Stačí dva kroky a Dravci uplavou

By on

V listopadu jsem učinil jistý odhad, a sice že v březnu dopíšu svou knížku. Už zbývá jen několik dní, než se měsíc přehoupne do dubna. A co myslíte, dopsal jsem? Tušíte správně. I failed again. Přesto není vše ztraceno.

Momentálně totiž dopisuji kapitolu číslo 23. To znamená, že teď zbývá sepsat už jen dvě závěrečné a bude po všem. Nosím je již celé měsíce v hlavě, takže je třeba pouze najít dostatek času a nechat je vzniknout.

Nebudu raději již nic časově předpovídat, přesto si jednu předpověď dovolím: kniha bude. Teď už jsem tak blízko, že by byla škoda, kdyby to nedopadlo. 457 stran čeká, až přibyde posledních cca 40 a budou mít konečně nějaký smysl. 

A pak? To se teprve uvidí. Obzor však dosud nikdy neměl tak jasné obrysy.



2 komentářů
Štítky: , ,

Top 5: Skvělé filmy o lásce, které mají co říct

By on

Znáte to - občas čtete knížku za knížkou a nemůžete se nabažit. Pak ale na chvíli přestanete, a když znovu začnete, ťukáte si na čelo, proč k oné pauze vůbec došlo. Vždyť vás to přeci tolik baví! Stejně to mám i s filmy. Za poslední tři dny jsem se snažil dohnat pár restů a zhlédnul filmy, které mi mí známí v poslední době doporučili. K mému překvapení to všechno byly tak skvělé snímky, že jsem se rozhodl napsat k nim krátké recenze.

Velká nádhera / La grande bellezza (2013, Itálie)

V prvních minutách jsem přemýšlel, že Velkou nádheru vypnu. Záměrně artový úvod a následující dlouhá taneční scéna, která ve mně evokovala Bollywood, mě nutily k názoru, že směr, kterým se tenhle film vydal, nebude nic pro mě. S každou další minutou jsem si ale uvědomoval, že se pletu a že tenhle film je něčím výjimečným. A to nejen díky skvělému soundtracku a dokonalým římským kulisám, pro které je La grande bellezza známá.

Bez mučení přiznám, že tohle byla má první zkušenost s Paolem Sorrentinem. Neměl jsem proto prakticky žádná očekávání. A možná i díky tomu mě snímek tak zasáhl. Kvůli zápletce to přesto nebylo. Popsat základní kostru příběhu není nic těžkého – stárnoucí umělec, který má za sebou jen jedinou knihu, jež je považována za přelomovou, tápe, kam nasměrovat konec svého života. Ale – k mému příjemnému překvapení to nedělá jakkoliv sebelítostivě. Životem proplouvá s nadhledem, umí si užívat, stojí pevně nohama na zemi, věčně pozoruje a hořkosladce všem promlouvá do duše. Zatím však doufá, že někdo nasměruje i jeho.

Série epizod, které záměrně spojuje jen věčné téma hledání smyslu bytí, drží pohromadě úžasně pitoreskní tón vyprávění. Ke konci, kdy začíná být až surrealistický, mě měl už kompletně ve své moci. Tuhle uvolněnou fantasknost a nenucenou opulentnost já dokážu ocenit.

Postavy trpasličí šéfredaktorky novin či uhrančivé, více jak stoleté Svaté dávaly filmu další rozměr. Buď lidský, anebo právě ten spirituální. Scéna, v níž Svatá sedí na terase a kolem ní odpočívají plameňáci, byla skvostná. A stejně takové byly i všechny ty okamžiky, kdy se hlavní hrdina jen tak prochází různými místy a nechává promlouvat své němé okolí.

Kdybych měl shrnout, o čem film je, použil bych citát, který se v něm několikrát objeví: „Vše je jen trik“. Umění je trik, láska i krása také a on i život sám je také jen přeludem, co jednou pomine. Svět římské smetánky, večírků, uměleckých instalací, dokonalých historických budov je ve Velké nádheře podmanivou freskou, která není jen kulisou pro bezduché filosofování na téma oné pomíjivosti. Film se dotkne mnohých dalších motivů, vždy však s nadhledem a vždy s určitou mírou sdělnosti.

Kolem a kolem byl tohle jeden z nejlepších filmů o hledání smyslu existence a podstatě umění, jaký jsem kdy viděl. Byla to vlastně taková kniha. K literatuře měl totiž velmi blízko různými odkazy či jmény postav. Není to nejkomplikovanější snímek na světě, určitě existuje velké množství hlubších dramat (která jsou však dost často nudně sterilní), ale tenhle mě svou pestrostí a plasticitou zcela pohltil. 90 %

Naprostí cizinci / Perfetti sconosciuti (2016, Itálie)

Konverzační dramata mají blízko k divadlu – jednota místa a času přímo svádějí k tomu, aby je ve výsledku někdo převedl na prkna, kde by vše fungovalo úplně stejně. O Naprostých cizincích to platí také: parta přátel, kteří se sejdou u večeře a jen tak pro zábavu se rozhodnou předčítat si navzájem všechny esemesky a vést všechny telefonáty na hlasitý odposlech, mnoho rekvizit nepotřebuje. Stůl, jídlo a jeden byt. A nekonečný proud hovoru.

Premisa je jednoduchá – myslíme si, že se dlouholetí přátelé všichni navzájem dobře znají, tím spíše pak ti, kteří spolu tvoří pár, rodinu. Jenže – tahle diner party brzy ukáže to, co všichni dobře víme – naše svědomí a potažmo i naše telefony ukrývají daleko víc, než bychom skutečně chtěli prozradit ostatním.

V průběhu večera, kdy má dojít také k zatmění měsíce, tak na povrch vyplave nejeden kostlivec. Mám rád Kafku, takže jsem ústřední zápletku chápal jako modelovou situaci a snažil jsem se nemyslet na skutečnost, že těmhle Italům všechny důležité zprávy, které jsou schopny rozvrátit jejich životy, poslušně přicházejí jedna za druhou kolem desáté večer během jediného konkrétního dne.

Vše navíc směřovalo k neodvratné pointě, kterou všichni tuší od začátku, takže jsem se nemohl na konci ubránit mírnému pocitu moralizování ze strany tvůrců. Veskrze se ale jedná o hodně silný zážitek, kterých bych si v divadle s živými herci užil ještě daleko více. 75 %

Zápisky o skandálu / Notes on a Scandal (2006, Velká Británie)

Kdo viděl Hřebejkovu Učitelku, ten si na příběh několikrát vzpomene i při sledování Zápisků o skandálu. Ústřední roli totiž hraje nemorální, narušená učitelka, která své osobnostní nedostatky řeší tím nejpolitováníhodnějším způsobem. Jenže – tahle učitelka je ještě o poznání vyšinutější než ta naše.

Judi Dench hraje zapšklou starou pannu, která si vybuduje zcela patologický vztah ke své mladší kolegyni v podání Cate Blanchett. To by samo o sobě vystačilo na samostatný film. Ovšem tahle mladá naivní učitelka se dílem náhody rozhodne začít si románek se svým patnáctiletým studentem. Situace využívá starší kolegyně k uskutečňování vlastních cílů, což ve výsledku přivede nevyhnutelnou zkázu všem, koho se celý skandál jakkoliv dotkne.

Musím říct, že pro mě jako učitele byl tohle celkem silný zážitek. Ale i kdybych měl jakoukoliv jinou profesi, bude mě film zneklidňovat úplně stejně. Celou dobu je totiž divákovi jasné, že city Sheby (Cate Blanchett) k mladému studentovi jsou pravé, že celý vztah je dobrovolný, oboustranný. A vlastně i krásný. Takový vztah je však zkrátka na mnoha úrovních nepřípustný, i kdyby mu člověk chtěl skutečně fandit. Tenhle souboj morálky a povědomí o fungování lásky pomáhá budovat silnou atmosféru.

Co mi na filmu přesto trochu vadilo, byla zprvu nejasná motivace postarší učitelky Barbary, která se místy chovala až nelogicky. Kromě toho ani finále nebylo tak vygradované, jak bych byl čekal. Samotný příběh je však vystavěn velmi chytře a věřím, že knižní předloha přidává postavám ještě další rozměry, které omezená stopáž filmu zkrátka představit nemohla. 70 %

Moonlight (2016, USA)

Moonlight je pro mě prototypem oscarového snímku – jednoduchý, přesto silný příběh, společenská angažovanost, od začátku do konce jasně vymezené téma, přesvědčivé herecké výkony. Ne náhodou proto vyhrál kategorii Film roku (chudáci z vynikajícího La La Landu se tehdy chvíli radovali zbytečně).

Příběh o malém chlapci, jehož matka je drogově závislá, společně bydlí ve čtvrti, kde byste raději ani nezastavovali autem, dostane rychle jasný směr – Chiron zjišťuje, že je gay, což se v daném prostředí samozřejmě nesetkává s kladnou odezvou. Situaci se snaží zachránit správňácký drogový boss, který nad chlapcem drží ochranou ruku.

Film je rozdělen do několika částí, v níž vidíme Chirona v různých etapách života. Drogami prolezlé americké předměstí si neodpustí několik cliché, které byste od daného prostředí očekávali, a režisér se zaměřuje především na problematiku sexuální identity, kterou si introvertní Chiron musí roky ujasňovat. Tahle část filmu je jednoznačně povedenější. Skvěle napsaný scénář mi však v závěru pokazila patetická závěrečná scéna. Povětšinou drsný a nesmlouvavý tón vyprávění totiž ke konci nečekaně vyměkne.

Jasný, je dobrý dát lidem určitou naději, ale ta by měla mít reálné obrysy. Jinak se totiž může stát, že nakonec zjistíte, že jste vlastně místo psychologického dramatu odvyprávěli pohádku. 65 %

Imaginární lásky / Les Amours imaginaires (2010, Kanada)

To nejlepší na konec. Tenhle film si totiž nelze nezamilovat. Xavier Dolan patří mezi filmové supermany, tedy mezi skupinu tvůrců, kteří si napíší scénář, zahrají si jednu z hlavních rolí a celé to odrežírují. A navíc to všechno zvládne naprosto bravurně.

Francis a Marie jsou přátelé. Vedou trochu trudné životy, jsou lehce asociální (ačkoliv se lidem nevyhýbají) a jednoho dne se vše, co znají, obrátí vzhůru nohama. Oba se totiž nechtěně zamilují do stejné osoby – neodolatelného floutka Nicolase. Zprvu se zdá, že film bude o souboji ústřední dvojice o to, komu se podaří získat lehkovážného Nicolase, který jen hýří úsměvy a je nesnesitelně okouzlující. Záhy se však ukáže, že tu jde o mnoho víc.

Francis je ve své podstatě neuvěřitelně osamělá bytost, která si svou situaci (samozřejmě bez možnosti cokoliv z toho rozumově ovlivnit) ztíží, když se takto nešťastně zamiluje a tápe, zda má alespoň teoretickou šanci na úspěch. Marie je na tom podobně. Ač to vypadá, že nějakou naději má, mezi ní a Nicolasem se buduje zvláštní, nevysvětlitelná bariéra, kvůli níž se i Marie brzy začne propadat do beznaděje.

Tenhle příběh oslní především všechny, kdo se kdy zamilovali do nesprávné osoby. Do někoho, s kým prostě nikdy nemohou dojít ke štěstí, s kým vlastně ani vztah navázat vůbec nelze. Tohle bolestné poznání však všichni hrdinové filmu oddalují, dokud je to nedožene na samé hranice jejich sil. Jasný, téma to není úplně objevné, ale je zpracované tak originálně, že nad něčím takovým vůbec nebudete přemýšlet.

Film je natočen tak neskutečně citlivě, zábavně, civilně, že se do něj nelze nezamilovat během prvních pár sekund. Rozhovory se svébytným smyslem pro humor, rozkošná nedějovost, pestrost prostředí i charakterů z něj dělá nádhernou (i když velmi bolavou) studii nešťastných (imaginárních) lásek. Snímek si na nic nehraje – má jasnou vizi a Xavier Dolan ji naplňuje tím nejlepším možným způsobem. Všechny postavy budete chápat, budete jim fandit, budete sami vzpomínat na všechno, co se vám v lásce nepovedlo. A takhle se, dle mého názoru, pozná skvělý film – když ve vás vyvolává emoce. Když pouze nekonzumujete obrazy, ale na chvíli je spoluprožíváte. A to je přeci krásné. I když to zároveň dost bolí. 95 %

0 komentářů
Štítky: , , , , , ,

Co se (ne)dá stihnout za čtyři roky?

By on

Napsat první knížku.

To je odpověď na otázku z titulku. Co mě k ní dovedlo? Jen jsem si tak nostalgicky četl staré příspěvky na blogu, protože nemám co lepšího na práci, a došlo mi, že jsem o čtrnáct dní propásl čtvrté výročí psaní Dravců. (poznámka pro mé budoucí já, co si tohle jednou bude číst - prosím, nepij během dne tolik kofeinových nápojů a nechoď si pozdě odpoledne natáhnout záda, aby ses pak před půlnocí necítil svěží jako v poledne)

Píšu už tak dlouho, že mě první moment napadlo, že je divný, že jsou to teprve čtyři roky. Že už určitě muselo uběhlo víc času od tý noci, co se mi zdál ten divnej sen, že mýho strýce unáší banda mluvících opic a vězní ho v Kaplického Rejnokovi. Ale ne, skutečně jsem právě načnul pátej rok psaní.

Přišlo mi vtipný, jak jsem v jednom z těch starých příspěvků hrozně zasvěceně filosofoval o tom, že vydání knížky v roce 2015 je v ohrožení. Lol. Kdybys jen věděl.

Chvíle, jako je tahle, úplně vybízí k tomu, aby se člověk zamyslel nad tím, co se za tu dobu změnilo. Samozřejmě toho bylo hodně. Nějaká ta úmrtí, nějaký ty heartbreaky, který nikdy nikomu nepřiznáte, tuna pochybností o vlastních schopnostech. A o tom, zda vůbec máte na to vydržet sám se sebou. Přesto - teď, kdy mám před sebou posledních osm měsíců, co mi věk začíná dvojkou, snad už jsem dostatečně dospěl na to, abych realisticky mohl říct: letos tu knížku skutečně dopíšu.

Jako dobře, asi bych měl pomlčet o tom, že jsem teď týden strávil přepisováním rok a půl starý kapitoly z první čtvrtiny knížky, protože mi při náhodném čtení úryvku přišla nesnesitelně špatná, ale jinak se sunu k cíli. Den za dnem. Trocha počtů, co to má dokázat - 403 normostran. Tolik je teď hotovo. Už teď je mi jasný, že takovou bichli nikdo nebude chtít vydat (a to mě čeká ještě cca 80 stran napsat), a ani nechci myslet na to, co všechno bude muset jít pryč. Jsem totiž tak trochu ten typ psavce, co se ke všemu stokrát vrací, takže je přesvědčenej, že tam musí bejt i to poslední slovo, který do wordu nacvakám. Budu to ale muset nějak kousnout.

Co říct na závěr? Co si popřát do toho (snad) posledního roku, kdy budu Dravce psát? Není to žádný překvapení - především vydržet. Nikdy jsem nebyl blíž. Občas už mám pocit, že moje okolí si tak nějak zvyklo, že furt píšu, ale oni si nic z toho nikdy nepřečtou, takže je (resp. vás, pokud to teď čtete) jednou vlastně hrozně překvapím tím, že se skutečně budou moct do něčeho mýho začíst.

Dovolím si ještě úplně poslední poznámku, která se týká druhé fotky. Ten zasněženej, oprejskanej altán je totiž jedna z ústředních lokací celý knížky. Není parádní? Nechci vám kazit představivost, ale možná neuškodí, když si jeho reálnou podobu prohlídnete takhle dopředu. Beztak nehrozí, že byste o něm četli nějak bezprostředně poté, co tuhle fotku uvidíte. To fakt nehrozí. Lol podruhé. Spíš představu toho místa možná jen jednou vyhrabete z paměti jako vzdálenou vzpomínku ze čtení těhle nekonečně dlouhých blogů a řeknete si jo, tohle místo znám. Poznámka pro vaše budoucí já - dejte mi pak vědět!
0 komentářů
Štítky: , , ,

Kdy vyjdou Dravci z kaluží?

By on

V nedávné době se mě hned několik mých přátel ptalo, kdy bude knížka venku. Hrozně těžko se na to odpovídá. Proč?

Nevím, kdy ji dopíšu.
Nevím, jak dlouho budou trvat následné úpravy.
Nevím, zda bude mít nějaký nakladatel chuť knížku vydat.
Nevím, zda později přistoupím na možnost, že si zkusím knížku vydat svépomocí.
Nevím, zda se mi pomocí crowdfundingu podaří získat dost peněz.
Nevím, jak dlouho pak potrvá knížku zfinalizovat, vytisknout, doručit.

Té nejistoty je docela dost. Víte, co je ale na tom všem zajímavé? Že se tím vůbec nestresuju. Ani trochu.

Někdy začátkem září jsem si tak v hlavě počítal, jak dlouho při mém tempu 1-2 stránky denně bude trvat, než se dostanu na skutečný konec příběhu. Tak nějak bláhově jsem se skrze své odhady a výpočty dopracoval ke konci ledna.

Co na to moje já z konce listopadu? Že se nedivím Georgi R. R. Martinovi, že nový díl své fantasy série vždy po realistické rozvaze slíbí v uvěřitelném horizontu cca jednoho roku, a přesto tento termín už asi čtyřikrát nedodržel.

Dravci teď doplavali do jednadvacáté kapitoly. Skutečně se hýbu, to ano. Ani se prakticky nevracím k již napsanému - tedy přesně, jak jsem si předsevzal. Dokonce jsem překonal hranici 100.000 slov (momentálně už asi o dalších 6.000), ale zkrátka nechci konec ani trochu uspěchat.

Měl jsem roky na promýšlení rozjezdu, následně i prostředku a konec byla vždy jen taková mlha v dálce. Postupem času se zpřesňovala, úplný závěr jsem věděl od začátku, jenže došel sem k jeho branám až teď.

Těším se, až budu mít (třeba v březnu, ať nejsem úplně bláhový) dopsáno, dám si pár týdnů, možná i měsíců pauzu a pak budu jen škrtat, česat a hladit. Do té doby nám všem přeju jediné - ať v klidu zvládneme ten blázinec konce roku.

Malý dovětek na závěr - často sem na blog dávám písničky, které mě provází v daném období. Posledně to byli vynikající Wolf Alice (od vydání desky mě to nadšení stále nepustilo), tentokrát je to tahle severská balada od Loreen. Hate The Way I Love You. Už ten klip je skvělý. Shodou okolností takhle nějak vypadá i jistá scéna v knížce. Loreen mi při našem rozhovoru před pár lety přála s Dravci štěstí. Dokonce mě nakonec povídání objala a řekla, že si tak hezky dlouho nepopovídala. Proč to píšu? Tehdy jsem cítil, že mezi náma je skutečně zvláštní spojení. A tady se tak nějak ukazuje, proč tomu tak je.

1 komentářů
Štítky: , , , , ,

Losos v kaluži pokřtěn

By on

O knize Losos v kaluži jsem již psal. Kamarádka Markéta Lukášková už ji stačila minulý týden pokřtít a já mohl být díky její laskavosti u toho. Byl to první křest knížky, kterého jsem se kdy účastnil, a rozhodně to byla skvělá zkušenost.

Vzhledem k tomu, že Markéta má na Facebooku 2,2k přátel a 8,5k sledujících, její dosah s knihou na případné čtenáře byl od začátku velký. Vždyť i díky těmhle cifrám kniha vlastně vznikla, jak Markéta sama přiznává. Jeden pražský klub, který měla pro křest románu rezervovaný, byl proto hezky zaplněný. Autorka zkrátka měla koho zvát.

Z celého večera jsem odcházel ve skvělé náladě hned z několika důvodů (a alkohol mezi nimi nebyl). Jednak jsem měl pocit, že jsem obklopen zajímavými lidmi, kteří mají podobné zájmy (primárně literaturu) a druhak jsem poznal na vlastní kůži, jaké to asi je dojít do bodu, kdy máte v rukách svou knihu a můžete na ní lít šampaňské a potom jí i v té drahé kaluži pod sebou vymáchat. Část večera, kdy se dražily krásné ilustrace od Lady Brůnové, byla pak krásnou ukázkou lidského rozměru všech zúčastněných.

Jasně, není to moje knížka, takže veškeré mé pocity byly čistě zprostředkované, ale díky Markétě jsem jim nikdy nebyl blíž. Mám za autorku obří radost. Tím spíš, že se jí text povedl. Jelikož mám navíc knihu skoro přečtenou, v dohledné době se také nejspíš pokusím o recenzi.

Během večera a dlouhých rozhovorů s Nelou, spolužačkou z vejšky a jednou z mála skutečně zasvěcených o Dravcích z kaluží, jsem si uvědomil, že jestli někdy Dravci vyjdou, křest bude daleko skromnější. Nijak si na to nestěžuju. Jen konstatuju. Pro mě bude vítězstvím knihu vůbec dopsat. Závěrečná party už bude jen takový bonbónek.
0 komentářů
Štítky: , , ,

Jak píší slavní autoři? Často a s vlastními rituály

By on

Jak vypadá každodenní psaní známých autorů? Tento článek to krásně shrnuje. Asi jsem ve fázi, kdy stále potřebuju nějaké potvrzení, že to, co dělám (a jak), není úplný nesmysl či ztráta času.

Nejvíc mě zaujal (a můj pocit ze psaní vyjádřil) Ernest Hemingway. Jediný rozdíl mezi námi je, že já nejradši píšu večer. Devátá večerní je moje ideální hodina. Teda počkat - další rozdíl je, že on je génius a já pravděpodobně jen grafoman. A co tedy říká Hemingway?

"You write until you come to a place where you still have your juice and know what will happen next and you stop and try to live through until the next day when you hit it again. You have started at six in the morning, say, and may go on until noon or be through before that.
When you stop you are as empty, and at the same time never empty but filling, as when you have made love to someone you love. Nothing can hurt you, nothing can happen, nothing means anything until the next day when you do it again. It is the wait until the next day that is hard to get through."

Zbytek naleznete na odkazu: http://jamesclear.com/daily-routines-writers. Parádní čtení takhle na konec propršeného víkendu.
0 komentářů
Štítky: , , , ,

Podzimní rozjímání. A anotace knihy k tomu

By on

Poslední zářijový den nemohl být o nic hezčí. Bylo teplo jako na jaře, celý den svítilo slunce, jako by nemělo pro jednou zajít, a já jsem po dlouhé době nenapsal ani řádku. To ale nevadí, chtěl jsem si tu pohodu užít naplno a dnes jsem vše dohnal. Před chvílí jsem dopsal kapitolu číslo 17.

Poprvé za poslední skoro čtyři roky mám pocit, že se skutečně blížím k cíli. Ještě cca pět kapitol a příběh o Adamovi, co neví o dost víc, než by měl, bude u konce. Skoro mě až děsí, co budu dělat, až (jestli) to celé bude nějak za mnou. Jak se budu loučit s tím, co mě poslední roky denně provází během většiny dne a vždy před spaním?

Na prvních věcech je krásné, že jsou první. Že je nemůžete srovnávat s tím, co bylo před nimi. Tahle neopakovatelnost je ale na nich zároveň trochu smutná. V mém případě už nikdy nebude žádná jiná "první kniha". Je to takhle. Dravci z kaluží.

Ten název si asi skutečně nechám. Markéta má svého Lososa v kaluži (už se těším na křest) a já budu mít své Dravce. Perfektní rovnováha. Beztak si nedělám žádné iluze, že by z té knihy měl být nějaký bestseller.

Zrovna v týdnu se mě ptala kamarádka: "O čem ta tvá kniha vlastně je?" Nechtěl jsem vyzrazovat příběh, takže jediné, co jsem jí byl schopný odpovědět, bylo, že "nepůjde o klasickou knížku, kterou nemůžeš odložit, protože její příběh je nějak neodolatelně napínavej." A v dnešním tržním prostředí, kdy jde u knížek asi především o tuhle vlastnost, tak bude hledat čtenáře jen těžko.

Mně to ale nevadí.

Psaní je pro mě únik, terapie a pohroma zároveň. A z podstaty tak už svou úlohu Dravci roky plní. Přesto možná zkusím zformulovat anotaci. Stále se totiž připravuju na moment, kdy text přece jen zkusím některým nakladatelstvím poskytnout, a mohla by se tudíž hodit.

Definuje nás pouze to, co o sobě víme, nebo i to, co už jsme dávno ze svých vzpomínek vytlačili, abychom nepřišli o rozum?

Adam je student vysoké školy, který žije poklidný život v jihočeském městě. Svou existenci svému okolí nedává příliš najevo a ze světa samoty jej nečekaně vyvede až mladá harfistka, která před jeho očima zkolabuje přímo na jevišti během zahajovacího koncertu v Kaplického Rejnokovi. Ve stejnou dobu se ve městě objeví také záhadná bezedná jáma o velikosti menšího parku. Adam, plný rozporuplných pocitů, tuší, že mezi jednotlivými událostmi musí být spojitost. Nervozitu v něm přiživuje i skutečnost, že si sám z oné noci téměř nic nepamatuje. Spojuje se proto s mladou hudebnicí, aby se následně vydali na cestu za poznáním pravdy, která se za vším rýsuje jako stín pochybností. Oba však záhy zjišťují, že podobný výlet je zavedl do míst tak opuštěných, že z nich už možná není návratu..

Ať už to zní jakkoliv, lepší rovnováhu mezi obecným a konkrétním najít neumím.

Poslední myšlenka, kterou si tady pro budoucí potřeby chci uchovat, je skutečnost, že jsem si nedávno četl první příspěvky tady na blogu a musel jsem se u toho nervózně usmívat. Mé o čtyři roky mladší já bylo tak naivní! A naivní jsem stále, jen jinak. A až si tohle budu číst zase za pár let, budu si říkat, že mě trápily věci, které možná byly úplně nepodstatné. To ale nevadí. Důležité je, že moje současné já je s Dravci divně spokojené. Sice bude třeba přepsat úvod, protože se úplně neshoduje se stylem, ke kterému jsem za posledních pět měsíců došel, ale už se na tuhle práci vlastně těším.

Jako poslední přikládám písničku, která mě poslední dny provází. Nová deska Wolf Alice stojí za to. Poslechnětě si ji. A mějte krásný podzim.



0 komentářů
Štítky: , , , , , , , ,