Kdykoliv někam přijdu, mí kamarádi se mě okamžitě začnou ptát na zážitky ze školy. Má oblíbená sexta dělala letos časopis a já se pro jeho poslední vydání rozhodl napsat článek, který je přesně o tom, jak se mi na gymplu daří a co tam zažívám. Text je o mých začátcích a shrnuje mé úvodní pocity, když jsem nastoupil na své místo. Ke konci se téma sice stáčí trochu jinam, ale to snad tolik neva :) Nejlepší jsou ty karikatury, co nakreslily holky, který se staraly o grafickou podobu časopisu. Myslím, že mě docela vystihly :) Níže najdete celý nezměněný text, který se v GiloTýně objevil. Mějte na paměti, že sloužil pro školní časopis, takže nejde o nic zásadního :)

Zápisník nového učitele


Když jako student pedagogické fakulty s velkou slávou dokončíte svou trnitou výpravu za titulem, jste naplněni tou nejčistší formou entuziasmu a nadšení. Získání slušného zaměstnání se vám v tu chvíli jeví jako ta nejprchlivější maličkost ve vašem budoucím (a zajisté také legendárním) kariérním růstu, který bude přepisovat dějiny středoškolského vzdělávání. Jenže skutečný život funguje trošku jinak. Ač bydlíte ve stotisícovém městě se spoustou škol, nikde není psáno, že zrovna vaše aprobace bude teď tou nejvíc in, aby se o vás (jak jste si při přijímání vašeho posvátného diplomu mysleli) ředitelé poprali. Budete pak neuvěřitelně šťastní, když získáte místo i mimo vaše bydliště. V mém případě to bylo - chvilka napětí - na našem gymnáziu.

Co jsem ale jako průměrný obyvatel Českých Budějovic, který nejdál za svůj život dojel na konečnou linky číslo 1, věděl o Týně nad Vltavou? Temelín! Co dalšího? Díra po granátu! Ještě něco? Pravděpodobně ne. V podstatě jsem tak trochu kupoval zajíce v pytli, protože jsem těsně po škole měl myšlenky jen na present perfect simple a Utrpení knížete Sternenhocha, ale o místě svého nového jobu jsem vlastně vůbec nepřemýšlel.

Když jsem si pak v přípravném týdnu na konci srpna poprvé sedl do nevelkého, ale o to útulnějšího kabinetu a začal pracovat na obsahu úvodních hodin, konečně jsem poznal, kam bude můj život odteď směřovat.

Bůůůůůů!

Co to? Už mi z tý onomatopoie asi hrabe, napadlo mě, zatímco jsem chystal první šťavnatou písemku na literární teorii. Bůůůůůůůů, ozvalo se po chvíli s ještě větší razancí, jako kdyby moje nové kolegyně věděly o mých pochybách a chtěly mi dát patřičně najevo, s kým mám tu čest. Vykoukl jsem z okna, abych zjistil, že směřuje ke krásnému, sluncem ozářenému a teplem rozvoněnému kravínu. Ty v**e, krávy! Kam jsem to jen vlezl? chtělo se mi zakřičet a následně se po hlavě vrhnout dolů k pingpongovým stolům. Klidně jsem se prodýchal a místo nepřiměřené paniky jsem se vrátil ke svým metonymiím a synestéziím, abych lépe přijmul svou novou každodenní realitu.

Všechno na nové škole a jejím okolí bylo v prvních dnech takové… rurální. Rustikální, chcete-li. Nebudu si hrát na hrdinu a rovnou bez mučení přiznám, že mě všechno nové nejdřív možná i trochu vyděsilo. Podvědomě jsem po své čerstvé zkušenosti s blízkostí mnoha exemplářů tura domácího očekával, že v takovém prostředí snad všichni mí lidští kolegové musí být nejen učiteli, ale ve volném čase také zároveň ekofarmáři, dřevorubci a řemeslníky, aby se stereotyp o venkovském koloritu zcela dokonal. Brzo jsem ale vyšel z omylu. Ukázalo se, že všudypřítomná záplava zeleně a milá povaha místních jsou na mé práci těmi největší přednostmi, které jsem jako odchovanec z paneláku dokázal beze zbytku ocenit. Dokonce jsem si během prvních pár dní zvykl i na mé bučící kámošky (nedlouho poté jsem také seznal, že mám i nové kámoše, kteří mi o sobě jako správní kanci dávali vědět jen pachovými značkami) a naplno jsem se pustil do své nové profese.

S každým uplynulým týdnem jsem zjišťoval, že místní obyvatelé i studenti mají daleko od mytologických postav z prostředí středověké vesnice, jak bych si možná mohl mylně podle svého prvního dojmu myslet, a že jsou to velmi bystří a pohotoví lidé. A to někdy dokonce natolik bystří a pohotoví, že mě dokáží občas trochu zaskočit svými dotazy. Jak byste reagovali na otázky typu „Pane učiteli, můžu s vámi spát?“ (otázka, kterou studentka položila poté, co jsem řekl, že bych se po obědě šel nejraději natáhnout, ale bohužel nic takového udělat nesmím) nebo „Můžu začít hystericky křičet?“ (student po rozdání výsledků testu z angličtiny)? Pravděpodobně by vám došla slova stejně jako mně. Na druhou stranu je ale fajn, že vás ve vaší práci dokáže každý den někdo úžasně překvapit.

Čím dalším kromě nečekaných dotazů, ptáte se? I když vám to možná bude připadat jako cliché, tak třeba každým svým pokrokem. Není lepší pocit, než když vidíte, jak se vám žáci týden od týdne zlepšují a že je práce občas velmi baví. Mám ale radost i z dalších úspěchů našich studentů - třeba z časopisu, který zrovna držíte v rukou. Je skvělé, že se sextě podařilo vydat tři čísla tak parádního studentského magazínu (ačkoliv je nám všem jasné, že jejich časové rozvrhy jsou už tak napnuté k prasknutí) a že si i vy ostatní můžete díky jejich obětavosti přečíst například o tom, jak báječně jsme se měli v Londýně.

Kdo ví, třeba se díky jejich odhodlání z tohoto nevinného plátku jednou stane na naší škole tradice, která všem budoucím redaktorům a redaktorkám přinese šanci vyzkoušet si i publicistický styl i mimo rámec běžných osnov. Byla by to (samozřejmě nejen pro mě) ta nejlepší odměna za veškerou energii, kterou do časopisu všichni studenti vložili. (*cough*Co vy na to, letošní kvinto?*cough*)

Podle množství zbývajícího textu už tušíte, že se blížíme do finále, a možná vás napadlo, že jsem se posledními odstavci tak trochu vzdálil od původního poslání mého článku, co? Nemějte mi to za zlé, bylo třeba sextě pořádně poděkovat. Třeba bude více prostoru v některém z dalších vydání Gilotýny, abych vám prozradil další detaily o vývoji mého dalšího působení na škole. Do té doby je to ode mě zatím vše. Užijte si krásné prázdniny!

Mgr. Lukáš Boček

P.S.: Myslíte si, že má osud smysl pro humor? Já jsem o tom silně přesvědčen. Zrovna dnes, když jsem dopisoval tento článek, mi ráno na parkovišti hlídal místo zajíc. Normální, regulérní ušák. No, zkuste pak nemilovat svou profesi a místo, kde ji vykonáváte
P.P.S.: Nebojte, zajíci jsem nic neudělal. Chvíli jsem koukal, jak střihá ušima, a když se konečně odporoučel, zaparkoval jsem na jeho místě.
P.P.P.S.: Nebo to snad všechno bylo úplně jinak? Až mě v zimě uvidíte s kožkou kolem krku, vše zapřu.
P.P.P.P.S.: Abyste náhodou přes prázdniny nezapomněli: English please!