knihy po určitém vypsání se (což je, aby toho nebylo málo, taky proces, který bohužel - a bohudík zároveň - nikdy nekončí). Kromě toho dochází i na změny v obsahu (občas si uvědomím nějaký logický nesoulad, občas zjistím, že stejnou myšlenku jsem zhmotnil už před pár stranami apod.).

Dost často také měním dialogy, aby lépe ubíhaly, aby byly uvěřitelné. Taky ubírám či měním metafory a další básnický prostředky (ty se zároveň snažím dát do souladu s určitou lyrickou motivikou, do níž knížku ladím). Snažím se myslet na syntax (neopakovat stejné typy vět, stejná schémata, podobné vztahy mezi větami) a samozřejmě i na bohaté lexikum. Určité míře opakování slov se člověk občas nevyhne, protože to prostě nejde, ale často mě snaha vyvarovat se nějakým výrazům donutí říkat věci úplně jinak, což není na škodu. Btw, návaznost a plynulost textu? To je kapitola sama pro sebe, ze které občas šílím.

Celý dohromady je to vlastně taková velká hra. Logicky a rozumově seskládat slova a věty tak, aby mě to bavilo psát i číst. Aby to bavilo číst i někoho jinýho. Jen tady je mým velkým postrachem skutečnost, že některý kapitoly jsem četl už cca 40x. Možná i víckrát. Prostě to tak musí bejt, ale po tolikerém čtení už mi ten text přijde tak špatnej, že se zoufalství exponenciálně množí. U jedný konkrétní části jsem se zaseknul na tři týdny (dosavadní rekord), kdy jsem zvažoval, zda to celé nezahodit. I to je důvod, proč jsem po třech měsících revizí pouze ve třetině knihy (a to je dělám denně, někdy i 4-5 hodin) a proč už se mi přestává zdát reálný, abych veškeré úpravy do konce léta (och, ty moje deadliny) stihnul.

Mimochodem - zajímalo by mě, nakolik vám tohle pitvání autorskýho procesu (to zní tak vzletně a vůbec ne samolibě, když se člověk sám nazve autorem!) ubírá ideály o psaní knížek. Já sám bych si rád myslel, že průměrný autor si prostě sedne, napíše nádhernou větu, odstavec, kapitolu, a těší se z dobře odvedené práce, kterou mu kazí jen občasné odchody múz. Jenže teď už je mi čím dál jasnější, že takhle to nefunguje. Z deníků různých spisovatelů (poslední roky můj oblíbený žánr) vyplývá, že první verze knihy jsou jen takové nástřely. Samozřejmě se tam objevují hezká místa (možná celá pásma hezkostí), jenže je třeba je dobře poslepovat, zalátat, sladit. Sám s tím teď každý den bojuji a snažím si uchovat zdravý rozum.

A jak píše Murakami v knížce Spisovatel jako povolání - tahle část je neskutečně pomalá, osamělá. Musím mu dát za pravdu. Ale on to člověk dělá rád, víte? I když to občas nedává žádný smysl.
0 komentářů
Štítky: , , , , ,

Kniha zdaleka není hotová

By on


Oukej, ten titulek je trochu clickbait. Beru. Přece jen jsem Dravce skutečně dopsal. Jenže... dopsal jsem jen první verzi. Hrubou. Neotesanou.

Co to v reálný řeči znamená? Že je to zatím takovej nehezkej nedonošenec, co ještě potřebuje šoupnout do inkubátoru a tam pěkně pomalu dopejkat. Doufám, že nakonec nebude muset skončit v babyboxu, ale to by bylo na samostatnej příspěvek.

Od doby, co jsem skutečně udělal tečku za poslední stránkou, uběhly dva týdny. Nejdřív jsem plánoval dát si od knihy na chvíli pauzu, ale pak mi něco došlo: odstup od prvních kapitol mám už teď tak velkej, že s revizema není na co čekat. Pustil jsem se tedy do toho a rychle se ukázalo, že to nebude úplně lehký. Takhle - lehký jsem si to nikdy nepředstavoval, ale myslel jsem, že můj postup s úpravama bude o něco lineárnější.

Vysvětlím.

Ač jsem před dvěma lety knížku začal psát od začátku (původních 150 stran jsem prostě uložil hluboko do šuplíku), část prvních kapitol jsem ve zlomcích přesto použil. Byly takovým odrazovým můstkem pro všechno, co jsem si za ty roky o knížce vysnil. Líp se mi od tý nuly znova začínalo. A pak jsem psal podle předsevzetí dál a dál a příliš se neohlížel za tím, co už vzniklo. Chyba. Až teď vidím, že začátek je výrazně nedokonalej (což je sám o sobě výraznej eufemismus).

V úvodních kapitolách je totiž zakonzervovaný moje naivní, čtyři a půl roku starý já, co tehdy začalo nadšeně sepisovat text, co se chtěl stát první knížkou. A je to na něm bohužel znát. Sice už je to přibližně pátá verze toho, k čemu jsem se kdysi chtěl dostat, z dnešního pohledu je to přesto málo.

V praxi to proto teď vypadá tak, že prakticky přepisuju celej začátek, aby odpovídal stylu, ke kterýmu jsem se za poslední rok intenzivního psaní dopracoval. To samozřejmě není žádná tragédie. Jen jsem si možná myslel, že za dva týdny strávených revizema zvládnu projít a učesat více než jen 30 stran z 530. Tohle je moje současný skóre. A zřejmě i rychlost, s jakou se budu teď pohybovat kupředu. Po revizích bych rád rukopis nabídl prvnímu nakladatelství a bylo by skvělý, kdyby byl text vyladěný. Ovšem teď to vypadá, že na něco takovýho si počkám o dost déle, než jsem předpokládal. Tak nějak už chápu, proč tahle fáze některým autorům trvá roky. Proč text pořád měnili, zdokonalovali. On je to totiž základ všeho.

Pointa? Napsat první knížku není zas tak těžký. To zvládne i průměrnej grafoman. Udělat z toho zmetka ale něco pořádnýho, to už je otázka obří píle a talentu. A nikdy jsem nepochyboval o tom, jestli ho mám, víc než teď.
0 komentářů
Štítky: , , , ,

Kniha je hotová

By on

Nebudu vám lhát, že jsem si tenhle moment dopředu nijak nepředstavoval. Měl jsem za to, že zavřít editor a říct si: "Jo, je hotovo," bude určitě zážitek. Popravdě? Vlastně vůbec nevím, co přesně cítím. Je toho docela dost najednou. Ale pěkně popořadě.

Je to skoro přesně rok, co jsem si říkal, že by byla hrozná škoda zahodit to, co jsem před více než čtyřma rokama rozjel. Tenkrát jsem měl sen o tom, že mýho strýce unáší banda mluvících opic a vězní ho v nikdy nepostaveném Rejnokovi od architekta Kaplického. Už dlouho jsem tou dobou věděl, že bych chtěl psát, ale teprve tohle byl ten impuls, který mě přinutil, abych skutečně začal. Chtěl jsem si jen zaznamenat ten sen, abych si ho mohl někdy v budoucnu připomenout.

Místo toho jsem ale tehdy rozepsal Dravce z kaluží.

Knížka nevznikala jednoduše. První měsíce jsem vlastně hrozně tápal. Psal jsem, formovaly se přede mnou postavy, výchozí situace, zápletka. Chybělo mi ale téma. To byl důvod, proč jsem se následující dva roky s knížkou trápil. Stačilo si ale v životě odžít pár zásadních věcí a téma najednou bylo naprosto jasný. Jen vám ho neřeknu. Je třeba ho objevit.

Když jsem pak prvních 150 stran textu smazal s tím, že začnu od znovu, zdálo se mi, že mám před sebou úkol, kterej bude nad moje síly. Motivací jít dál pro mě byla zejména jedna krátká vzpomínka: nebylo to tak dávno, co jsem šel kolem Malše a na lavičce seděla slečna, která si četla nějakou útlou knížku. Říkal jsem si - tyjo, tak já napíšu jako první taky nějakou krátkou knížku. Novelu. To bych mohl zvládnout, ne?

Ukázalo se, že stručnost mojí předností nebude. Knížka totiž narostla do rozměrů románu o více než 500 stranách. A to je mi jasný, že až začnu s revizema, bude textu spíš ještě přibejvat než naopak.

Co by se slušelo říct na závěr? Možná uvést na pravou míru tu úvodní vizi či sen o dopsání knížky: v době psaní tohohle příspěvku jsem editor totiž ještě nezavřel. Svítí mi tam sice slovo konec (to mimochodem smažu, protože každýmu normálnímu čtenáři přece dojde, že když je na poslední straně, že už toho víc nepřijde, ne?), ale pořád jsem se nepřinutil ten Word vypnout. Co kdyby náhodou.

Teď si dám minimálně měsíc pauzu. Chci si od textu odpočinout, načerpat nový síly, zajistit si trochu odstupu. A pak se na měsíce ponořím do revizí. Těch úprav bude samozřejmě třeba hodně. A občas mě to určitě bude štvát. Ale pořád mě může těšit jedna věc: kniha v první neotesané podobě už existuje. A kdyby nic jinýho, tohle tu po mně zbyde. Snad to bude stát za čtení.

Snad.

Prosím.

Doufejme.


0 komentářů
Štítky: , , , , , , ,