Je to skoro přesně rok, co mi poprvý vyšel text ve fyzický podobě. Redakce pardubickýho literárního čtvrtletníku Partonyma mi důvěřovala se Sibérií (což je vlastně prolog ke Dravcům z kaluží), a já se tak mohl poprvý radovat, že držím v ruce publikaci, ve který jsem našel svý místo.
Letos v červnu se situace opakuje. Opět do mě vložili důvěru a otiskli povídku Ve stínu platanu. A já jsem pochopitelně znovu nadšenej!
Nějaká zajímavost? Jednu nebo dvě bych asi zmínit mohl.
Tak předně - přiznám se, že je to moje první skutečná povídka. Před Platanem jsem spíš vždy vyzobal něco ze svých delších textů, což ne vždycky vedlo k úspěchu. Tentokrát jsem si proto řekl, že si fakt sednu na zadek a sepíšu něco komplet novýho. Něco, co se nebude nijak týkat Dravců.
A bylo to osvobozující.
Dlouho jsem se jiným příběhům bránil (jako bych byl tou dobou Dravcům nevěrnej), ale teď jsem si najednou užíval, že jsem v jiným prostředí, s novou postavou, novým konfliktem.
Druhou zajímavostí je, že mě opět inspiroval park Háječek. Už roky tu chodím kolem jednoho vzrostlýho platanu, kterej je prostě kouzelnej. A stal se tak ústředním motivem (i když jsem strom přesunul na Šumavu).
No, nebudu to dál protahovat. Na tomhle odkazu najdete celej e-book s Partonymou (tištěná podoba je k nahlédnutí ve vybranejch kavárnách a knihovnách), takže se sami můžete začíst (moje povídka začíná na straně 39). Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu a doufám, že vás text aspoň trochu osloví.
Ok, ok, ok. Trochu clickbait titulek, uznávám, ale když půjdu do důsledku, tak je to vlastně pravdivý tvrzení. Následujících sedm knih je pro mě totiž velmi důležitých. Každá jiným způsobem. A jelikož myšlenkou na vydání vlastní knihy žiju už šestým rokem, není to vlastně tak přehnaný.
K sepsání těchto sedmi krátkých recenzí mě přivedla kamarádka Eva, která mě na Facebooku nominovala do knižní výzvy. Normálně se podobným věcem naprosto vyhýbám, ale v případě knížek jsem rád udělal výjimku. A výsledek proto můžete brát jako takové doporučení, pokud byste náhodou nevěděli, co zrovna číst.
Pořadí jednotlivých textů je v zásadě náhodné. Nic za ním nehledejte :)
1. Franz Kafka - Proměna
Znáte takový ten pocit, kdy něco silného prožijete (zhlédnete film, přečtete knihu, potkáte někoho zajímavého...) a prakticky hned víte, že tahle věc, tenhle zážitek s vámi zůstane jednoduše navždy? Pro mě jedním z nich byla Proměna.
V textu není jediné slovo (věta, obraz), které by zde nemělo své místo. Příběh o muži, který se zničehonic probudí jako podivné nelidské stvoření, mě hluboce zasáhl svou průzračností ve formě i obsahu. Přitom výkladů existuje nespočet. Já osobně jsem knihu četl jako jasné memento člověka, který je druhým na obtíž. Který nemůže na svém stavu nic změnit a nemůže komunikovat se světem.
Kafka dle mého napsal věčný příběh, který budou obdivovat všechny budoucí generace. A věřím, že má co říct každému, komu není jeho okolí lhostejný.
2. Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha
Pamatuju si, že když jsem na vejšce tuhle knížku poprvý otevřel, měl jsem dojem, že se paní docentka, která nám ji zadala, musela zbláznit. Tohle že je důležitý milník české literatury? Tenhle hororovej výjev, ve kterým nikdo není normální? Ve kterém se prolétává peklem, obcuje s mrtvolama a obdivuje ošklivo?
Jakmile jsem měl dočteno, pochopil jsem, že tahle knížka je skutečnej úkaz. Literárně je to fantazie. Příběhem úlet. A zážitek byl jednoduše neopakovatelnej. Pro mě je Utrpení jednou z těch knih, co vás dostane do kolen svojí vizí, absurditou, přesto hluboce sdílnou myšlenkou, která míří k otázce, kde jsou vlastně hranice "normálního" myšlení a způsobu života.
Jasný, není to text pro každýho. Ale já ho chovám v hluboký úctě.
3. Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí
Ať už si o autorovi myslíte cokoliv (v posledních letech je jeho mediální prezentace skrze nakladatelství a manželku přinejmenším kontroverzní), nikdo mu nemůže upřít dokonalej vypravěčskej talent.
Nesnesitelnou lehkost bytí nám zadali na vejšce v týdnu, kdy jsem měl přečíst ještě další dvě knihy na anglistice, takže si pamatuju, jak jsem text dočítal na lavičce, deset minut před seminářem, protože jsem za každou cenu chtěl vědět, jak to celé dopadne.
Tenhle vztahovej a životní labyrint dvou párů (resp. čtyř individuí) mě pohltil tím, jak si na nic nehraje. Jak skrze jednoduchý slova říká velký věci o životě v šedesátých letech i o lidský povaze. A bavila mě taky forma - nelineární kompozice, vsuvky (které připomínají eseje), i celkovou náladou "meta-knihy", která sama čtenářům přiznává, že je "jen" knihu a ne realitou.
Krom toho mě velmi oslovilo titulní téma - ona nesnesitelná lehkost bytí. Ale tu budete muset v knize (a posléze i životě) objevit sami :)
4. Honza Průša - Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná
Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná od Honzy Průši je velmi autentický text. Osobitý. S krásným jazykem. Rozsahem je to spíše povídka, ale v knižní podobě doplněná o skvělé ilustrace, takže zážitek z ní je plnohodnotný. Aniž bych ovšem chtěl jakkoliv znevažovat obsah a formu knihy, na můj seznam se dostala z trochu jiného než všechny ostatní knihy.
Důvodem je příběh za příběhem. A tím myslím okolnosti, které knihu jako takovou obklopují. Vysvětlím - s Honzou jsme dlouholetí kolegové z webu musicserver.cz, kam oba píšeme texty o hudbě. A když tenkrát Honza přišel na svém blogu s tím, že vydá knížku, byl jsem jeho nápadem a elánem nadšený. Při crowdfundingové kampani jsem ho okamžitě podpořil a o pár měsíců později se pak radoval z pocitu, že držím jeho knihu v ruce. Tehdy se něco zásadního ve mně zlomilo - došlo mi, že přesně tohle chci taky. A tím myslím psát knihy. Držet je v ruce. Podělit se se čtenáři. Něco jim sdělit.
Když to dokázal Honza, první autor z masa a kostí, kterého jsem osobně znal, najednou jsem cítil, že bych mohl taky. Takže vlastně v těch mých začátcích to byl právě Honza, který mi skrze svou knihu pomohl nastartovat svoji vášeň pro literaturu tímhle směrem.
Pokud vás o příběhu zajímá něco více, tady máte odkaz na recenzi, kterou jsem v roce 2014 napsal.
5. Vladimir Nabokov - Lolita
Na týhle knížce nejvíc obdivuju lehkost, s jakou se autor zhostil tak těžkýho tématu, jako je zvrhlá, zakázaná láska. Vlastně jsem u ní zažíval podobný pocity jako u Merleova románu Smrt je mým řemeslem - svým způsobem mě fascinoval hlavní hrdina, na kterým přitom není vůbec nic k obdivu.
Příběh o starším muži, co psychicky vydírá a fyzicky trýzní příliš mladou dívku (jakkoliv mu někdy šla sama na ruku), zatímco vy jako čtenáři cítíte, že ji tak úpěnlivě miluje, je jednoduše vynikající. A zároveň pořád musíte žasnout, kolik nadhledu z autorovy strany podobnej příběh vyžadoval.
Rozhodně hebefilii nijak nefandím (stejně jako neschvaluji masové vraždění židů z druhé zmiňované knihy), přesto Nabokův text nepokrytě zbožňuju. Je poetickej, drsnej, absurdní a tak akorát šokující.
Dalo by se říct, že Lolita mě nejvíc ovlivnila proto, že mi samotnýmu dodala odvahu, abych se nebál psát o věcech, který mě podněcujou k myšlení, i když jsou dost možná za hranicí morálky. A vyvolat emoce ve čtenáři... to je základ celýho toho literárního umění.
6. Bianca Bellová - Jezero
Současnou českou prózu jsem dlouho (a opravdu hodně dlouho) neprávem ignoroval. Měl jsem za to, že v ní vychází jen knihy od Hartla, Třeštíkové, Evžena Bočka. Tedy nic, co by mě popravdě nějak víc zajímalo. Pak jsem si ale kdesi přečetl recenzi na Jezero a věděl jsem, že tohle bude knížka pro mě.
A byla.
Příběh Namiho, kterej se protlouká životem poblíž vysychajícího jezera, z nějž mají všichni vyrážky a puchýře, mě uhranul. Všechno je v něm drsné, bez citů. A přesto zjistíte, že postavám nejde o nic jinýho než právě najít spojení s druhým člověkem. A vůbec nezáleží, jestli při tom žijete hluboko pod hladinou chudoby nebo sociálního exilu.
Jazyk je v novele prostý, plný dysfemismů. A příběh vlastně taky. A to mě na něm přitahovalo. Chtěl jsem vědět, jak to Nami zvládne. A pak taky jestli nám na světě furt zbejvá nějaká naděje na lepší zítřky. Tohle byl vlastně jeden z těch nejzajímavějších faktorů - příběh je totiž natolik univerzálně platný (což potvrzuje i skutečnost, že se jeho překladům ve světě tak daří), že vás z něj prostě musí mrazit. Zkrátka - pokud jste nečetli, vřele doporučuju.
A proč je pro mě osobně knížka tak důležitá? Ukázala mi, že můžu mít literární vzory nejen v historii. A to pro mě bylo nečekaný poznání.
7. Haruki Murakami - Kronika ptáčka na klíček
K tomuhle japonskýmu velikánovi, do kterýho se někteří tak rádi strefují (v paměti mi asi nejvíc zůstal jeden hejt, v němž byl Murakami nazýván autorem "vznešený nudy"), jsem se dostal díky mé kamarádce Lucii, když mi k devatenáctinám věnovala Kafku na pobřeží. A já jsem ho přečetl s otevřenou pusou a dokonale proměněným pohledem na to, co vlastně na knížkách můžu milovat.
Mohl bych teď napsat, že mou nejoblíbenější knihou je právě Kafka na pobřeží, jenže já se autorovou tvorbou postupně pročetl až ke Kronice ptáčka na klíček. A ta ve mně zůstala takovým způsobem, že už roky se k ní v myšlenkách vracím. Skoro denně.
Znovu si vybavuju, s jakou lehkostí autor popsal něco tak šílenýho jako stahování člověka z kůže (který s hlavním příběhem nemělo mimochodem skoro nic společnýho). Nanovo si připomínám, jak uvěřitelně napsal postavu, která s ostatními komunikuje jen skrze dotyk prstů na dlani. A samozřejmě mi utkvěly v paměti i všechny ty chvíle, kdy byl hlavní hrdina uzavřený v nějaké studni nebo vlastních snech.
Tahle knížka má všechno, co jsem si na Murakamim tak oblíbil - nosný příběh (tentokrát o muži, kterej vlastně úplně neví, co přesně v životě ztratil), prvky nereálného (rozhovory ve snech apod.) a pak také onu krásu v každodennosti. Stačí, aby si hlavní postava vařila špagety, podrbala kočku, promluvila se sousedovic holkou... cokoliv. A já jsem odvařenej.
Možná jsem teď knížce neprokázal tu největší službu. Ale to nevadí. Můžete si připomenout recenzi, kterou jsem na román před lety napsal. A co líp - knížku si přečtěte. Je dokonalá. Naprosto bez přehánění.
0
komentářů
Tak s tímhle už jsem vážně nepočítal. Poprvý mi můj text vyjde knižně!
Nejedná se sice o Dravce, přesto mám obrovskou radost. A to tak velkou, že ji ani nebudu zabalovat do neutrálních slov, který by moje nadšení nějak mírnily :)
O co se vlastně jedná?
Na konci minulýho roku byla vyhlášena velká povídková soutěž (na téma Poslední uzel), která oceněné práce vydá ve formě sborníku. Fyzickýho. Ke který si můžete čuchnout. Listovat jím. Nebo ho polejt kafem. Prostě sen každýho pisálka.
Úspěchu si vážím o to víc, že byla fakt silná konkurence a že v minulým ročníku jsem se umístil několik míst pod čarou. Byl jsem z toho tehdy rozhozenej. Dostal jsem ale neocenitelnou zpětnou vazbu, poučil se z ní a letos se do práce pustil po hlavě. Během měsíce a půl tak vznikla třicetistránková povídka Nahý oběd s Lolitou, která - a to mě nejvíc šokuje - novej ročník soutěže dokonce vyhrála.
No fakt!
Na podzim tak vyjde jako součást knihy, ve který se objeví dalších dvanáct povídek a pět básní. Měl jsem možnost je všechny číst a musím jednoznačně říct, že mi bude velkou ctí, že se objevím po boku tak talentovaných autorů.
Co říct závěrem? Těstě se na podzim! Knihu si budete moci normálně koupit a podpořit další ročníky, anebo také zdarma stáhnout ve formě e-booku.
Bude to na vás :) Podrobnosti samozřejmě najdete pak i zde na blogu.
0
komentářů
Od posledního postu uplynulo pár měsíců. Rok se mezitím přehoupnul do toho současnýho a já ho už od začátku vyhlížel v očekávání, že se co nevidět určitě ozvou z nakladatelství, abych věděl, na čem jsem.
A oni se skutečně ozvali. Včera.
Mail mi přišel na parkovišti před fitkem. Rozbušilo se mi srdce, ale tentokrát jsem s otevíráním zprávy ani trochu neváhal. Náhled, ve kterým stálo: "... paní šéfredaktorce se rukopis líbil. Váhala, ale..." mi totiž připadal tak slibnej, že jsem ani nedejchal.
Pak to přišlo: "... ale nakonec se rozhodla text zamítnout."
Bude to znít asi strašně dramaticky a sentimentálně, ale uvnitř mě skutečně něco umřelo. Byla to naděje.
Takhle prázdnej a bezradnej už jsem si dlouho nepřipadal.
Celý měsíce vás (i sebe) napínám, jak to asi dopadne. Měl jsem pozitivní ohlas od milýho redaktora jednoho velkýho nakladatelství. Toho, co mi včera napsalo. Toho, kde mě před dvěma lety odmítli, protože text prostě ještě potřeboval hodně upravit.
Upravoval jsem dnem a nocí skoro rok a pak jsem se odhodlal poslat revidovanej rukopis.
"Jo, tohle je mnohem lepší! Budu číst dál a ozveme se," stálo tehdy v mailu.
V podobným duchu se to pak neslo několik dalších měsíců, až to dospělo do bodu, kdy Dravci byli doporučeni k vydání a čekalo se, co na ně řekne paní šéfredaktorka. Výsledek už víte.
A tak jsem zase tady. V bodě nula. Bez výhledu.
Jasný - existujou jiný nakladatelství. Jiný možnosti. Dobře si to uvědomuju. Ale dostat se až sem, do tohodle "možná to vyjde", trvalo víc než rok. A najednou je to pryč.
Chtěl jsem první příspěvek roku napsat v pozitivním duchu. Nepovedlo se. Tak ho pozitivně aspoň ukončím - nevzdám to.
Každej, kdo kdy vydal knížku, vám řekne, že to je běh na dlouhou trať. Těch příběhů o mnohých odmítnutí, dokud nepřišel úspěch, jste taky už určitě slyšeli hodně. Tak mi nezbyde než doufat, že tohle je jen ten bolavej mezistupeň, co člověka usadí na zem, dokud mu z ní někdo nepomůže vstát.
Chci tomu věřit. Bude to totiž asi znít okřídleně, ale do Dravců jsem skutečně dal všechno, co ve mně je.
Vím, že je poslední dobou na blogu trochu ticho. Důvod je prostej - jsem ve fázi, kdy čekám, jak se pohnou věci ohledně knihy. Snažím se být tak trpělivý, jak jen to půjde, a mezitím dělám revize (poslední kolo, během kterého čistím, co jde).
Dnes mi ovšem došlo, že se blíží konec roku a že bych si sem na své soukromé odkladiště mohl přidat pár skladeb, které v uplynulých měsících doprovázely moje psaní. Navážu tak na loňský článek soundtrack mého jara, který si k mému překvapení do dnešního dne otevřelo hned několik stovek čtenářů.
Billie Eilish - i love you
Nedělá mi žádnej problém přiznat, že jsem z Billie Eilish docela hotovej. Od první písničky, kterou ve třinácti hodila na SoundCloud a já se k ní nějakou náhodou dostal, sleduju její cestu na vrchol americký hitparády a nepřestávám žasnout. Vybrat jednu písničku bylo strašně těžký. Billie má tolik skvělých (třeba nedávnou everything i wanted), že je skoro hřích sáhnout jen po jedný. Nakonec ale volím i love you. Je v ní totiž tolik uvěřitelných emocí, že to jednoho dojme. Rok 2019 byl podle mých soukromých měřítkem zkrátka rokem Billie. U ničeho jinýho se mi nepsalo tak dobře. A vlastně nejen to.
Caroline Polachek - Door
Jeden z mých přátel mi někdy v létě jen tak mezi řečí doporučil nějakou Caroline Polachek a její singl Door. A mně stačil jeden poslech, aby mě uhranula. Zásluhu na tom má i klip, kterej se dokonale vymyká všemu, co se v poslední době točí. Takhle nějak si představuju vizuální poezii. Každej jednotlivej obraz je totiž natolik krásnej, že by mohl fungovat i sám o sobě. Caroline mezitím stačila vydat celý album Pang a já vám ho vřele doporučuju. Čistej popovej art.
HAIM - Summer Girl
Pro ségry Haimovy mám slabost už roky. Zatím nevydaly skladbu, která by mě nebavila. Která by mě snad zklamala. Nic takovýho. Momentálně chystaj třetí album a všechny singly jsou perfektní. Já nakonec vybral ten první, letní pohodovku Summer Girl, která je tak nenápadná, že někdy občas zapomenete, že jste ji zrovna doposlouchali. Jindy si ji ale pustíte desetkrát za sebou a pořád nebudete mít dost. A stejně to mám i s Now I'm In It.
Tei Shi - Even If It Hurts (feat. Blood Orange)
Skoro bych si tipnul, že jste o Tei Shi v životě neslyšeli. Pokud se ale pletu, jedině dobře! Tahle třicetiletá Newyorčanka s kanadsko-kolumbijskými kořeny si totiž pozornost posluchačů zaslouží. Její druhý album La Linda vyšlo jen před pár dny a všechno jsou to tak neuvěřitelně uhlazený a smyslný skladby, že se vám nebude chtít měnit album třeba celej večer v kuse. Singl Even If It Hurts evokuje devadesátkový r'n'b, ale zároveň zní víc než současně. Dejte jí šanci.
Sasha Sloan - Smiling When I Die
Popsat, proč je Sasha Sloan tak výjimečná, půjde asi těžko. Na první poslech by se totiž mohlo zdát, že je to obyčejná písničkářka, co do světa vypouští smutný zamilovaný skladby, jakých jste za život slyšeli už mraky. Jenže ono si stačí pustit její poslední EP Self Portrait, zaposlouchat se od začátku do konce, a najednou vám dojde, že někdo takhle... autentickej už tu dlouho nebyl. Smiling When I Die, Older, Dancing With Your Ghost a mnoho dalších vás dostane do kolen. Alespoň já to tak měl.
Někdy na přelomu roku jsem do časopisu Partonyma poslal povídku na téma "červená knihovna a černá kronika". Měl jsem za to, že můj text Sibérie docela přesně odpovídal zadání.
A světe div se, ono to vyšlo. Doslova.
Přesně dneska jsem dostal zprávu, že nové číslo Partonymy dorazilo z tiskárny, a já jsem mezi otištěnými autory.
Co vám budu povídat, dojalo mě to. Když se člověk tak dlouho pokouší o psaní, každý podobný úspěch (pro zavedené autory možná rutinní) je obrovskou motivací.
Pokud vás tedy zajímá, o čem Sibérie je, číst můžete na tomto odkazu. Časopis je dostupný také ve vybraných kavárnách a knihovnách, jejichž seznam má čtvrtletník na svých stránkách.
Tímto Partonymě děkuji za důvěru! Moc si této příležitosti vážím.
Když jsem posledně celýmu internetu oznamoval, že mám hotovou knížku, upřímně jsem tomu věřil, ale pravda to nebyla. Chce se mi opakovat stejnou chybu dvakrát?
Risknu to.
Dneska jsem totiž došel v revizích do samotnýho závěru. A dokonce i má nejzlatější betačtenářka Lenka už dočetla poslední stránky a předala mi poslední várku poznámek. Ono se tak opravdu zdá, že je hotovo. Hurá? Hurá! :)
Cítím se rozhodně jinak než před rokem, kdy jsem měl za to, že jsem skutečně u konce. Tehdy to byla zvláštní euforie. Zadostiučinění. Pocit, že jsem něco dokázal. Jenže po třinácti měsících, který jsem strávil nekonečnejma revizema, zažívám úplně něco jinýho - takový zvláštní prázdno.
Ono se totiž jednou musí s úpravama skončit. A nechat knížku jít dál. A i když vím, že pár posledních drobností budu ještě chvíli ladit, tentokrát jsou Dravci z kaluží už zřejmě ve stavu, kdy by se s nima dalo jít ven. A to je skutečně děsivý.
Ještě před rokem jsem to viděl růžově. Znáte to - všude se dočtete, že když budete dělat něco naplno, dáte do toho celý svý srdce, budete na sobě makat, tak to lidi poznaj a úspěch se dostaví sám. Pro ty kvanta hodin, který jsem do tý doby do knížky nalil, jsem tak nějak předpokládal, že si z ní všichni dřepnou na zadek. Že z ní ta snaha bude znát. A možná i byla. Ale pravdou je, že text potřeboval doladit.
A tohle ladění nakonec zabralo rok, během kterýho se román z 560 stran dostal na 358, aniž by zmizela jediná kapitola.
Vím, že nemá smysl tím někoho ohromovat, ale... k revizím jsem se snažil přistupoval fakt poctivě. V posledním roce to bylo tak 5 hodin práce za den. Ale i víc. Výjimkou nejsou dny, kdy jsem u textu proseděl třeba 10... 12 hodin. A o to většího zklamání se teď bojím. Proto ta prázdnota.
No, co říct na závěr. Snad jen tolik, že teď se přiblížila fáze, kdy už to prostě nebudu mít ve svý moci. Dravci odletěj a už bude jen na jejich okolí, jestli se jim podaří někde zahnízdit.
Strašně bych si to přál. Ale to už neovlivním. Tak mi držte palce. A děkuju, že jste to se mnou celou dobu vydrželi.
0
komentářů
Je to skoro přesně rok, co mi poprvý vyšel text ve fyzický podobě. Redakce pardubickýho literárního čtvrtletníku Partonyma mi důvěřovala se Sibérií (což je vlastně prolog ke Dravcům z kaluží), a já se tak mohl poprvý radovat, že držím v ruce publikaci, ve který jsem našel svý místo.
Tak předně - přiznám se, že je to moje první skutečná povídka. Před Platanem jsem spíš vždy vyzobal něco ze svých delších textů, což ne vždycky vedlo k úspěchu. Tentokrát jsem si proto řekl, že si fakt sednu na zadek a sepíšu něco komplet novýho. Něco, co se nebude nijak týkat Dravců. 
Dlouho jsem se jiným příběhům bránil (jako bych byl tou dobou Dravcům nevěrnej), ale teď jsem si najednou užíval, že jsem v jiným prostředí, s novou postavou, novým konfliktem.
Příspěvky
