6 nejleších desek posledních měsíců

By on

Jak už je z mých příspěvků na blogu asi patrné, kromě psaní je mým druhým životním koníčkem hudba. A jelikož musicserver.cz, kam o ní píšu primárně, zrušil svůj blog, příspěvek s mými nejoblíbenějšími deskami posledních měsíců se hodí přesně sem. A teď už dost úvodních řečí, přejdou rovnou k věci.

Lenka Dusilová & Baromantika - V hodině smrti


Českou indiepopovou scénu považuju svým způsobem za mrtvou. Ano, je strašně jednoduché vyřknout takhle obecné tvrzení a urazit tím desítky zajímavých umělců, kteří se stále snaží prorazit a rozšířit svou hudbu mezi posluchače. Daří se to však jen absolutnímu minimu z nich, jelikož jim současné nastavení hudebního trhu zkrátka nepřeje. A to často i proto, že jsou buď tolik alternativní, že nemají příliš šanci udržet se naživu, nebo je jejich hudba příliš rigidní. Jedinou výjimkou, kterou je nádherné v průběhu posledních let sledovat, vidím v Lence Dusilové. Nejvíce profituje (kromě vlastního obřího talentu) díky svému obdivuhodnému citu na spolupracovníky.

Už poslední řadovka "Baromantika", již dala dohromady se skupinou hudebníků, kteří se tak nakonec i pojmenovali, byla obrovskou událostí. Civilní a zároveň poetické texty, které jsou schopny něco sdělit, jsou jedním ze strůjců jejího úspěchu. Tou další je akustická vyzrálost, s kterou Baromantika operuje. Tolik nápadů, odvážných momentů, a především pak vkusu v sobě nese jen málokterá současná deska. "V hodině smrti" v tomto navazuje na předešlé album a vše posouvá ještě dál. Už úvodní "Indiánka" s neuvěřitelnou silou smete všechno ostatní, co se v českém indiepopu urodilo právě od poslední Lenčiny desky, a místy dokonce připomíná cenami Grammy ověnčenou Imogen Heap (které Lenka shodou okolností před lety předskakovala na jejím pražském koncertě). Novinka jednoduše stojí za poslech a doufám, že tentokrát si vybojuje i cenu Apollo, která jí posledně utekla. Podobně živelné a procítěné spojení skutečných nástrojů a elektroniky v českém prostředí zkrátka nikdo jiný takto kvalitně nedělá.
Vydáno: 26.9.2014, Hodnocení: 9/10


Banks - Goddess


Zpěvačka Banks se s tím nepáře - její debut se jmenuje Bohyně, ačkoliv k ní má sama stále ještě daleko. Zdravé sebevědomí se přesto musí ocenit. Tím spíš, že na desce je snadné vystopovat spoustu skvělých momentů. Pokud máte rádi takový tu "smooth music", kdy skladby na albu nikam nespěchají, nevnucují se, a přesto dokáží skvěle navodit (třeba tvůrčí) atmosféru, pak "Goddess" je přesně albem pro vás. Banks má skvělý hlas, který podporuje spousta svěží elektroniky v pozadí. Sami si pusťte "This Is What If Feels Like", která povahu celého materiálu skvěle charakterizuje.
Vydáno: 5.9.2014, Hodnocení: 8/10


FKA Twigs - LP1


V současném popu a elektronické hudbě je velkým trendem vrstvení hlasových smyček a co možná nejabsurdnějších beatů. Ráda toho využívá třeba zpěvačka Grimes, které se FKA Twigs, další interpretka z mého seznamu, svým stylem velmi blíží. Přesto je mezi nimi mnoho rozdílů. Tam kde se Grimes obrací především do klubu, tam FKA Twigs vybírá to nejlepší ze soulu a r'n'b. Ovšem ne toho rádiového typu, ale nanejvýš osobní verze těchto stylů. Kupy elektroniky tomu všemu dodávají šmrnc a krystalický hlas samotné interpretky je přesně tím bodem, kvůli kterému se "LP1" vyplatí poslouchat. Uznávám ale, že pro někoho to bude (především na albových tracích) příliš divné sousto.
Vydáno: 12.8.2014, Hodnocení: 8/10


Clean Bandit - New Eyes


Clean Bandit je ostrovní čtveřice muzikantů, kteří se rádi věnují taneční elektronické muzice, ale zároveň mají rádi i klasiku a její nástroje. Není proto náhodou, že se v jejich písních hojně objevují housle nebo cello a také hudební odkazy na Mozarta či Dvořáka. Jejich texty často nejsou míněny vážně, což jejich produkci skvěle sedí. Nesnaží se strnule tvořit žádné ujaté umění, ale svou hudbou se vysloveně baví. Kromě toho se mi "New Eyes" osvědčilo jako vynikající album na běhání. Mnoho písní má totiž rychlejší tempo, nebo alespoň dostatečně svižné tempo na to, aby člověk z toho svého nevypadl. Zajímavý je i fakt, že si skupina své songy připravuje samo a že si na tracky zvou neznámé vokalisty, kteří si však pozornost více než zaslouží.
Vydáno: 2.6.2014, Hodnocení: 7/10


Coldplay - Ghost Stories


Honza Trávníček, můj kolega z webu musicserver.cz, poslední desku kapely Coldplay výstižně označil jako "krasosmutnění za Gwyneth Paltrow". Nejde s jeho formulací nesouhlasit. Rozchod tohoto po roky stabilního páru zasáhl všechny, kteří věřili na skutečnou lásku v šoubyznysu, a bylo by divné, kdyby se posmutnělá nálada vyhla i domovské skupině hlavního aktéra, zpěváka Chrise Martina. Poklidná, často minimalistická deska rozhodně nenabízí stadiónový zvuk jako poslední dvě položky jejich diskografie, ale díky tomu přináší zase nový pohled na tuto čtveřici muzikantů. Mezi nejlepší skladby řadím neuvěřitelně silnou "Midnight", která mi však na prvních poslechů přišla snad nejméně výraznou skladbou celé nahrávky. Nečekaný (a zároveň úplný) obrat nastal ve chvíli, kdy jsem se na píseň plně soustředil jedné letní noci. Tma, absolutní okolní ticho a slušná sluchátka udělaly své. Podobných kousků je na albu více, a možná proto se "Ghost Stories" brzo zařadilo mezi mé nejoblíbenější alba roku.
Vydáno: 19.5.2014, Hodnocení: 9/10


Foxes - Glorious


O zpěvačce Foxes jsem na svém blogu již jednou psal. Mladá Britka se snaží uspět v drsném popovém světě s jednoduchými skladbami, kterým však nechybí moderní produkce a hlavně také artikl, na nějž mnoho jejích kolegyň zapomíná - duše. Citlivé písničky často staví na písničkářském jádru, které však vždy rozpohybují citlivě vybrané beaty. Některé písničky jsou si možná až příliš podobné ("Holding Onto Heaven" x "Let Go For Tonight"), jiné ale zase tak vyčnívají("Youth", "Night Glo" či titulní "Glourious"), že vám ihned dojde, že se vám do ruky dostal skutečně vydařený debut. Zpěvačka se navíc nedávno představila i českému publiku (předskakovala Pharrellu Williamsovi na jeho koncertu v O2 areně), kde dokázala, že své písničky umí i zazpívat naživo. Sice reakce publika, které ji v drtivé většině případů vidělo poprvé, nebylo úplně ideální, ale snad to Foxes nezabrání v tom přijet znovu, nejlépe do nějakého menšího klubu, který by její osobité verzi popu slušel více.
Vydáno: 12.5.2014, Hodnocení: 8/10

 

Za pozornost ještě rozhodně stojí:


0 komentářů
Štítky: , , , , , , ,

Recenze: Honza Průša - Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná

By on

Knižní debut je krásná věc. Autor u něj má prakticky neomezený čas na přípravu, není svazován očekáváními okolí, nemusí se bát srovnávání s předešlou tvorbou a může se plnit soustředit na to, aby jeho poetika rozkvetla přesně tak, jak si to zřejmě celý život přál. Stejná je i prvotina Honzy Průši nazvaná mile zamotaně Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná.

U první Honzovy knížky je třeba hned na úvod zmínit, že jejím velkým plus, pro které má cenu ji číst, je přítomnost jednoznačně rozeznatelného autorského stylu. Pokud se alespoň trochu zajímáte o hudební publicistiku, jistě vám neunikly předešlé Honzovy texty - na webu musicserver.cz napsal dlouhou řadu skvělých recenzí, které svým formálně zkratkovitým, přesto obsahově výživným stylem dokázaly vystihnout podstatu mnoha hudebních děl. A s jeho knihou je to v tomto ohledu velmi podobné.

Svými krátkými dovětky a opakováním téhož jinými způsoby se Honzovi daří vystihnout nálady, které ve své útlé knížce chtěl zachytit. Spíše než o fabuli samotnou jde v Nulové pravděpodobnosti právě o vyjádření stavu mysli několika hlavních postav. Příběh několika mladých lidí, kteří bojují se svými démony, ukazuje jen nepatrný výřez jejich života, ale to není nijak na škodu. Honzova próza je totiž silně lyrizována, její styl rezonuje s civilním způsobem vyjadřování a míří přímo k problémům, na které pětadvacet kratičkých kapitol odkazuje.

V textu není těžké najít krásně vystavěné metafory nebo žánrové odbočky. Pokud o Nulové pravděpodobnosti budeme uvažovat jako o kratičké novele, najdeme tu několik úkroků k moderní poezii, klasickému povídkářství (vsuvka s Asimovou povídkou), či dialogické hře (hlavně díky absenci zbytečného vysvětlování okolností - např. jedna z posledních kapitol, jejímž obsahem jsou reakce okolí na Asimův osud).

Není nijak překvapivé, že kniha není nijak veselá. Svou potemnělou, samotářskou, nedůvěřivou atmosférou bude cílit spíše na to publikum, které se rádo zamyslí, aniž by se muselo bát, že jim autor bude předkládat nějaká řešení či že bude moralizovat. Nulová pravděpodobnost je hlavně výpovědí citlivého muže, který se nebojí znít pateticky či expresivně. Motiv jistého transcendentního zážitku a nereálna je pak tím pravým osvěžením, pro které text dokáže překvapit. Krásné ilustrace jsou také vítaným bonusem.

Jestli je knize možné něco vytknout, tak je to někdy až přílišná zkratkovitost. Některé momenty byly natolik pěkné (např. rozmluvy hlavní ženské postavy s andělem), že jich klidně mohlo být více. I jisté dějové zvraty mohly dostat více prostoru, aby důkladněji připravily body zlomu. Na to všechno má ale Honza ještě dost času v příštích textech. Doufejme, že nezůstane jen u této knihy. Jako autor prózy má totiž Honza Průša velký potenciál.

Číst - Zvážit - Nečíst

Honza Průša
Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná
Nakladatel: http://honzakitjaprusa.blogspot.cz/
ISBN: 978-80-260-5324-8
Popis: 1× kniha, 93 stran
Rok vydání: 2013 (1. vydání) 
______________________
Poznámka pod čarou: Tato kniha byla prvním důležitým impulzem pro mě samotného, abych začal psát. Honzu Průšu totiž znám již několik let jako svého kolegu z hudebního webu musicserver.cz. Verva, s jakou se dal do realizace svého projektu, pro mě byla (a stále je) velkou motivací. Když si spisovatelský sen splnil on, jistě je to dosažitelné i pro kohokoliv jiného, kdo je do psaní zapálený. To znamená, že teoretickou šanci mám i já. Díky, Honzo!
0 komentářů
Štítky: , , ,

Dva týdny. Tolik času by mi mělo stačit

By on

Deadline nemusí být špatná věc. Tak nějak tuším, že tahle doba mi bude stačit na to, abych dokončil revizi první kapitoly, kterou provádím už asi 3 týdny. Pak jsem první kapitolu ve své hrubé podobě vystavím a... uvidíme, co se stane.

Mám toho na srdci víc, ale o tom snad brzy. Chtěl bych napsat dvě recenze, věnovat se tu trochu i hudbě a pak psát a psát. Jako ostatně každý den .)

A proč dva týdny? Může za to tahle písnička. 

0 komentářů
Štítky: ,

Kaluže bez dravců

By on

Dnešek měl být dnem, kdy jsem se s vámi chtěl trochu s obavami, trochu s nadšením podělit o první kapitolu Dravců. Přál jsem si ukázat vám úvodní část příběhu, představit vám tak hlavní postavu a přestat chvíli psát o tom, že píšu, ale předložit i něco konkrétného. Jak ale vidíte, nakonec to nedopadlo. Přesto bych se na tom pokusil najít něco pozitivního.

Předně je fajn, že vznikl prostor pro to popsat vám trochu toho mého trápení a probudit blog z pozdně letního spánku. Zformulovat problém pomocí slov je přece první částí řešení, že?

Věc se má tak, že v posledních týdnech jsem neustále přepracovával text do podoby, která se bude blížit mému pozměněnému směru. Neustále se ale mi nedaří můj vnitřní pocit, mojí představu, přenést do podoby slov, vět a odstavců. Něco chybí, něco přebývá, něco stále pokulhává. Při svých úpravách jsem poprvé dokonce smazal celou stranu textu. Dlouho jsem ji opečovával, snažil se jí postavit na nohy,  ale ve výsledku vždycky padla na pusu a já už neměl sílu jí zvedat. Tak nějak tuším, že částí, které potká stejný osud, se brzy najde víc.

Další změnou je, že jsem začal upravovat text nelineárně. Skáču od kapitoly ke kapitole (i to má své plusy, výsledek není tak chaotický, jak to zní) a snažím se vychytávat mouchy. Jenže čím víc se k jistým částem vracím, tím víc je nemám rád. Jsou úseky, které už jsem četl bez nadsázky třeba třicetkrát. Čtyřicetkrát. Možná i vícekrát. A zkrátka už tam nevidím nic dobrého. Jako kdyby to ztratilo veškerý šmrnc, jako kdyby tam vlastně ani nikdy nebyl... Tyhle trapné sebemrskačské myšlenky jsem se rozhodl ukončit právě tím, že (obloukem se v čase vracíme k prvnímu odstavci) vám poskytnu první kapitolu a poprosím vás o feedback. Dal jsem si v souvislosti s tím jediný úkol: kapitolu číslo 1 si před vyvěšením na blog přečíst v celku, bez upravování, bez zásahů do textu. To abych měl jistotu, že tam nejsou nějaké velké chyby.

Vydrželo mi to dvě stránky.

Pak to sklouzlo ke klasickému kolečku oprav a úprav a dopadlo to tak, že i poslední část, kterou jsem měl rád, najednou i bez zásahů nemůžu vidět. Červenec byl fajn v tom, že jsem s textem hodně pohnul. Byl klid, energie. Teď zase pracuju, a i když mi myšlenky na Dravci zabírají každou chvíli volna, odpoledne a večer už je mozek unavenej a nejde to tak, jak bych si to přál. Výsledkem tedy je, že můj plán nabídnout vám kus textu k přečtení, se celý rozpadá.

Vidíte, chtěl jsem na aktuální situaci hledat něco pozitivního, ale vlastně se mi to nepodařilo. Kdo ví, třeba tahle nálada vyústí v něco, co textu zásadně pomůže. A třeba taky ne. Jediná dobrá věc je, že jsem se z toho alespoň trochu vypsal. Teď už mi nezbývá než doufat, že moje budoucí já, co mu vedle postele leží Dravci v knižní podobě, se při čtení tohodle postu nostalgicky/povzneseně usmívá a kroutí hlavou, jak mohlo někdy něco takovýho na blog napsat, když to nakonec všechno dobře dopadlo.

Vždyť já asi ještě stále věřím na happy endy.

2 komentářů
Štítky: , , ,

Zápletka sem, zápletka tam

By on

Dneska celý večer přemýšlím nad tím, jak zřejmě tvoří papírovej spisovatel svojí knížku. Díky nedávno přečteným deníkům Virginie Wollf si to představuju asi takhle: v hlavě se mu urodí nápad, začne si k němu dělat poznámky, náčrtky, formuje si v hlavě zápletku, postavy a vlastně celý syžet. Pak začne skutečně psát. Samozřejmě ho při realizaci místy napadne původní záměr trochu upravit, ale z naplánované cesty jen tak neuhne. Zní to logicky, ne?

Byl jsem toho názoru, že já to budu mít úplně stejně. Jenže - tak nějak sem přeskočil tu úvodní část plánování. Jak už jsem na blogu jednou psal, Dravce jsem začal sepisovat poté, co jsem měl jakýsi šílený sen, který jsem si chtěl písemně zaznamenat. Jenže pak se mi v hlavě zrodila celá nová zápletka, záznam snu jsem pustil k vodě a začal jsem se pokoušet o skutečné psaní. Sám sebe jsem hodil přes palubu přímo do moře. Prvně se ustálila forma, s nějakým odstupem mi i došlo, jaké vlastnosti vlastně bude mít hlavní postava, a poté jsem už jen přidával další a další scény a rozhovory. Tak vypadal začátek.

Zlom ale přišel ve chvíli, kdy mi došlo, že můj příběh nemá tu správnou razanci. Že mu místy chybí šmrnc. A hlavně - že nemá tak úplně jasný cíl. Sice mám na konci mého wordového dokumentu napsanou kratičkou synopsi celého příběhu, ale i to nebylo ono. Přesto jsem psal dál a dál.

V půlce srpna jsem pak byl na dovolené v Tunisku a tam jsem Dravce nechal poprvé chvíli odpočívat. Tedy částečně - fakticky jsem nepsal, ale celý ty dny, co jsem se smažil na slunci, jsem nekonečně přemýšlel nad tím, jak ten příběh vlastně vystavět, kam se přibližovat, jakými prostředky toho dosáhnout... A během toho jsem konečně dostal nápad. Rozhodl jsem se, že do příběhu přidám cosi, na co jsem celou dobu neměl odvahu. Záhy mi ale došlo, že cena, kterou budu muset zaplatit, bude poměrně vysoká.

Proč tohle všechno vlastně píšu? Už se blížíme k pointě: po návratu domů jsem si začal dělat onu črtu (trochu podrobnější), co s mým textem chci udělat, a rozpracoval si svůj tuniský nápad v obecné rovině. První dojem byl, že se mi to líbí. Druhý dojem byl, že se mi to líbí moc. Přesně takový bych svůj debut chtěl mít! Konečně to má svojí vizi. Snad i šmrnc. Ve světle nových okolností jsem se tedy rozmyslel, že půjdu touto cestou. Jenže momentálním výsledkem mého rozhodnutí je, že celé moje dosavadní snažení se musí přepsat.

Cítím se teď stejně jako na konci vánočních prázdnin - bylo to totiž právě tehdy, pár dnů před nástupem zpátky do práce, kdy jsem dostal inspiraci k psaní Dravců. Překotně jsem tehdy celé dny ze strachu z nedostatku času dával dohromady ty své věty a odstavce, jenže pak jsem opět musel do práce a postup na knize se výrazně zpomalil. A situace nyní? Dnes mám poslední den sedmitýdenní dovolené a přesně v tenhle den mi došlo, co tedy s Dravci bude. Asi mi praskne hlava z těch všech scén a detailů, co se mi v hlavě urodily, ale nejspíš je budu muset hodně rychle nechat usadit. V pondělí mi to totiž zase začíná.

Tak si tu přemýšlím, kolik se mi toho asi z hlavy vypaří, až budu mít na starosti daleko víc než jen sebe, a kolik bych toho asi stihl napsat, kdybych svůj nápad dostal před sedmi týdny, a ne teď. Odpověď se nikdy nedozvím, protože vrátit čas (pokud vím), nelze, ale už jen dojít k tomuhle bodu možná bude vítězství samo o sobě, ne? Slušnou zápletku svého knižního debutu přece člověk nevymyslí každý den .)

Nebyl bych to já, kdybych na závěr nepřidal nějakou tu písničku. Nálada týhle skladby od Jessie Ware celkem přesně vystihuje, jak se zrovna cítí můj mozek: trochu utahaně, ale zároveň velmi příjemně .)
0 komentářů
Štítky: , , ,

Recenze: Virginia Woolf - Deníky

By on

Když jsem začal psát Dravce, přestal jsem číst. O téhle jednoduché skutečnosti jsem již psal v jednom z mých příspěvků tady na blogu a nezapomněl jsem i zmínit, že jsem po sedmi měsících konečně svůj strach z ovlivňování jinými texty prolomil a opět se začetl do nějaké knížky. Po jejím dočtení se ukázalo, že Deníky Virginie Woolf byly pro mé rozrážení ledů patrně tou nejlepší možnou volbou.

Virgnia Woolf je jedna z těch spisovatelek, kterých jsem si vždy obrovsky vážil, i když jsem zatím přečetl jen jednu její knížku, Paní Dallowayovou (to mám teď obrovskou chuť napravit). Všechny ty ismy z počátků minulého století mě už na vejšce děsně bavily a impresionismus, kterým je dneska většina autorčina díla označena, mi pro svou poetičnost velmi sedl. Když jsem si navíc připočetl znalost trošky reálií z jejího života získaných díky jednomu z mých nejoblíbenějších filmů Hodiny, byl jsem už před otevřením čtyřsetstránkové sbírky deníkových záznamů paní Virginie ideální čtenář.

Kniha obdivovatele této autorky v ničem nemůže zklamat. Člověk díky ní získal velice ucelený obrázek o jejím životě, který se díky deníkové formě stal velmi čtivým. Mnoho záznamů je o běžných okamžicích jejího života (obzvláště ráda popisuje západy slunce), o setkáních, která ji ovlivnila, a o lidech, se kterými spoluutvářela ráz tehdejší moderny. Z pozice začínajícího autora mě ale nejvíce bavily části o vzniku jejích dnes již legendárních textů. Virginie se se svými knihami prala, silně je prožívala, řešila mnoho detailů, bojovala s pocity, že je vše marné, bála se reakce okolí a nakonec si vždy užívala odměny v podobě zasloužené chvály.

Každá věta v denících je esencí té pravé Virgnie. I když své texty nijak neupravovala (a byl to jeden z aspektů, který na denících měla jako jinak zatvrzelá perfekcionistka ráda), všechny jsou psány naprosto kultivovaným jazykem. Přítomné jsou v nich pasáže, které by se mohly stát součástí jejích knih a svou překotností stimulují skutečný proud vědomí, který spisovatelka tak ráda používala ve své tvorbě. Ačkoliv je obsahově kniha přelidněna různými postavami z uměleckých kruhů první třetiny minulého století, po čase není složité se zorientovat. Přítomen je i obsáhlý rejstřík s vysvětlivkami.

Co je na deníku báječné, je, že víte, co kdy Virginie četla, co si o tom myslí, co jí čeká, co plánuje, kam pojede, s kým se setká a setkala a dohromady máte téměř pocit, že čtete beletrii. Beletrii jejího života. I to je přidaná hodnota, pro kterou má smysl si Deníky přečíst, i když vás Virginie Woolf jako taková příliš nezajímá. Text poskytuje vhled do nitra skutečné umělkyně a jelikož vychází z reality, je o to působivější. Až navíc budete číst poslední části z průběhu zuřící druhé světové války, během níž duševně nalomená autorka spáchala sebevraždu, jinak poklidný tón záznamů silně naruší emocionální prožívání neutěšené doby.

Knihu lze doporučit všem, které baví okolnosti vzniku literárních děl, a všem, kdo mají rádi křehkou poetiku této výrazné osobnosti světové literatury. Virginie dokáže být i zábavná, pokaždé je citlivá a téměř máte pocit, že její život musel být zcela harmonický a naplněný. O svých duševních problémech totiž psala jen málokdy, což je ve výsledku možná trochu škoda, ale nic to nemění na skutečnosti, že se jedná o dílo s výrazným přesahem ze svého žánru.
  
Číst - Zvážit - Nečíst
Virginia Woolf
Deníky
Nakladatel: Odeon
ISBN: 80-207-1220-8, EAN: 9788020712202
Originál: A Writer's Diary
Překlad: Hilská, Kateřina
Popis: 1× kniha, vázaná, 432 stran, 13 × 20,5 cm, česky
Rozměry: 13 × 20,5 cm
Rok vydání: 2006 (1. vydání) 



 Na závěr ještě písnička "What The Water Gave Me" od supertalentované Florence And The Machine, která je inspirována právě životem Virgnie Woolf a krásně shrnuje atmosféru, kterou budete mít po přečtení recenzované knížky.
0 komentářů
Štítky: , ,

Když pětku stíhá sedmička

By on

Prakticky celý červenec jsem strávil psaním kapitoly číslo pět. Dneska kolem druhý ráno jsem tento poměrně zásadní úsek příběhu konečně dopsal a musím se přiznat, že je to skvělej pocit. Vůbec nejlepší na tom všem je, že jsem možná dopsal ne jednu, ale hned dvě kapitoly najednou. Jak je to možné?

Není to nic složitého - tvořil (tomu slovu se snažím vyhýbat, protože cítím, že tvoří jen skuteční umělci, ale na druhou stranu nechci stále opakovat sloveso psát .) ) jsem tak intenzivně, že výsledek zabírá téměř čtyřicet stran. Vzhledem k současnému rozsahu jednotlivých kapitol je to téměř dvojnásobek oproti normálu. Je proto na místě, abych pětku rozdělil, a tím pádem se mohu přesunout ne k šestce, ale rovnou k sedmičce. Příjemné překvapení.

I když - možná to ještě bude celé úplně jinak. Je totiž pravdou, že zvažuju částečné zhuštění předešlých kapitol a jejich případné pospojování ve větší celky. Tematicky by to problém nebyl, jen nevím, zda větší rozsah neublíží tempu vyprávění. No, testovací čtenáři (jsou dva, zdravím Nelu a Jaromíra :) ) mi určitě rádi sdělí svůj feedback a já to pak celé nějak promyslím.

Tak či onak, musím vyjádřit svou radost, že je další kus práce opět hotový. Mohu se teď přesunout k nabírání vyšších obrátek jádra příběhu a pohnout s ním. Úvod (pět kapitolek) už je za mnou :) Trochu s tím vším členěním ale teď bojuju - prolog nastíní nějakou atmosféru, ale prvních pár kapitol po něm je úplně jiného rázu. Přitom scéna ze sanitky tam brzo začne hrát důležitou roli, jen je třeba se tím nezbytným představováním všeho možného prokousat, nelze to jen tak přeskočit. Neustále promýšlím, zda by nestálo za to některé části příběhu trochu proházet a pročechrat, aby čtenáři nečekali na něco vzrušujícího déle, než je třeba.

I to je důvod, proč stále váhám s uveřejněním první kapitoly tady na blogu. Jsem si téměř jistý, že prolog už nijak měnit nebudu (proto tady visí od úplného začátku), ale s dalšími kapitolami je to stále trochu jinak. Například první část července jsem strávil horečným přepisováním právě úvodní kapitoly a tuším, že k dalším změnám ještě dojde. Dát tak do placu něco nedokončeného by byla velká škoda. Situaci mi navíc neulehčuje vědomí, že je třeba prvními stranami dostatečně zaujmout, aby vás bavilo číst dál. Bude je potřeba tak ještě nějakou dobu brousit.

Je toho tolik dalšího, co musím promyslet. Už ale vidím, že mě právě tahle část procesu psaní hrozně baví a dává mi pocit, že dostatečnou péčí text skutečně kvete. Teda aspoň v to doufám. Teď už jen se při uhlazování rozhodovat správně a bude to, jak by řekl Vandam, cajk :)

Na závěr jedna happy-go-lucky písnička :) Jen tak.

Gloss on her lips
Glass on the ceiling
All the girls showin' love
While the boys be catchin' feelings
0 komentářů
Štítky: ,