Martina Luthera Kinga v nadpisu necituji z toho důvodu, že bych se snad chtěl v dnešním příspěvku věnovat otázkám rovnoprávnosti a rasismu... Na to popravdě nemám dostatek znalostí. Jen se mi z nějakého důvodu jeho nejslavnější projev, resp. ona čtyři slova z něj, včera před usnutím zakotvila v hlavě. Něco mi totiž došlo.
Spousta filmů, seriálů, ale ostatně i knih, které mě baví, je o snech. A teď nemyslím o snech jako nahodilých vizích, co zažíváme ve spánku, ale o snech jako aspiracích. Neustále se jim v životě vystavuju a následně všem těm cizím touhám a přáním mých imaginárních i skutečných přátel fandím, aby klaply. Jenže tak nějak jsem si vůbec neuvědomoval, že jsem vlastně ještě do nedávna sám vůbec žádné pořádné přání neměl.
Jasně - kdyby se mě před rokem nebo dvěma někdo zeptal, co je mým největším snem, pravděpodobně bych odpověděl něco ve smyslu, že chci být šťastný, zdravý a že chci, aby to tak měli i mí nejbližší. Jenže to není žádný sen. To je jen přirozená touha, nebo snad očekávání, aby všechno bylo v pořádku. Ale že bych měl nějaký čistě osobní Sen? To ne.
Včera večer mi ale došlo, že se to změnilo. A to přesně od té chvíle, co jsem vlastně náhodou začal psát tu svoji knihu. Od té doby jsem si už mockrát před spaním, kdy jedině mám na takové věci čas, představoval, že držím v ruce Dravce v papírové podobě, že je podepisuju svým kamarádům, že je vidím, jak je někdo mně neznámý čte, že mi na ně někdo sděluje svůj názor atd. atd. Zkrátka to tam všechno najednou bylo. Ani už nevím, jak dlouho to je, co jsem něco podobného zažil.
Nemohl jsem se pak tedy pozastavit nad tím, jak je něco takového vůbec možné. Jak to, že jsem doteď neměl pořádnou touhu něco skutečně dělat a něčemu se naplno věnovat? Přijde mi to zvláštní. Jako by mi něco chybělo a já to konečně našel. A nevadí mi ani, že mnoho jiných večerů nemůžu kvůli Dravcům a nejistotě z nich spát. Ale to je téma pro úplně jiný příspěvek.
Na závěr písničku. Ne snad proto, že by se její text nějak odrážel v tom, co jsem dnes napsal, ale je v ní úryvek projevu právě M. L. Kinga, což se hodí, aby to zakončení bylo stylové :)
V říjnu jsem svůj blog trochu zanedbával. Důvodem byla především má snaha napsat novou první kapitolu.
Jeden z kamarádů, kterému z nějakého důvodu nevadí poslouchat mé nekonečné teorie o mé knize, se mě nedávno zeptal, zda jsem se svým rozhodnutím napsat novou první kapitolu nevrhl po hlavě do bezedné jámy, kvůli níž hrozí, že Dravce nikdy nedopíšu. Měl totiž za to, že když takto od začátku pracuju na první kapitole, zatímco dalších pět mám hotových, jistě pak budu mít tendence předělávat i ten zbytek. Se vší upřímností jsem mu ale odpověděl, že tomu tak není. Alespoň v to doufám.
Problém mám totiž skutečně jen se začátkem toho svého textu. Do míst, kde původní první kapitola končila, se chci opět dostat i s novou verzí. A ne snad proto, že bych si chtěl ušetřit práci s dalšími změnami. To by nebyl zas takový problém. Jenže - on není důvod něco takového dělat. Nesamolibě musím uznat, že se mi zbytek textu svým způsobem líbí. A to je pozitivní. Jsem k tomu všemu nesmírně kritický.
A teď budete mít možnost být kritičtí i vy.
Dnes jsem se totiž rozhodl, že uveřejním první ukázku z první kapitoly. Vlastně se mi tento nápad zamlouvá ještě víc než uveřejňovat kapitolu celou - takto uvidíte, jak příběh začíná, a zároveň se vám do ruky dostane jen zhruba pětina rozsahu první části, takže stále nevyzradím víc, než bych chtěl. Win-win!
Nebudu to dále protahovat a přidávám odkaz na první úryvek (velmi krátký) z první kapitoly, kde konečně poznáte Salima, hlavní postavu knihy. Jakékoliv komentáře jsou vítány, ale i samotné přečtení mi bude dostatečnou odměnou :)
Před více jak čtrnácti dny jsem psal o tom, že vám nejpozději minulou neděli poskytnu první kapitolu své knihy. Nestalo se tak. Deadline je tedy mrtev.
O nic zásadního nejde, ale přesto se cítím tak trochu zavázán podat vám nějaké vysvětlení. Vše ohledně úvodní kapitoly šlo vlastně skvěle - celá vznikla v lednu, pak půl roku odpočívala a poté jsem ji prakticky od konce srpna do této chvíle předělával, aby lépe nastartovala můj příběh a aby obsahovala nové prvky, které jsem se rozhodl zařadit. Minulý týden jsem po mnoha týdnech práce konečně poslal jednomu mému kamarádovi smsku, že mám hotovo. Byl jsem ale úplně vedle.
Když jsem si po více jak měsíci úprav finální verzi vytiskl, abych si ji naposledy finálně přečetl, došlo mi, že jsem úplně v konci (fin).
Prostě to tam nebylo.
Žádný wow efekt, žádná gradace, žádné jednoznačně pozitivní pocity.
Jediné, co ve mně rezonovalo, byl dojem, že je to povrchní a že to nemá žádný spád. A ono se vlastně ani příliš čemu divit - původní text z ledna jsem pouze nekonečně upravoval. Přidával, škrtal (dohromady zmizelo téměř 5 celých stran), ladil. Ale jádro zůstávalo stále stejné. To zklamání, které se po přečtení výsledku dostavilo, bylo celkem zdrcující.
Včera jsem proto poprvé za deset měsíců psaní došel do stavu, kdy jsem si řekl, že to zabalím. Nepsal bych sem nyní něco podobného, kdybych to tak skutečně necítil. Ale včera to tak bylo. Došlo mi, že vlastně jen mrhám svým časem, a začal jsem uvažovat nad tím, že bych se asi spíš měl vrátit k psaní o hudbě, měl bych si vzít k srdci slova Joachima Dvořáka, že má práce je nicotná, měl bych se přestat stresovat, že píšu velkou hovadinu, kterou ve výsledku nikdo nebude číst... Přiznat si to. A být zase volnej.
Něco se po této mojí eskapádě skutečně změnilo: dneska jsem poprvé po třech letech, co jezdím autem do práce, nezapnul žádnou hudbu. Jen jsem celých 30 minut přemýšlel, co bude dál. Jak přátelům oznámit, že je konec? Krajina ubíhala kolem mě, vůbec jsem nesledoval rychlost, ale pak jsem jen bezděčně sáhl po mobilu a zapnul diktafon.
Přišlo to samo. Naskočila první věta a vzápětí jsem namluvil první tři odstavce první kapitoly. Úplně nové první kapitoly. Ještě v práci jsem ve chvíli volna začal znovu psát a pak také dnes celé odpoledne až do této chvíle. První kapitola tedy je i není. Původní, kterou nikam věšet nebudu, je v mém počítači a navždy tam zůstane. Ta nová, co se dnes začala rodit, je zatím v mé hlavě.
Jaký je tedy závěr? První kapitola bude hotová možná někdy kolem Vánoc. Kniha? Už teď se mi rok 2015 nezdá reálný. Není to veselé. Je to zkrátka velkej boj. Daleko větší, než bych si kdy předtím mohl myslet.
To je tedy zatím vše. Snad příště budu mít nějaké lepší zprávy .)
Jak už je z mých příspěvků na blogu asi patrné, kromě psaní je mým druhým životním koníčkem hudba. A jelikož musicserver.cz, kam o ní píšu primárně, zrušil svůj blog, příspěvek s mými nejoblíbenějšími deskami posledních měsíců se hodí přesně sem. A teď už dost úvodních řečí, přejdou rovnou k věci.
Lenka Dusilová & Baromantika - V hodině smrti
Českou indiepopovou scénu považuju svým způsobem za mrtvou. Ano, je strašně jednoduché vyřknout takhle obecné tvrzení a urazit tím desítky zajímavých umělců, kteří se stále snaží prorazit a rozšířit svou hudbu mezi posluchače. Daří se to však jen absolutnímu minimu z nich, jelikož jim současné nastavení hudebního trhu zkrátka nepřeje. A to často i proto, že jsou buď tolik alternativní, že nemají příliš šanci udržet se naživu, nebo je jejich hudba příliš rigidní. Jedinou výjimkou, kterou je nádherné v průběhu posledních let sledovat, vidím v Lence Dusilové. Nejvíce profituje (kromě vlastního obřího talentu) díky svému obdivuhodnému citu na spolupracovníky.
Už poslední řadovka "Baromantika", již dala dohromady se skupinou hudebníků, kteří se tak nakonec i pojmenovali, byla obrovskou událostí. Civilní a zároveň poetické texty, které jsou schopny něco sdělit, jsou jedním ze strůjců jejího úspěchu. Tou další je akustická vyzrálost, s kterou Baromantika operuje. Tolik nápadů, odvážných momentů, a především pak vkusu v sobě nese jen málokterá současná deska. "V hodině smrti" v tomto navazuje na předešlé album a vše posouvá ještě dál. Už úvodní "Indiánka" s neuvěřitelnou silou smete všechno ostatní, co se v českém indiepopu urodilo právě od poslední Lenčiny desky, a místy dokonce připomíná cenami Grammy ověnčenou Imogen Heap (které Lenka shodou okolností před lety předskakovala na jejím pražském koncertě). Novinka jednoduše stojí za poslech a doufám, že tentokrát si vybojuje i cenu Apollo, která jí posledně utekla. Podobně živelné a procítěné spojení skutečných nástrojů a elektroniky v českém prostředí zkrátka nikdo jiný takto kvalitně nedělá.
Vydáno: 26.9.2014, Hodnocení: 9/10
Banks - Goddess
Zpěvačka Banks se s tím nepáře - její debut se jmenuje Bohyně, ačkoliv k ní má sama stále ještě daleko. Zdravé sebevědomí se přesto musí ocenit. Tím spíš, že na desce je snadné vystopovat spoustu skvělých momentů. Pokud máte rádi takový tu "smooth music", kdy skladby na albu nikam nespěchají, nevnucují se, a přesto dokáží skvěle navodit (třeba tvůrčí) atmosféru, pak "Goddess" je přesně albem pro vás. Banks má skvělý hlas, který podporuje spousta svěží elektroniky v pozadí. Sami si pusťte "This Is What If Feels Like", která povahu celého materiálu skvěle charakterizuje.
Vydáno: 5.9.2014, Hodnocení: 8/10
FKA Twigs - LP1
V současném popu a elektronické hudbě je velkým trendem vrstvení hlasových smyček a co možná nejabsurdnějších beatů. Ráda toho využívá třeba zpěvačka Grimes, které se FKA Twigs, další interpretka z mého seznamu, svým stylem velmi blíží. Přesto je mezi nimi mnoho rozdílů. Tam kde se Grimes obrací především do klubu, tam FKA Twigs vybírá to nejlepší ze soulu a r'n'b. Ovšem ne toho rádiového typu, ale nanejvýš osobní verze těchto stylů. Kupy elektroniky tomu všemu dodávají šmrnc a krystalický hlas samotné interpretky je přesně tím bodem, kvůli kterému se "LP1" vyplatí poslouchat. Uznávám ale, že pro někoho to bude (především na albových tracích) příliš divné sousto.
Vydáno: 12.8.2014, Hodnocení: 8/10
Clean Bandit - New Eyes
Clean Bandit je ostrovní čtveřice muzikantů, kteří se rádi věnují taneční elektronické muzice, ale zároveň mají rádi i klasiku a její nástroje. Není proto náhodou, že se v jejich písních hojně objevují housle nebo cello a také hudební odkazy na Mozarta či Dvořáka. Jejich texty často nejsou míněny vážně, což jejich produkci skvěle sedí. Nesnaží se strnule tvořit žádné ujaté umění, ale svou hudbou se vysloveně baví. Kromě toho se mi "New Eyes" osvědčilo jako vynikající album na běhání. Mnoho písní má totiž rychlejší tempo, nebo alespoň dostatečně svižné tempo na to, aby člověk z toho svého nevypadl. Zajímavý je i fakt, že si skupina své songy připravuje samo a že si na tracky zvou neznámé vokalisty, kteří si však pozornost více než zaslouží.
Vydáno: 2.6.2014, Hodnocení: 7/10
Coldplay - Ghost Stories
Honza Trávníček, můj kolega z webu musicserver.cz, poslední desku kapely Coldplay výstižně označil jako "krasosmutnění za Gwyneth Paltrow". Nejde s jeho formulací nesouhlasit. Rozchod tohoto po roky stabilního páru zasáhl všechny, kteří věřili na skutečnou lásku v šoubyznysu, a bylo by divné, kdyby se posmutnělá nálada vyhla i domovské skupině hlavního aktéra, zpěváka Chrise Martina. Poklidná, často minimalistická deska rozhodně nenabízí stadiónový zvuk jako poslední dvě položky jejich diskografie, ale díky tomu přináší zase nový pohled na tuto čtveřici muzikantů. Mezi nejlepší skladby řadím neuvěřitelně silnou "Midnight", která mi však na prvních poslechů přišla snad nejméně výraznou skladbou celé nahrávky. Nečekaný (a zároveň úplný) obrat nastal ve chvíli, kdy jsem se na píseň plně soustředil jedné letní noci. Tma, absolutní okolní ticho a slušná sluchátka udělaly své. Podobných kousků je na albu více, a možná proto se "Ghost Stories" brzo zařadilo mezi mé nejoblíbenější alba roku.
Vydáno: 19.5.2014, Hodnocení: 9/10
Foxes - Glorious
O zpěvačce Foxes jsem na svém blogu již jednou psal. Mladá Britka se snaží uspět v drsném popovém světě s jednoduchými skladbami, kterým však nechybí moderní produkce a hlavně také artikl, na nějž mnoho jejích kolegyň zapomíná - duše. Citlivé písničky často staví na písničkářském jádru, které však vždy rozpohybují citlivě vybrané beaty. Některé písničky jsou si možná až příliš podobné ("Holding Onto Heaven" x "Let Go For Tonight"), jiné ale zase tak vyčnívají("Youth", "Night Glo" či titulní "Glourious"), že vám ihned dojde, že se vám do ruky dostal skutečně vydařený debut. Zpěvačka se navíc nedávno představila i českému publiku (předskakovala Pharrellu Williamsovi na jeho koncertu v O2 areně), kde dokázala, že své písničky umí i zazpívat naživo. Sice reakce publika, které ji v drtivé většině případů vidělo poprvé, nebylo úplně ideální, ale snad to Foxes nezabrání v tom přijet znovu, nejlépe do nějakého menšího klubu, který by její osobité verzi popu slušel více.
Knižní debut je krásná věc. Autor u něj má prakticky neomezený čas na přípravu, není svazován očekáváními okolí, nemusí se bát srovnávání s předešlou tvorbou a může se plnit soustředit na to, aby jeho poetika rozkvetla přesně tak, jak si to zřejmě celý život přál. Stejná je i prvotina Honzy Průši nazvaná mile zamotaně Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná.
U první Honzovy knížky je třeba hned na úvod zmínit, že jejím velkým plus, pro které má cenu ji číst, je přítomnost jednoznačně rozeznatelného autorského stylu. Pokud se alespoň trochu zajímáte o hudební publicistiku, jistě vám neunikly předešlé Honzovy texty - na webu musicserver.cz napsal dlouhou řadu skvělých recenzí, které svým formálně zkratkovitým, přesto obsahově výživným stylem dokázaly vystihnout podstatu mnoha hudebních děl. A s jeho knihou je to v tomto ohledu velmi podobné.
Svými krátkými dovětky a opakováním téhož jinými způsoby se Honzovi daří vystihnout nálady, které ve své útlé knížce chtěl zachytit. Spíše než o fabuli samotnou jde v Nulové pravděpodobnosti právě o vyjádření stavu mysli několika hlavních postav. Příběh několika mladých lidí, kteří bojují se svými démony, ukazuje jen nepatrný výřez jejich života, ale to není nijak na škodu. Honzova próza je totiž silně lyrizována, její styl rezonuje s civilním způsobem vyjadřování a míří přímo k problémům, na které pětadvacet kratičkých kapitol odkazuje.
V textu není těžké najít krásně vystavěné metafory nebo žánrové odbočky. Pokud o Nulové pravděpodobnosti budeme uvažovat jako o kratičké novele, najdeme tu několik úkroků k moderní poezii, klasickému povídkářství (vsuvka s Asimovou povídkou), či dialogické hře (hlavně díky absenci zbytečného vysvětlování okolností - např. jedna z posledních kapitol, jejímž obsahem jsou reakce okolí na Asimův osud).
Není nijak překvapivé, že kniha není nijak veselá. Svou potemnělou, samotářskou, nedůvěřivou atmosférou bude cílit spíše na to publikum, které se rádo zamyslí, aniž by se muselo bát, že jim autor bude předkládat nějaká řešení či že bude moralizovat. Nulová pravděpodobnost je hlavně výpovědí citlivého muže, který se nebojí znít pateticky či expresivně. Motiv jistého transcendentního zážitku a nereálna je pak tím pravým osvěžením, pro které text dokáže překvapit. Krásné ilustrace jsou také vítaným bonusem.
Jestli je knize možné něco vytknout, tak je to někdy až přílišná zkratkovitost. Některé momenty byly natolik pěkné (např. rozmluvy hlavní ženské postavy s andělem), že jich klidně mohlo být více. I jisté dějové zvraty mohly dostat více prostoru, aby důkladněji připravily body zlomu. Na to všechno má ale Honza ještě dost času v příštích textech. Doufejme, že nezůstane jen u této knihy. Jako autor prózy má totiž Honza Průša velký potenciál.
Číst - Zvážit - Nečíst
Honza Průša
Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná
Nakladatel: http://honzakitjaprusa.blogspot.cz/ ISBN:
978-80-260-5324-8 Popis: 1× kniha, 93 stran Rok vydání:
2013
(1.
vydání)
______________________
Poznámka pod čarou: Tato kniha byla prvním důležitým impulzem pro mě samotného, abych začal psát. Honzu Průšu totiž znám již několik let jako svého kolegu z hudebního webu musicserver.cz. Verva, s jakou se dal do realizace svého projektu, pro mě byla (a stále je) velkou motivací. Když si spisovatelský sen splnil on, jistě je to dosažitelné i pro kohokoliv jiného, kdo je do psaní zapálený. To znamená, že teoretickou šanci mám i já. Díky, Honzo!
Deadline nemusí být špatná věc. Tak nějak tuším, že tahle doba mi bude stačit na to, abych dokončil revizi první kapitoly, kterou provádím už asi 3 týdny. Pak jsem první kapitolu ve své hrubé podobě vystavím a... uvidíme, co se stane.
Mám toho na srdci víc, ale o tom snad brzy. Chtěl bych napsat dvě recenze, věnovat se tu trochu i hudbě a pak psát a psát. Jako ostatně každý den .)
Dnešek měl být dnem, kdy jsem se s vámi chtěl trochu s obavami, trochu s nadšením podělit o první kapitolu Dravců. Přál jsem si ukázat vám úvodní část příběhu, představit vám tak hlavní postavu a přestat chvíli psát o tom, že píšu, ale předložit i něco konkrétného. Jak ale vidíte, nakonec to nedopadlo. Přesto bych se na tom pokusil najít něco pozitivního.
Předně je fajn, že vznikl prostor pro to popsat vám trochu toho mého trápení a probudit blog z pozdně letního spánku. Zformulovat problém pomocí slov je přece první částí řešení, že?
Věc se má tak, že v posledních týdnech jsem neustále přepracovával text do podoby, která se bude blížit mému pozměněnému směru. Neustále se ale mi nedaří můj vnitřní pocit, mojí představu, přenést do podoby slov, vět a odstavců. Něco chybí, něco přebývá, něco stále pokulhává. Při svých úpravách jsem poprvé dokonce smazal celou stranu textu. Dlouho jsem ji opečovával, snažil se jí postavit na nohy, ale ve výsledku vždycky padla na pusu a já už neměl sílu jí zvedat. Tak nějak tuším, že částí, které potká stejný osud, se brzy najde víc.
Další změnou je, že jsem začal upravovat text nelineárně. Skáču od kapitoly ke kapitole (i to má své plusy, výsledek není tak chaotický, jak to zní) a snažím se vychytávat mouchy. Jenže čím víc se k jistým částem vracím, tím víc je nemám rád. Jsou úseky, které už jsem četl bez nadsázky třeba třicetkrát. Čtyřicetkrát. Možná i vícekrát. A zkrátka už tam nevidím nic dobrého. Jako kdyby to ztratilo veškerý šmrnc, jako kdyby tam vlastně ani nikdy nebyl... Tyhle trapné sebemrskačské myšlenky jsem se rozhodl ukončit právě tím, že (obloukem se v čase vracíme k prvnímu odstavci) vám poskytnu první kapitolu a poprosím vás o feedback. Dal jsem si v souvislosti s tím jediný úkol: kapitolu číslo 1 si před vyvěšením na blog přečíst v celku, bez upravování, bez zásahů do textu. To abych měl jistotu, že tam nejsou nějaké velké chyby.
Vydrželo mi to dvě stránky.
Pak to sklouzlo ke klasickému kolečku oprav a úprav a dopadlo to tak, že i poslední část, kterou jsem měl rád, najednou i bez zásahů nemůžu vidět. Červenec byl fajn v tom, že jsem s textem hodně pohnul. Byl klid, energie. Teď zase pracuju, a i když mi myšlenky na Dravci zabírají každou chvíli volna, odpoledne a večer už je mozek unavenej a nejde to tak, jak bych si to přál. Výsledkem tedy je, že můj plán nabídnout vám kus textu k přečtení, se celý rozpadá.
Vidíte, chtěl jsem na aktuální situaci hledat něco pozitivního, ale vlastně se mi to nepodařilo. Kdo ví, třeba tahle nálada vyústí v něco, co textu zásadně pomůže. A třeba taky ne. Jediná dobrá věc je, že jsem se z toho alespoň trochu vypsal. Teď už mi nezbývá než doufat, že moje budoucí já, co mu vedle postele leží Dravci v knižní podobě, se při čtení tohodle postu nostalgicky/povzneseně usmívá a kroutí hlavou, jak mohlo někdy něco takovýho na blog napsat, když to nakonec všechno dobře dopadlo.
.png)
Příspěvky
